10 Azs 316/2018 — Nejvyšší správní soud

16 Af 3/2024- 55 - text 19 16 Af 3/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobkyně: Stavion, s. r. o., IČO 04510771 sídlem Vaníčkova 922/7, 400 01 Ústí nad Labem zastoupená Jaroslavem Kmecem, daňovým poradcem sídlem Bolzanova 1972/27, 669 02 Znojmo proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2023, č. j. 41121/23/2500-11433-712953, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2023, č. j. 41121/23/2500-11433-712953, kterým byla zamítnuta její odvolání a byly potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) · ze dne 30. 12. 2021, č. j. 2466185/21/2501-50523-506609, jímž byla žalobkyni za zdaňovací období roku 2016 snížena daňová ztráta na dani z příjmů právnických osob ve výši 3 373 Kč a současně jí byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 33 Kč, a · ze dne 30. 12. 2021, č. j. 2466223/21/250150523-506609, jímž byla žalobkyni za zdaňovací období roku 2017 zrušena daňová ztráta ve výši 1 070 432 Kč, doměřena daň ve výši 192 280 Kč a současně jí byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 49 160 Kč. 2. Žalobkyně se domáhala rovněž zrušení výše uvedených platebních výměrů a přiznání náhrady nákladů řízení (v petitu je nesprávně uvedeno, že se jedná o dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty – poznámka soudu). Žaloba 3. Žalobkyně namítala, že skutkový stav, ze kterého správní orgány vycházely při svém rozhodování, je v rozporu s provedeným dokazováním a že v doposud provedeném dokazování nemá oporu. Současně žalobkyně trvala na tom, že ke zjištění správného skutkového stavu je nutné, aby dosavadní dokazování bylo doplněno v rozsahu, v jakém bylo žalobkyní navrhováno. V důsledku uvedených skutečností trpí dle žalobkyně žalobou napadené rozhodnutí vadou řízení spočívající v tom, že rozhodnutí nemá oporu ve správním spisu, případně je s ním v rozporu. Dále dle žalobkyně trpí žalobou napadené rozhodnutí vadou řízení způsobenou tím, že při zjišťování skutkového stavu byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správními orgány a toto porušení zákona má dle jejího názoru dopad na zákonnost rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí rovněž dle žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 4. Žalobkyně namítala, že došlo k nesprávnému vyloučení nákladů coby daňově uznatelných výdajů v případě plateb společnosti STAV MV ZEM s. r. o. (dále jen „STAV“) za dodávky stavebních prací, Ing. Petru Krejčímu za nájemné a AQUAPARK PRAGUE, a. s., (dále jen „AQUA“) za jeden den na SaunaFestu. Daňové orgány v případě těchto výdajů trvaly na tom, že nebylo ze strany žalobkyně prokázáno, že se jedná o daňově účinné výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, (dále jen „zákon o daních z příjmů“). 5. Žalobkyně se zabývá realizací stavebních děl, v pozici tzv. generálního dodavatele. Většinu prací zajišťuje subdodavatelsky a samotné práce zejména koordinuje a kontroluje. Fakticky je činnost vykonávána tak, že žalobkyně se účastní tendrů nebo samostatně vyhledává zakázky a po jejich obdržení zpravidla sjednává subdodavatelské dodávky jednotlivých jejich částí. Smyslem podnikatelské činnosti žalobkyně je v rámci určitého prostoru na trhu s minimálním personálním vybavením realizovat přiměřený zisk. 6. Dle žalobkyně bylo cílem daňových orgánů doměřit u ní daň z příjmů, když se to nepodařilo u společnosti STAV. Žalobkyně trvala na tom, že není tak velkou společností, aby mohla vést záznamy a evidence v rozsahu, v jakém si to představují daňové orgány. Disponuje pouze takovými záznamy, které předvídají právní předpisy (např. účetnictví záznamní povinnost k DPH či stavební deníky). Žalobkyně zdůraznila, že důkazní povinnost daňových subjektů není bezbřehá a její vyžadování a plnění musí respektovat nejen povinnosti uložené právními předpisy, ale musí rovněž respektovat smysl podnikatelské činnosti a velikost podnikatelského subjektu. V neposlední řadě by daňové orgány měly v rámci požadavku na prokazování skutečností aplikovat test racionality a proporcionality tak, aby nedocházelo k rozšiřování povinností a omezování daňového subjektu nad rámec nezbytně nutný k dodržení zákona. 7. Dále žalobkyně trvala na tom, že pokud správní orgán považuje zákonnou evidenci za neprůkaznou, je jeho povinností tuto skutečnost prokázat. To se v daném případě dle žalobkyně týká zejména stavebních deníků. Dále žalobkyně uvedla, že v případě svědeckých výpovědí žalovaný prohlašuje, že jsou vnitřně rozporné, aniž by uvedl konkrétní a relevantní rozpor. V důsledku toho pak žalovaný odmítl celé výpovědi jako celek. 8. Dále žalobkyně namítala přizpůsobování důkazní situace daňovými orgány, kdy správce daně uváděl domněnku ohledně totožnosti osoby vyplácející sjednané zaměstnance STAV a žalovaný přisuzoval osobě, která nebyla svědkem, statut svědka. V tomto směru dále žalobkyně odkázala na své odvolání proti platebním výměrům. 9. Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že daňové orgány se jí pokoušely zastrašit podáním návrhu na trestní stíhání ve věci zkrácení daně, a to dříve, než bylo rozhodováno v samotném daňovém řízení. Trvala na tom, že z žádného podkladu nevyplýval úmysl krátit daň. 10. Dále žalobkyně namítala, že správce daně ani žalovaný neprovedli řádně navržené důkazy ani se nevypořádali s jejich neprovedením. 11. Žalobkyně trvala na tom, že v rámci daňového řízení vyplynulo, že předmětné práce doložené stavebními deníky byly skutečně vykonány, a že byly provedeny fyzickými osobami. Žalobkyně trvala na tom, že cizinci, kteří neměli v České republice řádná povolení k pobytu, působili na stavbách za STAV a jednalo se o zaměstnance STAV. Žalobkyně tedy považuje závěr, že neprokázala předmětné plnění od společnosti STAV v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Rozpor spatřuje v hodnocení stavebních deníků i v informacích od subjektů, pro které žalobkyně stavební práce vykonávala. Odběratelé stavební práce převzali a řádně žalobkyni zaplatili. 12. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný nerozporoval uskutečnění stavebních prací, ale jejich přijetí od STAV. Tyto pochybnosti žalovaný shledával navzdory tomu, že žalobkyně uzavřela se STAV rámcovou smlouvu na provádění stavebních prací, že práce byly provedeny a díla byla předána objednatelům, že žalobkyně zaplatila za stavební práce STAV, že jak STAV, tak i žalobkyně uvedly předmětné faktury ve svých kontrolních hlášeních a že platby byly hrazeny bankovním převodem. 13. Dále žalobkyně namítala, že výslech jednatele STAV Vasyla Tanchynetse nebyl proveden procesně správně, když uvedený svědek odmítl ve věci vypovídat, aniž by uvedl jakékoli zákonné důvody pro odmítnutí výpovědi, a pracovníci správce daně se s tímto krokem svědka nijak nevypořádali a na důvod tohoto jeho stanoviska se nijak nedotázali. Dle žalobkyně nebyly důvody pro odmítnutí výpovědi ze strany svědka dány. 14. Žalobkyně trvala na tom, že povinností daňových orgánů bylo předložit jasné důkazy či argumenty vyvracející skutečnosti doložené žalobkyní. Dále bylo dle žalobkyně povinností daňových orgánů respektovat důkazní návrhy žalobkyně. Trvala na tom, že na závěry daňových orgánů mělo být aplikováno totožné hodnoticí měřítko jako na důkazy předkládané žalobkyní. Poukázala v tomto směru na výslech V. U., který dle jejího názoru nebyl svědkem, a jehož výpověď obsahovala rozpornosti o některých popisovaných skutečnostech. 15. Dále trvala žalobkyně na tom, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí hovoří o pochybnostech, ale pochybnosti by daňové orgány dle jejího názoru mohly mít při zahájení daňového řízení, ale nikoli na konci. Dle žalobkyně se určitá věc buď prokazováním prokáže, nebo nikoli. 16. Ve vztahu k námitce, že se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně, žalobkyně uvedla, že ve svém odvolání jednoznačně uvedla veškeré námitky i tu, že bylo zákonnou povinností daňových orgánů jednoznačně prokázat své závěry v případě svých domněnek a správních úvah. Odkázala na výpověď V. D., zpochybňování stavebních deníků a na osoby označované v rozhodnutí jako „svědek“, které však z povahy statutu správního řízení svědky nebyly. 17. Žalobkyně trvala na tom, že ze strany daňových orgánů došlo k porušení § 92 odst. 2 a 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“), neboť daňové orgány neprovedly důkazní prostředky, které žalobkyně nemohla zajistit sama, a ani neuvedly důvod jejich neprovedení, respektive k jejich provedení přistoupily zcela formálně. Dále toto ustanovení daňové orgány porušily, když uváděly výslovně nedoložená nebo hrubě zkreslená tvrzení. Daňové orgány rovněž toto ustanovení dle žalobkyně porušily tím, ž