2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

60 Ad 10/2025- 31 - text  60 Ad 10/2025 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Trejbalovou ve věci žalobce: X, narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2025, č. j. MPSV-2025/186336-916 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 17. 9. 2025, č. j. MPSV-2025/186336-916, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se domáhá přezkumu shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Liberci (dále jen „úřad práce“) ze dne 14. 7. 2025, č. j. 47545/2025/LIB. 2. Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce na základě žalobcovy žádosti ze dne 14. 12. 2022 rozhodl, že žalobci se nepřiznává dávka pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí. V popsaném rozhodnutí předně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dále obecně popisoval komunikaci se žalobcem a citoval § 49 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2012, č. j. 4 Ads 2/2012-18, podle nějž je to žadatel, kdo musí prokazovat, že se na místě trvalého bydliště nezdržuje. Je tedy povinností žadatele uvést, kde se zdržuje, a to i v případě, že je osobou bez přístřeší. Závěrem úřad práce uvedl, že dne 3. 11. 2023 provedl místní šetření na pozemku p. č. X v X. Na základě informací od vlastníka pozemku byla telefonicky kontaktována pronajímatelka (pozn soudu: správně zřejmě nájemkyně) první zahrady, která sdělila, že zahradu má v pronájmu zhruba 10 let a nikdo na ní nepřespával a nepřespává. Podle anonymního telefonického oznámení ze dne 1. 12. 2023 měl žalobce stále pobývat u matky v ulici X. Z vyjádření pana X ze dne 26. 2. 2024, který byl kontaktován telefonicky, vyplynulo, že má pronajatou zahrádku na pozemku u ulice Maršíkova a tuto zahrádku v současné době, ani v období posledních 3 let nikomu nepronajal. Úřad práce z uvedeného dovodil, že žalobce sám neví, která konkrétní pergola je pronajímána panu X, neboť se vyhýbal jak osobním schůzkám, tak i případnému šetření v místě, kde by konkrétně určil místo přespání. Žalobce tedy nebyl za celé řízení schopen prokázat, kde v době podání žádosti bydlel či přespával, zda uváděný prostor skutečně užíval nebo zda bydlel na adrese X s dalšími osobami. Proto nebylo možné posoudit jeho majetkové a sociální poměry. 3. V odvolání žalobce namítal nerespektování závazného právního názoru soudu a odvolacího orgánu. Úřad práce stavěl své rozhodnutí na skutečnostech, které podle žalobce soud označil za neprůkazné a získané vadným postupem. Prvostupňové rozhodnutí dále nerespektuje pokyny odvolacího orgánu, který sérii předchozích rozhodnutí rušil a vracel věc k novému projednání s tím, že úřad práce měl doplnit odůvodnění a zjištění skutkového stavu. Místo opravy svého rozhodnutí však úřad práce zopakoval stejné chyby. Byl to úřad práce, kdo mařil účel řízení a svým postupem způsobil, že žalobce svá tvrzení již nemohl prokázat. Dále žalobce namítal nesrovnalosti v protokolech o ústním jednání. V závěru navrhl provést výslech svědků v období prosince 2022 až listopadu 2023. 4. V napadeném rozhodnutí žalovaný podrobně popsal průběh správního řízení a odkázal na povinnost žadatele vyplývající z § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Uvedl, že žalobce neposkytl součinnost a nedokládal požadované doklady, např. potvrzení od lékaře. Připomněl, že se žalobce dle svého tvrzení v době podání žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi zdržoval v pergole v zahrádkářské kolonii. Na místním šetření provedeném dne 14. 12. 2022 však nebyl na místě zastižen. Místního šetření, konaného dne 12. 4. 2023 za účelem ověření pobytu, se žalobce také nezúčastnil, přestože s jeho provedením dříve souhlasil. Následně tvrdil, že byl objednán na vyšetření k lékaři, potvrzení však nedoložil. Podle žalovaného si úřad práce ověřoval tvrzení žalobce a zjistil, že neuváděl pravdivé informace. Vycházel z vyjádření nájemce pergoly, pana X ze dne 26. 2. 2024, který tvrdil, že předmětnou zahradu nikomu v posledních 3 letech nepronajal. Podle žalovaného tedy bylo prokázáno, že žalobce nebyl osobou bez přístřeší. Žalobce zároveň mařil snahy o prokázání opaku. Z dodejky k výzvě ze dne 19. 12. 2022 zároveň žalovaný dovozoval, že se žalobce prokazatelně nacházel na adrese Hodkovická 59, Liberec, neboť tuto výzvu dne 22. 12. 2022 osobně převzal. Žalovaný na základě uvedeného rozhodl tak, jak bylo shora popsáno. 