9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

54 Ad 2/2025- 32 - text  10 54 Ad 2/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: P. N., narozený X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2024, č. j. MPSV-2024/244755-916, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 15. 11. 2024, č. j. MPSV-2024/244755-916, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2024, č. j. MPSV-2024/244755-916, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) ze dne 3. 4. 2024, č. j. 99107/24/UL, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobci trvale ode dne 1. 1. 2024 přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem TP s odůvodněním, že oprávněná osoba je osobou se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra, ve smyslu § 34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změněn souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením“). Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s § 2, § 3, § 36, § 50 a § 68 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 34 zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a přílohou č. 4 vyhlášky č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „prováděcí vyhláška“). Žalovaný podle něj rozhodnutí vydal na základě nepřesvědčivého posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“), přičemž porušil zásadu volného hodnocení důkazů, neboť posudek posudkové komise nehodnotil z hlediska jeho přesvědčivosti. Uvedl, že žalovaný konstatoval úplnost, objektivnost a přesvědčivost posudku posudkové komise, ačkoli posudek nedostál kautelám judikatury, zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016-22. Žalobce konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je tvořeno přepisem nosných částí posudku posudkové komise a obecnými pravidly pro aplikaci zákonných ustanovení relevantních z hlediska nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, a má formulářovou povahu. Žalovaný podle něj přejal posudkové zhodnocení, avšak jeho přesvědčivost odůvodnil jen obecnými interpretačními hledisky. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí není založeno na principu individualizace a v jeho odůvodnění absentuje vypořádání žalobcových odvolacích námitek, konkrétně stran bagatelizace žalobcova zdravotního postižení a jeho vlivu na pohyblivost. 3. Žalobce namítl, že žalovaný vydal rozhodnutí dříve, než uplynula stanovená lhůta pro vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí podle § 36 zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Uvedl, že snaha žalovaného zhojit tuto zásadní vadu sdělením ze dne 18. 11. 2024 je irelevantní a postrádá oporu v právních předpisech. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí pro nevypořádání jeho vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí odporuje též § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce uvedl, že ani sdělení ze dne 18. 11. 2024 jeho námitky nevypořádalo. 4. Žalobce namítl, že posudková komise opomněla zohlednit zákonná hlediska rozhodující z hlediska posouzení jeho funkčního postižení pohyblivosti a orientace. Dopad dominujícího zdravotního postižení na schopnost pohyblivosti tak nebyl podle žalobce individualizovaně zhodnocen. Žalobce konstatoval, že mu je znám právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 54 Ad 13/2023-46, podle něhož úkolem posudkové komise není hypoteticky vymezovat, co přesně by posuzovaná osoba musela splňovat, aby bylo v jejím případě namístě hovořit o závažnějším postižení, než je středně těžké funkční postižení. Ani to podle názoru žalobce nemění nic na tom, že bylo povinností posudkové komise z podkladové dokumentace zjistit, jaká konkrétní omezení s dopadem na schopnost mobility jsou u posuzované osoby naplněny, a tato omezení subsumovat pod rozhodující symptomy těžkého funkčního postižení vymezené v právních předpisech. Žalobce namítl, že tomu posudková komise nedostála. 