9 As 28/2007 — Nejvyšší správní soud

11 A 266/2010- 77 - text 8 pokračování 11A 266/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně PhDr. H. P., zastoupené JUDr.Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního úřadu t a k t o: I. Žalovaný je povinen ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat rozhodnutí podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. o odložení žádosti žalobkyně o informaci ze dne 18.1.2008. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6.760,-Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr.Jany Kašpárkové, advokátky. Odůvodnění Žalobkyně se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 13.12.2010, domáhala ochrany před nečinností žalovaného Národního památkového ústavu ve věci žalobkyní podané žádosti o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že dne 18.1.2008 podala u Národního památkového ústavu žádost o informaci, na jakém účtu dle své účetní osnovy sestavené v souladu s právními předpisy účtuje pokuty, udělené mu správními úřady za správní delikty a pokuty, uložené mu soudy ve vykonávacím řízení. Dále žalobkyně požadovala sdělit číslo účtu k dato řádné účetní závěry za roky 2003 – 2007 a zaslání kopie položkového výpisu z tohoto účtu z Hlavní knihy analytické evidence účetnictví. Národní památkový ústav zaslal žalobkyni dopis ze dne 18.1.2008, ve kterém jí sdělil požadovanou výši úhrady za poskytnutou informaci v částce 11.880,50,- Kč. Následně žalobkyně podala stížnost podle ustanovení § 16a odst.1 písm.d) zákona č. 106/1999 Sb. Dne 7.2.2008 obdržela elektronicky rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 4.4.2008, č.j.: 4518/2008, kterým se výše stanovené úhrady potvrzuje. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že lhůta k vydání o odložení žádosti pro nezaplacení požadované úhrady již mnohonásobně uplynula, aniž povinný subjekt vydal ve věci rozhodnutí. Proto dne 4.11.2010 žalobkyně podala u žalovaného návrh na přijetí opatření proti nečinnosti v řízení o žádosti o informaci ze dne 15.2.2008 a navrhla, aby žalovaný usnesením věc převzal od nečinného povinného subjektu a rozhodl o odložení žádosti místo něho. O návrhu nebylo ani po měsíci rozhodnuto a proto se žalobkyně domáhá svého práva u soudu. Žalobkyně namítla, že o odložení žádosti vydává správní úřad rozhodnutí, jehož vydání se tedy žalobkyně domáhá návrhem na přijetí opatření proti nečinnosti, aby měla meritorní rozhodnutí, proti němuž lze brojit žalobou podle ustanovení § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s. Protože zákon nespojuje s nevydáním rozhodnutí o odložení žádosti pro nezaplacení úhrady fikci vydání negativního rozhodnutí, nelze se podle názoru žalobkyně domáhat přezkumu fiktivního negativního rozhodnutí o odložení žádosti a lze se žalobou proti nečinnosti domáhat vydání rozhodnutí o odložení žádosti jakožto rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 s.ř.s. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu ze dne 6.6.2011 vyplývá, že žalovaný Národní památkový ústav se především nepovažuje za správní úřad, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 20.9.2007, č.j.: 9 As 28/2007 – 77, dostupný na www.nssoud.cz. Národní památkový ústav není státním orgánem, nespadá mezi orgány územní samosprávy ani nehospodaří jako veřejná instituce s veřejnými prostředky. Veřejná instituce je subjektem, jehož založení a režim řízení se odvozuje z veřejného práva, hospodařením s veřejnými prostředky se rozumí reálné napojení takové instituce na veřejné rozpočty. Podaná žaloba je navíc podle názoru žalovaného nesrozumitelná, když žalobkyně se návrhem domáhá přijetí opatření proti nečinnosti a navrhuje, aby žalovaný usnesením převzal věc od nečinného povinného subjektu a rozhodl o odložení žádosti místo něho. Národní památkový ústav žádnou písemnost od žalobkyně neobdržel, není ve věci pasivně legitimován a proto navrhuje zamítnutí podané žaloby. Na vyjádření žalovaného správního úřadu reagovala žalobkyně podáním repliky ze dne 16.6.2011, v němž opravila formulační nepřesnost v bodě 1 odst.5 žaloby, kam správně patří věta, že dne 4.11.2010 žalobkyně podala u Ministerstva kultury České republiky jako nadřízeného orgánu žalovaného ...atd.