5. Tato rozhodnutí jsou přitom již několikátými rozhodnutími o žalobcově žádosti. Poprvé úřad práce rozhodl o nepřiznání příspěvku na živobytí rozhodnutím ze dne 27. 1. 2023, které žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 17. 3. 2023. Dne 8. 6. 2023 bylo vydáno nové rozhodnutí o nepřiznání dávky, žalobcovo odvolání žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 18. 7. 2023. Obě tato rozhodnutí byla ke správní žalobě podané žalobcem zrušena rozsudkem zdejšího krajského soudu ze dne 4. 10. 2023, č. j. 60 Ad 7/2023-24. Ve zrušujícím rozsudku soud konstatoval, že nebyly dány podmínky pro nepřiznání dávky z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce v souvislosti s šetřením konaným dne 12. 4. 2023 a následně dne 24. 4. 2023, současně správním orgánům vytknul, že se nevypořádaly s žalobcovými návrhy na provedení dokazování. V průběhu dalšího řízení úřad práce rozhodnutím ze dne 21. 12. 2023 znovu žalobcově žádosti nevyhověl a příspěvek na živobytí nepřiznal, rozhodnutím ze dne 20. 2. 2024 však žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil. Následně bylo vydáno úřadem práce rozhodnutí dne 2. 4. 2024, které znovu k odvolání žalobce žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 24. 5. 2024. Úřad práce tedy vydal rozhodnutí ze dne 23. 7. 2024, jímž příspěvek na živobytí žalobci nepřiznal. Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2024 žalovaný rozhodnutí úřadu práce v části odůvodnění doplnil, ve zbytku pak rozhodnutí potvrdil. Druhostupňové rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 9. 4. 2025, č. j. 60 Ad 11/2024-28. Soud v tomto rozsudku konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný prvostupňové rozhodnutí sice z části potvrdil, zároveň jej však doplnil o další důvody, pro něž měla být žádost žalobce zamítnuta. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se touto změnou ocitlo v přímém rozporu se závěry rozhodnutí úřadu práce. Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2025 žalovaný zrušil i prvostupňové rozhodnutí úřadu práce ze dne 23. 7. 2024, které soudem zrušeno nebylo. Zavázal přitom úřad práce, aby v novém projednání rozhodoval v souladu s rozsudkem zdejšího krajského soudu č. j. 60 Ad 11/2024-28. Zároveň apeloval na to, aby byly skutečnosti, jež budou podkladem pro nové rozhodnutí, zjištěny co nejpřesněji a nejúplněji. Následně bylo vydáno v tomto řízení přezkoumávané, v pořadí již šesté, rozhodnutí úřadu práce. III. Žaloba 6. Ve včasné žalobě žalobce namítal, že žalovaný porušil závazný právní názor soudu vyslovený v bodu 26. rozsudku č. j. 60 Ad 11/2024-28, podle nějž se měl žalovaný vyvarovat obsáhlých opisů řízení a vydat rozhodnutí se srozumitelnou strukturou. Úřad práce i žalovaný totiž pokračovali ve stejném vadném postupu spočívajícím v obsáhlých opisech bez konkrétních závěrů. 7. Podle žalobce žalovaný neprovedl přezkum rozhodnutí v souladu s § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ale pouze doslovně opsal jeho odůvodnění. Z rozhodnutí není zřejmé, jaké skutečnosti považoval žalovaný za rozhodné nebo prokázané, jak se vypořádal s odvolacími námitkami ani z jakých konkrétních důvodů prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 8. V dalším žalobním bodu žalobce uváděl, že úřad práce porušil povinnost aktivně zjišťovat skutkový stav, když nevyšetřoval místo pobytu žalobce ihned po podání žádosti v prosinci 2022. První šetření provedl až po čtyřech měsících, čímž znemožnil důkazní šetření. Zároveň chybně posoudil občasnou návštěvu matky jako trvalé bydlení. Žalobce zároveň s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2012, č. j. 4 Ads 2/2012-18, uvedl, že správní orgán má aktivní povinnost zjišťovat skutkový stav, kterou nelze přenášet výhradně na žadatele. Žalobce dále namítal, že úřad práce neprovedl navrhované důkazy, zejména šetření v místě v novém termínu, výpisy z evidencí a jiné dokumenty. 9. Úřad práce rovněž systematicky omezoval žalobcovo právo na vyjádření k podkladům ve smyslu § 36 správního řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že odmítal zasílat kopie spisu do datové schránky žalobce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 Ads 179/2020-32, žalobce konstatoval, že odmítnutí elektronického přístupu k podkladům u zranitelných osob představuje porušení § 36 správního řádu a z