8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

141 Af 2/2026- 45 - text  12 141 Af 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobce: M. B., narozen X bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. 10000/6751784/25/352/VS ze dne 4. 8. 2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2025 Územní správa sociálního zabezpečení pro Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „územní správa“) nevyhověla žalobcovým námitkám podaným proti výkazu nedoplatků ze dne 29. 5. 2025. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 4. 8. 2025. 2. Žalobu proti zmíněnému rozhodnutí žalované, jež byla původně součástí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem územní správy, soud vyloučil k samostatnému řízení usnesením ze dne 4. 2. 2026, č. j. 141 A 28/2025-113, které nabylo právní moci dne 15. 2. 2026. Žaloba a další žalobcova podání 3. V žalobě žalobce uvedl, že se narodil na území Československé socialistické republiky (dále jen „ČSSR“) a je jejím občanem. ČSSR podle žalobce nadále de iure existuje, neboť „zánik státu musí být právně řádně ukončen a potvrzen, což se nestalo“. Namítal, že nikdy nebyl vydán žádný právní akt, který by zakládal přechod státního občanství občanů ČSSR na státní občanství České republiky. Tvrdil, že podle výkladu ústavních zákonů č. 81/1990 Sb., o změně názvu Československé socialistické republiky, č. 101/1990 Sb., o změně názvu Československé federativní republiky, č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, neexistuje právní základ pro tvrzení, že by se žalobce stal občanem České republiky. Žalobce trval na tom, že tento právní status mu nebyl nikdy individuálně udělen a nebyl vydán žádný právní akt, který by jej prokazoval. 4. Podle žalobce jedná územní správa prostřednictvím osob, které nebyly schopny doložit, že nabyly státní občanství České republiky. Připomněl, že státní občanství je jednou z podmínek výkonu veřejné funkce podle § 25 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, (dále jen „zákon o státní službě“). Doložení tohoto právního titulu žalobce výslovně požadoval ve své námitce, územní správa však na to podle něj nereagovala a občanství jednajících osob neprokázala. Žalobce dodal, že občanské průkazy a jiné doklady včetně rodných listů nejsou veřejnými listinami ve smyslu § 567 a § 568 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“), neboť postrádají podpis oprávněné osoby a nevychází z individuálního právního úkonu. Pokud neexistuje právní akt získání občanství, nelze podle žalobce údaj o občanství v těchto dokladech považovat za pravdivý. 5. K rodným listům žalobce rovněž poznamenal, že údaj o pohlaví je uveden zkratkou „F“, což není zákonné označení pohlaví v českém právním řádu. Doplnil, že vyhláška č. 207/2001 Sb., která používá zkratky „M“ a „F“, nesmí měnit nebo omezovat význam zákonných pojmů a že přednost musí mít výklad podle zákona. Písmena „F“ nebo „M“ jsou podle žalobce navíc neúřední, nečeská a neosvědčují právně jednoznačně, že dotčená osoba je žena ve smyslu českého právního řádu. Žalobce připomněl, že veřejná listina musí být pravdivá, srozumitelná, vydaná v úředním jazyce a jednoznačná, jinak nesplňuje definici veřejné listiny podle § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Z těchto důvodů podle žalobce rodný list neosvědčuje „právní skutečnost o pohlaví osoby“ a nemůže být použit jako důkaz právního postavení. 6. Žalobce dále namítal, že se v České republice nenacházejí zákonné peníze, a proto jakékoli pohledávky státu nelze považovat za zaplatitelné v souladu se zákonem. Státní a veřejná moc totiž podle žalobce není oprávněna přijímat jiné prostředky než ty, které jsou v souladu se zákonem. Žalobce vysvětlil, že bankovky vydané Českou národní bankou se vyobrazením státního znaku odchylují od zákonné podoby stanovené zákonem č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, (dále jen „zákon o státních symbolech“). Pokud užitý státní znak není státním znakem podle platných právních předpisů, nemohou být podle žalobce bankovky zákonnými penězi ve smyslu § 16 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, (dále jen „zákon o České národní bance“). Dodal, že ani mince nemohou být považovány za zákonné peníze ve smyslu zmíněného ustanovení, pokud neobsahují zákonný státní znak a obsahují figury, které jsou za státní znak označeny, aniž by jím skutečně byly. Heraldické stylizace nejsou podle žalobce přípustné, neboť zákon o státních symbolech upravuje konkrétní povolené použití a barevné zpracování státního znaku. Žalobce současně odmítl možnost bezhotovostního plnění, neboť zůstatek na účtu není zákonným platidlem a převod lze právně uznat jen tehdy, je-li směnitelným za zákonné peníze. Uzavřel, že pokud správní orgán přijímá nebo vymáhá peníze, které nejsou v souladu se zákonem, jedná mimo zákon a překračuje zákonný rámec své pravomoci. V tom žalobce spatřoval porušení § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 7. S odkazem na zásadu „není daně bez zákona“ (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) žalobce konstatoval, že daňové či odvodové povinnosti lze ukládat jen tehdy, pokud zákon jednoznačně stanoví osobu povinnou k plnění. Zdůraznil, že není ani občanem České republiky, ani cizincem, a proto není právní důvod, proč by měl být považován za osobu samostatně výdělečně činnou ve smyslu § 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) nebo za poplatníka podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, (dále jen „zákon o pojistném“). Žalobce vysvětlil, že je registrován jako osoba samostatně výdělečně činná pouze proto, že to zákon nezakazuje. Dodal, že tato registrace je pouhou správní evidencí a sama o sobě nezakládá právní povinnost platit odvody, pokud chybí zákonný podklad této povinnosti – státní občanství nebo status cizince. Podle žalobce je cizincem osoba, která má státní příslušnost jiného existujícího státu, než je stát, na jehož území pobývá. Žalobce uzavřel, že pokud Česká republika neprokáže, že je právním nástupcem ČSSR a že existuje právní akt o přechodu občanství, zůstává občan ČSSR občanem ČSSR a není cizincem, protože mu žádný jiný stát „mimo území“ občanství nedal. Podle žalobce proto po něm územní správa vymáhá pohledávky neoprávněně a nezákonně. 8. V doplnění žaloby ze dne 7. 6. 2025 žalobce namítal, že není osobou, na kterou lze vztahovat povinnost k platbě. Současně zdůraznil, že každé jednání státu musí být učiněno konkrétní fyzickou osobou, která má zákonné oprávnění jménem státu jednat. Bez takového právního úkonu nelze podle žalobce uznat, že stát jednal. 9. Podáním ze dne 11. 6. 2025 žalobce znovu doplnil žalobu. Poukázal na sdělení České národní banky, že se na bankovkách a mincích nenachází státní znak České republiky. Odmítl argumentaci České národní banky o uměleckém ztvárnění znaku, technických omezeních a meziresortním připomínkovém řízení. To podle žalobce nemá právní sílu měnit obsah zákonů nebo zmocnění daná zákonem. Zdůraznil, že Česká národní banka je oprávněna určovat vzhled bankovek, nikoli však podobu státního znaku. 10. V podání ze dne 23. 8. 2025 žalobce nově napadl též rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2025. V dalším podání ze stejného data uvedl, že Česká republika nevznikla na základě platného právního aktu zajišťujícího právní kontinuitu občanství. Právní řád České republiky tak podle žalobce nebyl vytvořen občany tohoto státu, a veškerá „normotvorba je proto právně neplatná“. Žalobce namítal, že dobrovolná registrace osoby samostatně výdělečně činné není bez dalšího právním souhlasem se systémem. Vysvětlil, že registraci provedl pod vlivem omylu o právním základu existence České republiky a v domnění, že je jejím občanem. Dodal, že „pozdější právní zjištění tento omyl vyvrátila“. Podle žalobce je proto právní jednání (registrace) neplatné podle § 583 a násl. občanského zákoníku; pravděpodobně šlo o lest ve smyslu § 584 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobce konstatoval, že veřejná moc nesmí vyvozovat právní důsledky z aktů učiněných v omylu a že dobrovolné jednání pod nátlakem nebo v omylu nezakládá legitimitu. Poznamenal, že jeho občanský průkaz nemá charakter veřejné listiny, neboť není podepsán odpovědnou osobou, nebyl výsledkem právního aktu a není „ověřitelným důkazem totožnosti“. Bez prokázání totožnosti přitom úředník nemohl se žalobcem učinit platné právní jednání. Z tohoto důvodu je podle žalobce jeho registrace práv