78 Ad 8/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 Ad 8/2025- 54 - text  13 78 Ad 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: M. V., narozená X bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 3. 2025, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 3. 2025, č. j. X, kterým byly zamítnuty její námitky a bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 1. 2025, č. j. X, jímž byla podle § 56 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ode dne 6. 2. 2025 žalobkyni snížena výše invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Žaloba 2. V předmětné žalobě žalobkyně nejprve stručně popsala dosavadní průběh věci, přičemž namítla, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení jejího zdravotního stavu. Uvedla, že posudkové závěry ve správním řízení nebyly přesvědčivé, resp. žalobkyně postrádala srozumitelné odůvodnění toho, co se v jejím zdravotním stavu změnilo, že došlo ke snížení stupně její invalidity ze třetího na první. Dle žalobkyně její zhoršený zdravotní stav přetrvává nadále. K tomu žalobkyně poukázala na hodnocení posudkového lékaře v námitkovém řízení, který shledal prvostupňový posudek o její invaliditě zmatečným. Také posudkový lékař v námitkovém řízení nicméně u žalobkyně vyhodnotil pouze invaliditu prvního stupně, a to při toliko stručném konstatování tohoto faktu, což následně bez dalšího převzala žalovaná do odůvodnění napadeného rozhodnutí. 3. K tomu žalobkyně obecně doplnila, že pro přesvědčivost posudkových závěrů je nezbytné, aby v tom kterém posudku o invaliditě uváděný důvod zániku nebo změny stupně invalidity byl zcela konkrétně vysvětlen. Podle žalobkyně se však její zdravotní stav od doby přiznání invalidního důchodu nezlepšil natolik, aby mohla být invalidita její osoby snížena o dva stupně. To ostatně žalobkyně ve správním řízení doložila příslušnými lékařskými nálezy, z nichž neplyne objektivní zlepšení jejího zdravotního stavu. Napadené rozhodnutí žalované je tedy dle žalobkyně částečně nepřezkoumatelné. Žalobkyně v této souvislosti také dodala, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být posudek o invaliditě jasný, srozumitelný a dostatečně odůvodněný. Žalovaná pak měla za vyvstalé situace zajistit doplnění nebo vyjasnění posudku o invaliditě v námitkovém řízení. Posudkový lékař v námitkovém řízení totiž nenapravil nedostatky prvostupňového posouzení a neučinil srozumitelný posudkový závěr, který následně nekriticky převzala žalovaná do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadenému rozhodnutí poté dle žalobkyně není „běžný člověk“ schopen porozumět, resp. se proti němu účinně bránit, ačkoliv je obecně nutné, aby bylo rozhodnutí o invaliditě založeno na kvalitních a přehledných (odborných) podkladech. Vyjádření žalované 4. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě nejprve obsáhle zrekapitulovala průběh daného správního řízení včetně závěrů posudkových lékařů Institutu posuzování zdravotního stavu (dále jen „IPZS“) a odkázala na dotčenou právní úpravu. Poté uvedla, že se v řešeném případě jednalo o nárok na invalidní důchod, přičemž posouzení zdravotního stavu a invalidity žalobkyně bylo otázkou medicínskou. Žalovaná tedy ve věci rozhodla v souladu se zákonem dle závazného posudkového závěru posudkového lékaře IPZS v námitkovém řízení. Následně žalovaná citovala hodnocení posudkového lékaře IPZS v námitkovém řízení stran rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně a uvedla, že byla ve věci dostatečně objasněna nesprávnost prvostupňového posudkového hodnocení. 5. Následně žalovaná připomněla, že jedině posudkový lékař se specializací posudkové lékařství je ze zákona oprávněn posoudit zdravotní stav žadatele o invalidní důchod a vyhodnotit jej dle vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“). Takto bylo podle žalované v projednávaném případě postupováno – tj. byly objektivizovány všechny skutečnosti týkající se zdravotního stavu žalobkyně a jeho funkčních důsledků (resp. veškeré okolnosti významné pro posudkový závěr). Replika žalobkyně 6. Žalobkyně v podané replice toliko konstatovala („informovala soud“), že jí byl ve věci doručen posudek o invaliditě ze dne 6. 11. 2025, který nechal soud vypracovat pro účely předmětného soudního řízení, avšak se jednání posudkové komise MPSV nezúčastnila, neboť se o něm nedozvěděla. V danou dobu totiž byla žalobkyně v lázních, a tudíž jí pozvánka na jednání posudkové komise MPSV nebyla řádně doručena – konkrétně ji převzala v místě bydliště žalobkyně její matka, která však žalobkyni následně o této skutečnosti už neinformovala. Žalobkyně uvedla, že v podané žalobě mj. „usilovala o nový posudek a zhlédnutí její osoby“. Jednání soudu 7. Žalobkyně při jednání soudu, které bylo nařízeno na den 27. 1. 2026, úvodem plně odkázala na argumentaci obsaženou v podané žalobě a replice. Následně zdůraznila, že její problémy s oběma koleny přetrvávají v podobě bolestí, pálení a křečí. Zmínila, že se s levým kolenem dlouhodobě léčila po absolvované operaci, přičemž obdobný průběh aktuálně nastal i po operaci pravého kolene. Doplnila, že má podle posledního vyšetření SONO pod pravým kolenem hematom (tj. krevní výron). 8. Při tomtéž jednání pověřená pracovnice žalované odkázala na dosavadní vyjádření ve věci a navrhla žalobu zamítnout. Poukázala též na skutečnost, že posudek posudkové komise MPSV ze dne 6. 11. 2025 považuje za úplný, objektivní a přesvědčivý. 9. Soud provedl podle § 52 odst. 1 s. ř. s. dokazování protokolem o jednání posudkové komise MPSV ze dne 6. 11. 2025 a posudkem této posudkové komise z téhož dne, který nechal vypracovat pro účely předmětného soudního řízení. Posouzení věci soudem 10. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 11. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předloženého správního spisu a po provedeném ústním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Soud úvodem vlastního posouzení věci připomíná, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační. Od žalobkyně, která vymezuje hranice soudního přezkumu, se tudíž oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud nesmí nahrazovat její projev vůle a vyhledávat vady napadeného správního aktu. Jinak řečeno, žalobkyně je povinna jí spatřované důvody nezákonnosti žalovaného rozhodnutí v žalobě explicitně uvést a vymezit tím soudu rozsah kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74, nebo ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012-22). Soud je následně takovýmto vymezením žalobních bodů vázán, přičemž rozhodnutí nemůže (až na výjimky) přezkoumat z důvodů, které nebyly uplatněny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/200663). K tomu soud poukazuje také na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, v němž bylo konstatováno, že „[m]íra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. 1 Afs 142/2022-49). Soud přitom není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobkyni či dohledávat důkazní prostředky svědčící v její prospěch. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta žalobkyně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020-70). 13. V návaznosti na shora popsané se soud zabýval značně obecně namítanou částečnou nepřezkouma