9 As 5/2010 — Nejvyšší správní soud

10 A 347/2011- 40 - text 13 pokračování Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: A.P.T., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, adresa pro doručování: AK Čechovský & Václavek a partn., Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje , Na Baních 1304, Praha 5- Zbraslav, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.10.2011 č.j. KRPS -87326-56/ČJ-2011-010026, t a k t o : I.Žaloba se zamítá. II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Včas podanou žalobou Krajskému soudu v Praze postoupenou Městskému soudu v Praze se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného (Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort,) kterým bylo rozhodnuto tak, že se panu A.P.T., podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“ nebo též „zákon o pobytu cizinců“) prodlužuje doba zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 12.8.2011 vydaného pod č.j. KRPS-87326-48/ČJ-2011-010026, podle § 125 odst. 1 zákona o 60 dnů. Žalobce v žalobě tvrdí, že byl na svých právech uvedeným rozhodnutím zkrácen, a to z důvodů uvedených v bodech II/ 5.-18. a III/ 19.-25., konkrétně namítá pod bodem II, že: - v daném případě (5 a 6) doba zajištění nebyla stanovena, jak žalovaný uvádí, rozhodnutím ze dne 12. 8. 2011, č.j. KRPS-87326-56/ČJ-2011-010026, ale rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 6. 2011, č.j. KRPS-87326-56/ČJ-2011-010026 a v současné době je opakovaně prodlužována. Toto pochybení sice nemá takovou intenzitu, aby samo o sobě vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí, nicméně ilustruje laxní až ledabylý přístup žalovaného k věci zajištění účastníka a zároveň k jeho řízení o správním vyhoštění, - žalovaný (7) odůvodnil své rozhodnutí v podstatě pouze odkazem na dikci příslušného ustanovení zákona o pobytu cizinců, tvrzením, že by žalobce mohl stěžovat nebo mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž vzhledem k „odůvodnění napadeného rozhodnutí“ je vyvolána u správního orgánu domněnka, že i nadále by mohl pokračovat v protiprávním jednání na území České republiky, - celé napadené rozhodnutí (8) je pouze opsané rozhodnutí ze dne 12. 8. 2011, č.j. KRPS-87326-11/ČJ-2011-010026, kterým byla již jednou doba zajištění prodloužena o šedesát dní, vyjma seznamu kroků od původního rozhodnutí o zajištění, jímž je jeden úkon ze dne 23. 6. 2011 (a následné urgence), - odůvodnění (9) postrádá úvahu žalovaného, která by naznačovala, že je nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění (které není uložené a samotné řízení se vede již od 19. 6. 2011), aniž by byl správní orgán v tomto řízení v zásadě jakkoliv činný, dobu zajištění prodloužit, - sám žalovaný (10) se "usvědčuje" ze své nečinnosti, neboť za dobu více jak čtyř měsíců nepodnikl (kromě shora uvedeného úkonu) v zásadě žádné další úkony v řízení o správním vyhoštění žalobce, není zde žádná nová skutečnost, která by nezbytnost opakovaného prodloužení doby, kdy je žalobce zbaven osobní svobody opodstatňovala a je evidentní, že žalovaný přistoupil k napadenému rozhodnutí "paušalizujícím"způsobem a nenamáhal se jej řádně odůvodnit.(§ 68 správního řádu). Dále žalobce (11) již předem odmítá případnou argumentací žalovaného, dle které není potřeba vypracovávat rozsáhlejší odůvodnění ve věci, neboť na rozhodnutí dle § 124 zákona o pobytu cizinců a na něj navazující rozhodnutí se nevztahuje správní řád a oponuje, že na tak zásadní rozhodnutí jako je rozhodnutí o zajištění (omezující osobní svobodu účastníka řízení na několik měsíců) není možné klást radikálně nižší nároky na odůvodnění rozhodnutí než u "rozhodnutí běžného typu", bez ohledu na to, že se na řízení správní řád nevztahuje, jak vyplývá mimo jiné i z rozhodnutí NSS č.j.: 9 As 5/2010. Podle žalobce (12) pravidla pro výkon veřejné moci musí být upravena zákonem, což především znamená, že zvláštní zákon vylučující aplikaci správního řádu nebo některých jeho ustanovení musí (v návaznosti na zásadu obsaženou v čl. 2 odst. 3 Ústavy) obsahovat vlastní pozitivní úpravu procesního postupu orgánu veřejné správy vykonávající veřejnou moc, nikoli postup podle správního řádu pouze bez náhrady vyloučit, viz Vedral, J Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 34. K uvedenému (13) navíc přistupuje požadavek, dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl, 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a je zde tak nutnost vazby na některá konkrétní ustanovení správního řádu, zejména § 67 až 70 správního řádu. Tento závěr odpovídá i ust. § 180 správního řádu. Je proto na místě (14),(15) dovodit (minimálně subsidiární) použitelnost správního řádu při vydávání rozhodnutí o zajištění a v řízení, jež vydání rozhodnutí o zajištění předchází, pokud zákon o pobytu cizinců, jako zákon speciální, neupravuje odlišný postup řízení. Z napadeného rozhodnutí (16) až (18) podle žalobce minimálně nepřímo vyplývá, že nenastala žádná skutečnost, která by opodstatňovala případné "neprodloužení", resp. propuštění žalobce ze zajištění, avšak v současné době probíhá s žalobcem řízení ve věci mezinárodní ochrany pod č.j. OAM-154/LE-BE02-BE03-2011, které není doposud pravomocně ukončeno, napadené rozhodnutí uvedenou skutečnost vůbec nereflektuje. Z hlediska pobytu žalobce na území ČR vrhá toto řízení celou věc a s ní spojené zajištění do jiného světla. V situaci, kdy není správní vyhoštění uloženo ani v I. stupni a kdy se žalobce nachází v tzv. azylovém řízení, žalobce nemůže nic mařit a nemůže být realizováno samotné vyhoštění. Správní orgán se touto skutečností nevypořádal, ač tak učinit měl. Pod bodem III žalobce namítá, že žalovaným prezentovaná důvodnost (19 a 20), resp. výklad ust. § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je nezákonný, neboť kontextuálně ignoruje interpretaci hlavy XI. zákona o pobytu cizinců, Listinu základních práv a svobod a relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí 1 As 12/2009, ze dne 15.4.2009, rozhodnutí sp.zn. 9 As 5/2010), případně soudu ústavního, která vyžaduje, aby základní práva (jako např. právě klíčové právo na osobní svobodu) byla vykládána široce a výjimky z těchto práv naopak restriktivně, neboť jde o mimořádný institut. Za daných podmínek (21)a(22) podle žalobce jednoznačně neexistovalo tak intenzivní porušení zákona ze strany žalobce, aby bylo nutné uvažovat o tak radikálním kroku, jako je zbavení osobní svobody, respektive jednoznačně bylo možno zajištění důvodně a bezpečně alternovat mírnějšími prostředky, a pokud tomu tak nebylo v době zahájení řízení o správním vyhoštění, tak tomu tak je nyní, kdy je zde navíc vedeno řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce. Žalobce dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn, 4 Azs 235/2005 ze dne 25.4.2006 a na rozhodnutí č.j.: 1 As 12/2009 ze dne 15.4.2009. I kdyby pak neplatilo výše uvedené(23), má žalobce za to, že se žalovaný vůbec nezabýval zvláštními opatřeními za účelem vycestování ve smyslu § 123b z.č. 326/1999 Sb., neboť zcela chybí odůvodnění dopadu zásadní skutečnosti, tedy řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce. Žalovaný opominul i takové skutečnosti jako je uvedení adresy, kde žalobce žil se svoji manželkou D.T.C.N., v Kladně, nar. 18. 5. 1976 ulice P.B. X(veškeré podrobnosti plynou z řízení ve věci mezinárodní ochrany vedené pod č.j. OAM-154/LE-BE02-BE03-2011) a žalovaný v této souvislosti nezjistil ani skutkový stav, napadené rozhodnutí pouze opsal a vydal. Z dikce výše uvedeného ustanovení (123b z.č. 326/1999 Sb.) plyne (24 a 25), že správní orgán je v této souvislosti povinen zjistit stav věci minimálně ve smyslu možnosti uložení takových zvláštních opatření. Z provedeného dokazování před vydáním napadeného rozhodnutí, ale i ze samotného rozhodnutí o zajištění a následných rozhodnutí vyplývá, že správní orgán žádné kroky v této souvislosti neprovedl a nepoučil účastníka řízení o možnosti uložení těchto opatření. Svojí povahou jde o řízení z moci úřední a je především na správním orgánu, aby zjistil stav věci a to v rozsahu, který je nezbytný pro předmětné rozhodnutí. Správní orgán vůbec o možnosti uložení těchto zvláštních opatření minimálně v době vydání napadeného rozhodnutí reálně neuvažoval, přičemž je nezbytné, aby se správní orgán (žalovaný) nejenom zabýval konkrétními skutkovými a právními důvody pro případné využití či nevyužití tohoto institutu, ale aby se k možnosti či nemožnosti použít zvláštní opatření vyjádřil na základě i v rámci svého rozhodnutí. V důsledku i tohoto postupu je nutno rozhodn