5. Žalobce uvedl, že z povahy syndromu neúspěšné operace ve formě těžkého, resp. dokonce velmi těžkého, postižení lze usuzovat, že FNSS (zkratka z anglického Failed Neck Surgery Syndrome – pozn. soudu) a FBSS (zkratka z anglického Failed Back Surgery Syndrome – pozn. soudu) v jeho případě dosahuje míry těžkého funkčního postižení pohyblivosti ve smyslu přílohy č. 4 prováděcí vyhlášky. Dále uvedl, že s ohledem na postižení krční i bederní páteře a projevy jejich symptomů, podstatné dopady onemocnění do jeho života zahrnující omezení mobility za současné nemožnosti používat opěrné kompenzační pomůcky (kontraindikace z důvodu intenzivní bolesti zad při užívání holí), nemožnosti operativního řešení a nutnosti soustavné farmakologické léčby bolesti, měl být jeho stav hodnocen jako těžké funkční postižení pohyblivosti. 6. Žalobce uvedl, že v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal, že posudková komise nepřiléhavě konstatovala, že se pohybuje bez kompenzačních, zejména opěrných, pomůcek, aniž by zohlednila, že je nemůže používat z objektivních důvodů jejich kontraindikace. Namítl, že žalovaný se s tímto odvolacím bodem nijak nevypořádal, také posudková komise znovu konstatovala jen tolik, že žalobce kompenzační pomůcky nepoužívá, aniž by reagovala na žalobcovu námitku. Žalobce podotknul, že z jeho lékařských nálezů ani odborné literatury z oblasti lékařské vědy nevyplývá, že by při FNSS či FBSS bylo nezbytné používat opěrné kompenzační pomůcky. Žalobce zopakoval, že jsou u něj dány objektivní kontraindikace jejich používání. Vysvětlil, že během lázeňské péče zkoušel používat francouzské hole a trekingové hole, jejich užívání však bylo spojeno se zvýšenou bolestivostí, a zdravotnický personál mu proto jejich další používání nedoporučil. Vyjádřil přesvědčení, že z těchto důvodů mu nemůže být kladeno k tíži, že se pohybuje bez opěrných kompenzačních pomůcek. 7. Žalobce namítl, že jeho zdravotní stav byl bagatelizován členkou posudkové komise, která neměla odbornost v oboru neurochirurgie, eventuálně algeziologie. Předestřel, že uznává právní názor žalovaného, podle něhož posudková komise byla odborně obsazena, a že si je vědom toho, že obdobný názor v minulosti zaujal Krajský soud v Ústí nad Labem v bodě 56 svého rozsudku ze dne 18. 12. 2023, č. j. 54 Ad 7/2023-64. Zdůraznil nicméně, že ani skutečnost, že je lékař se specializací v oboru neurologie nadán posuzovat jeho zdravotní postižení, nic nemění na tom, že takový lékař nemůže bez dalšího zpochybnit nálezy ošetřujícího neurochirurga obsažené v podkladové dokumentaci. Přesně to však podle žalobce posudková komise učinila, když v posudkovém zhodnocení uvedla, že těžká paréza pravé horní končetiny není podložena, a ani neurochirurgem udávané povšechné oslabení dolních končetin nemá podklad. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že pokud se posudková komise hodlá odklonit od závěrů ošetřujícího neurochirurga, aniž by v ní zasedal odborník v oboru neurochirurgie, není její zhodnocení podložené, pakliže ho neopře o konkrétní argumenty de lege artis medicinae, odbornou literaturu či konkrétní poznatky lékařské vědy. Zdůraznil, že právě na základě zpochybnění závěru neurologa dospěla posudková komise ke zhodnocení, že netrpí těžkým postižením horních a dolních končetin, a že se tedy nejedná o těžké funkční postižení pohyblivosti. 8. Žalobce konstatoval, že posudková komise ve svém posudku uvedla, že neurochirurg na její jednání nedochází. Takovou argumentaci institucionární překážkou na straně posudkové komise žalobce odmítl s tím, že je povinností správního orgánu, aby přijal vhodná systémová opatření k zajištění řádné činnosti, tj. k odbornému posouzení zdravotního stavu v každém individuálním případě. Konstatoval, že neurochirurgie a neurologie mají povahu svébytných a samostatných specializačních lékařských oborů, resp. též základních kmenů specializačního vzdělávání lékařů ve smyslu § 5a zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ve smyslu přílohy č. 1 tohoto zákona. Žalobce namítl, že oba obory mají povahu svébytných a samostatných znaleckých odvětví ve smyslu přílohy vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů. Žalobce uvedl, že pokud hodlala posudková komi