“ Pokud žalobkyně použila procesní institut opatření proti nečinnosti, učinila tak s ohledem na svou právní jistotu, že vyčerpala všechny možnosti, které jí zákon dává, aby přiměla žalovaného vydat rozhodnutí o odložení žádosti pro nezaplacení stanovené úhrady, i když na daný případ zjevně povinnost vyčerpání prostředků nápravy ve smyslu ustanovení § 79 s.ř.s. nedopadá. Žalobkyně dále v replice namítla, že povinnost vydat rozhodnutí o odložení žádosti podle ustanovení § 17 odst.5 zákona č. 106/1999 Sb. svědčí žalovanému a žádnému jinému subjektu, v dané věci je tedy nečinný právě žalovaný. Odkázala na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 21.10.2010, č.j.: 2 As 34/2008 - 90, v němž se uvádí, že teprve rozhodnutí o odložení žádosti a tedy vlastní odepření informaci poskytnout podle tohoto ustanovení informačního zákona je pod soudní ochranou, neboť tímto rozhodnutím bylo teprve do práva účastníka zasaženo. Teprve rozhodnutí o odložení žádosti při neuhrazení sdělené částky je vrchnostenským aktem, jímž je žadateli jeho veřejné subjektivní právo na informaci upřeno. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 3.11.2011 zástupce žalovaného úřadu odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě a zdůraznil, že žalovaný není správním orgánem ve smyslu soudního řádu správního. V dané věci postupoval Národní památkový ústav v souladu s právním názorem, jež je vyjádřen v publikaci autorů Adam Furek, Lukáš Rothanzl Komentář v zákonu o svobodném přístupu k informacím, jež byl vydán nakladatelstvím Linde Praha v roce 2010. Ze strany 547 a 548 této publikace vyplývá, že rozhodnutí o odložení žádosti není formalizovaným úkonem a není třeba o něm žadatele ani vyrozumívat. Žalovaný upozorňuje na aplikovaný judikát Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 As 34/2008 s tím, že žalovaný souhlasí s tím, že rozhodnutí, jímž povinný subjekt žádost o poskytnutí informace na zaplacení úhrady odložil, je rozhodnutím podle ustanovení § 65 s.ř.s., avšak jádro sporu je v tom, zda se takovéto rozhodnutí podle § 17 odst. 5 zákona 106/1999 Sb. doručuje či nikoliv. Žalovaný má za to, že takovéto rozhodnutí není třeba doručovat, odkazuje se opět na komentář k zákonu č. 106/1999 Sb. a dodává, že toto rozhodnutí – na rozdíl od sdělení podle ustanovení § 14 odst.5 písm.c) téhož zákona - není třeba doručovat. V posuzované věci rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně domáhá, fakticky existuje, bylo poznamenáno do spisu a vyhotoveno ve formalizované písemné podobě, pouze nebylo žalobkyni zasláno. Žalovaný poukazuje na to, že judikované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se vztahovalo k poněkud jiné situaci, kdy došlo k zaplacení úhrady poté, kdy uplynula lhůta a kdy bylo vydáno rozhodnutí o odložení žádosti, následně se žadatel o informaci domáhal vrácení zaplacené částky. Podle názoru žalovaného je nutno rozlišovat mezi situací, kdy je poplatek (byť po lhůtě) zaplacen a je vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti a situací, kdy žalobkyně v této věci úhradu nezaplatila a domáhá se vydání rozhodnutí o odložení žádosti. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že i správní řád zná spoustu rozhodnutí, která se pouze vyznačují do spisu namátkou ustanovení § 14 odst. 4, § 16 odst. 6 a řada dalších. Je přitom nepochybné, že i tato rozhodnutí jsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení § 65 soudního řádu správního. Žalovaný používání v této souvislosti analogicky např. situaci ohledně nezaplacení soudního poplatku z podané žaloby či z podaného odvolání v občanském soudním řízení, považuje za absurdní situaci, kdy by se ten, kdo nezaplatil soudní poplatek na výzvu soudu, domáhal po soudu vydání povinnosti vydat rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení. Žalovaný má za to, že zákon o svobodném přístupu k informacím je koncipován tak, že rozhodnutí se doručuje pouze v případě, ukládá-li to tento zákon. Neplatí tudíž pro něj zcela správní řád, neboť ten se použije subsidiárně pouze v případech, kdy to zákon o svobodném přístupu k informacím uvádí. Doručuje-li se podle obecného způsobu doručování ve smyslu správního řádu rozhodnutí účastníkům řízení, pokud tak není výslovně stanoveno, že se tak nestane a že se rozhodnutí pouze vyznačuje do spisu, pak zákon č. 106/1999 Sb. obecně vylučuje aplikaci správního řádu, tedy doručuje se rozhodnutí pouze tam, kde to tento zákon stanoví. Žalovaný uzavřel, že rozhodnutí podle ustanoven