4 Azs 333/2004 — Nejvyšší správní soud

78 Az 5/2025- 23 - text  15 78 Az 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: T. D. V., narozená X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2025, č. j. OAM-731/ZA-ZA12-HA13-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou prostřednictvím svého právního zástupce domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2025, č. j. OAM-731/ZA-ZA12-HA13-2025, jímž žalovaný vyslovil, že se žalobkyni neuděluje azyl podle § 12 a § 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž doplňkovou ochranu žalobkyni pro existenci důvodů podle § 15a zákona o azylu nelze udělit. Současně se žalobkyně domáhala toho, aby soud žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady soudního řízení. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně předně namítla, že žalovaný nedostatečně a nesprávně posoudil její žádost o azyl, když jí neudělil mezinárodní ochranu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, a to na základě skutečnosti, že v případě návratu hrozí žalobkyni vážné nebezpečí, neboť bude nucena vzdát se některých základních práv a svobod, která jí jsou v České republice garantována, avšak v (nedemokratické) zemi původu nikoliv, a dále také podle § 14 téhož zákona, s odkazem na humanitární důvody, s nimiž se žalovaný fakticky vůbec nevypořádal. Napadené rozhodnutí proto žalobkyně považovala za nezákonné a nepřezkoumatelné. Její obavy přitom obecně vyplývají z dostupných lidskoprávních zpráv ke stavu dodržování práv ve Vietnamu. 3. Žalobkyně též uvedla, že žalovaný ve věci pochybil, když jí neudělil doplňkovou ochranu dle § 14a odst. 1 zákona o azylu, a to z důvodu jí tvrzených obav z návratu do nedemokratického prostředí, a navíc za situace, kdy žalobkyně na území České republiky žije převážnou část svého života (24 let) a má zde i svoji blízkou rodinu pobývající zde na základě trvalého pobytu (mj. nezletilého syna). K tomu žalobkyně popsala svůj vztah s nezletilým synem, přičemž dodala, že se s ohledem na její záznam o odsouzení nemůže v případě vycestování z území České republiky v dohledné době vrátit zpět za rodinou. 4. V této souvislosti pak zmínila, že rodinný a soukromý život požívá ochrany podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a jde-li o nezletilého syna také čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Na tomto základě měl tedy žalovaný v řešeném případě rozhodnout o udělení azylu dle § 14 zákona o azylu. 5. Následně žalobkyně konstatovala, že ačkoliv byla odsouzena pro závažnou trestnou činnost, šlo o jediné odsouzení, a tedy o „exces“ z jinak řádného života. 6. Dle názoru žalobkyně také bylo v daném případě nutné posoudit možnost uložení doplňkové ochrany, neboť ani v případě odsouzení pro závažný zločin na území, nelze žadatele „vydat“ do země původu, s vědomím toho, že zde bude podroben perzekuci a ohrožen na zdraví a životě. Z dikce § 15a zákona o azylu dle žalobkyně zároveň vyplývá, že se nevztahuje na trestný čin, o kterém již bylo soudem pravomocně rozhodnuto a potrestaná osoba trest již vykonala, ale na situace, kdy je zde například trestní řízení ve fázi prověřování. V tomto kontextu také žalobkyně namítla, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s otázkou, zda lze její odsouzení, vhledem k závažnosti spáchaného jednání a jeho charakteru, jakož i chování žalobkyně, podřadit pod pojem „závažný trestný čin“ ve smyslu § 15a zákona o azylu. Vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě úvodem konstatoval, že jsou námitky žalobkyně zcela neopodstatněné, přičemž plně odkázal na obsah správního spisu. Uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně je legalizace jejího pobytu v České republice, neboť jí zde bylo uděleno správní vyhoštění. Dále žalovaný zrekapituloval, že žalobkyně ve věci uvedla, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyla členkou politické strany ani skupiny a nebyla politicky aktivní. Ve vlasti neměla žádné potíže se státními orgány ani bezpečnostními složkami. Nesdělila ani žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že by ve Vietnamu jakýmkoliv způsobem uplatňovala svá politická práva či svobody. Neuvedla tedy nic, co by žalovaného vedlo k závěru, že by byla ve Vietnamu v souvislosti s uplatňováním politických práv či svobod vystavena jakémukoliv jednání podřaditelnému pod pojem pronásledování dle zákona o azylu. 8. Následně žalovaný zdůraznil fakt, že žalobkyně byla v České republice pravomocně odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 41 T 12/2026, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 To 53/2017, pro spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Připomněl též, že danou trestnou činností žalobkyně mj. úmyslně způsobila těžkou újmu na zdraví jiným osobám, a to konkrétně dětem, přičemž v jednom případě spáchaným jednáním dítěti způsobila smrt. V případě žalobkyně se tak najisto jednalo o zvlášť závažné zločiny. 9. Z odsuzujících rozsudků trestních soudů současně vyplývá, že žalobkyně úmyslně fyzicky napadla nezletilé dítě, které jí bylo svěřeno k hlídání, a to přesně nezjištěným způsobem za užití tupého násilí velké intenzity do jeho hlavy, čímž mu způsobila poškození mozku s trvalými následky. Dále úmyslně fyzicky napadla nezletilé dítě, které jí bylo svěřeno k hlídání, a to přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně kopem či silným úderem pěstí velké intenzity do břicha, kterému způsobila zranění, na jehož následky následně zemřelo. V posledním případě nezletilému dítěti ublížila na zdraví tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího zaměstnání (hlídání dětí). Podle žalovaného se tedy v posuzovaném případě, vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti, jejího rozsahu a společenské nebezpečnosti, jednalo o vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu – tj. svědčící pro vyloučení žalobkyně z možnosti udělení doplňkové ochrany. 10. Po provedeném správním řízení pak žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování podle zákona o azylu, přičemž bylo napadené rozhodnutí řádně odůvodněno a podloženo příslušnými informacemi o zemi původu. Dle žalovaného též nelze bagatelizovat velmi vážné a společensky nebezpečné trestní jednání žalobkyně. Podle nové právní úpravy zákona o azylu již humanitární azyl není upraven, a tudíž nebyl ani uveden ve výroku napadeného rozhodnutí. Všechny osobní nebo rodinné důvody žalobkyně tak žalovaný neshledal ve věci azylově relevantními. Napadené rozhodnutí tedy bylo dle názoru žalovaného vydáno v souladu se zákonem o azylu a zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Posouzení věci soudem 11. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalobkyně a žalovaný nesdělili do dvou týdnů od doručení výzvy své nesouhlasy s takovýmto projednáním, ačkoliv byli ve výzvě výslovně poučeni, že nevyjádří-li se v dané lhůtě, má se za to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání udělují. V kontextu nadepsaného ustanovení s. ř. s. přitom soud ve věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit a které jsou jim známy. 12. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během 1 měsíce ode dne doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 13. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 14. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné p