1 Afs 71/2004 — Nejvyšší správní soud

9 Ca 355/2008- 46 - text 12 pokračování 9Ca 355/2008 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Agropodnik Košetice, a.s., se sídlem Košetice 212, IČ: 26067111, zast. JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem Říčany, Kamlerova 795, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, za účasti této osoby zúčastněné na řízení: J.Š., zast. JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 8, U Nádrže 625/6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 6.10.2008 č.j. 33482/2008-10000 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Oznámením ze dne 24.7.2008, č.j.: 1701/2008 o provedení změny evidovaných údajů v evidenci půdy Ministerstvo zemědělství, Zemědělská agentura Pelhřimov žalobci podle § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“) oznámila, že v evidenci půdy u jeho osoby byly provedeny změny na základě ohlášení jiného uživatele, pana J. Š., ze dne 25.6.2008. Podstata provedených změn spočívala mj. v ukončení užívání půdního bloku č. 5901/3 o výměře 0,36 ha, kultura - R (orná půda), nacházejícího se ve čtverci 700-1100. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) ministr zemědělství nevyhověl námitce podané žalobcem podle § 3g odst. 7 zákona o zemědělství proti výše uvedenému oznámení ze dne 24.7.2008, č.j.: 1701/2008. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žalobě předně poukázal na § 2 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), který označil za základní ustanovení tohoto zákona. Namítl, že ačkoliv žalovaný označil argumentaci tímto ustanovením za zcela nepřípadnou, nevypořádal se s argumentací žalobce, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je s tímto základním ustanovením zákona o půdě v rozporu. V daném případě se totiž jedná o pozemek, jenž je pro vlastníka nepřístupný a v případě nepřístupného pozemku by jeho vlastník zasáhl do práv a právem chráněných zájmů jiných vlastníků, kteří vlastní sousední pozemky, které vlastník nepřístupného pozemku může užívat jen na základě nájemní smlouvy s nimi uzavřené. Žádná taková nájemní smlouva však v daném případě neexistuje. Dle názoru žalobce se žalovaný měl zabývat uvedenou právní argumentací a nikoliv jí pouze označit za zcela nepřípadnou. Žalobce dále poukázal na § 22 odst. 2 zákona o půdě a namítl, že pokud správní orgány dovozují, že toto ustanovení se vztahuje pouze na nájemní vztah ze zákona a nikoliv na nájemní vztah ze smlouvy, pak se musí vypořádat s odkazem žalobce na § 2 odst. 1 zákona o půdě, neboť jiným způsobem než porušením tohoto ustanovení nelze nepřístupné pozemky užívat. V dané věci se totiž jedná o změnu ohledně osoby uživatele a z tohoto důvodu je tedy třeba zákonným způsobem toto užívání zajistit. V daném případě však tomu tak není. Pokud správní orgány neřeší, jakým způsobem by mohl uživatel (J. Š.) své užívací právo zákonným způsobem realizovat, je zcela případný odkaz právě na § 2 odst. 1 zákona o půdě, ze kterého vyplývá, že bez pozemkových úprav toto není možné. Z uvedených důvodů žalobce v doplnění své námitky odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29.3.2006, č.j.: 1 Afs 71/2004-91, který se týká katastrálních území, na kterých žalobce působí. Argumentace obsažená v odůvodnění tohoto rozsudku se sice týká nájemního vztahu vzniklého ze zákona a nikoliv nájemního vztahu vzniklého na základě smlouvy, ale žalobce je toho názoru, že argumentace zde uvedená dopadá i na nájemní vztah ze smlouvy, neboť neexistují žádné věcné či právní důvody pro to, aby závěry soudu neměly být aplikovány i na daný případ. NSS ve zmíněném rozsudku dovodil, že pozemek musí být přístupný jak ve smyslu faktickém, tak i ve smyslu právním, a proto nepostačuje, zajistí-li nájemce vlastníkovi přístup na jeho pozemek přes pozemky jiných vlastníků, které má nájemce sám pronajaté. Tento závěr soud odůvodnil tím, že se jedná o pozemky zemědělské, přičemž je všeobecně známo, že k tomu, aby zemědělské pozemky mohly být využívány k provozování zemědělské výroby, k níž jsou primárně určeny, je nezbytná jejich pravidelná obsluha, a to také těžkými zemědělskými stroji. Nelze tedy účelně zemědělsky využívat půdu, která by nebyla přístupná. NSS ve zmíněném rozsudku dále dovodil, že přístupnost po právní stránce znamená, že vlastníku pozemku budou přístupové cesty zaručeny jedním z právem předvídaných institutů. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že předmětem daného řízení je právě zajištění užívání konkrétního pozemku. Právní názor správních orgánů obou stupňů dle žalobce představuje zásah do práv a právem chráněných zájmů vlastníků sousedních pozemků, a to pro rozpor s § 2 odst. 1 zákona o půdě. Realizace žalobou napadeného rozhodnutí by znamenala, že pan Š. by musel v hrubém rozporu s § 2 odst. 1 zákona o půdě užívat i pozemky jiných vlastníků. Závěrem žalobce shrnul, že jsou dány dva důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to jednak vady řízení, které jeho vydání přecházely (tyto vady žalobce spatřuje především ve zjevné jednostrannosti přístupu správního orgánu ve prospěch pana Š.), a dále jeho nezákonnost. Nezákonnost žalobce spatřoval ve vydání rozhodnutí, které je v hrubém rozporu s platnou právní úpravou. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní orgán I. stupně v daném případě provedl v řízení podle § 3g zákona o zemědělství aktualizaci evidence půdy na základě ohlášení J. Š. Správní orgán I. stupně vzal za prokázané, že J. Š. jako vlastníku svědčí právní titul užívání pozemků tvořících předmětné půdní bloky (§ 3a zákona o zemědělství). V této souvislosti správní orgán I. stupně vycházel ze zjištění, že nájemce předmětných pozemků, jímž je Agrodružstvo Košetice, obdržel od J. Š. jako pronajímatele výpověď nájemních smluv č. 557, 558 a 559 a dne 30.9.2005 uplynula jednoroční výpovědní lhůta. Jednalo se o nájemní smlouvy uzavřené mezi nájemcem a vlastníky předmětných pozemků, v nichž byl nájem sjednán na dobu neurčitou, a to minimálně na 8 let, s jednoroční výpovědní lhůtou. J. Š. jako vlastník předmětných pozemků nájemní smlouvy úkonem ze dne 21.9.2004 vypověděl a sjednaná výpovědní lhůta uplynula dne 30.9.2005. Ke stejnému datu skončil i podnájem sjednaný mezi Agrodružstvem Košetice a žalobcem, kterému tak od uvedeného data již právní titul užívání předmětných pozemků nesvědčí. Správní orgán I. stupně proto ohlášenou změnu v evidenci půdy provedl a žalobce jako dosud zapsaného uživatele o této skutečnosti v souladu s § 3g odst. 6 zákona o zemědělství informoval oznámením ze dne 24.7.2008. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, podle kterého nepřístupnost pozemku je vždy důvodem, pro který nemůže skončit výpovědní lhůta stanovená zákonem, případně sjednaná v nájemní smlouvě. Právní úprava uvedená v § 22 odst. 2 zákona o půdě se jednoznačně týká pouze nájemního vztahu, který není založen na dohodě vlastníka pozemku a jeho uživatele. Rozhodujícím datem vzniku takového vztahu je buď den nabytí účinnosti citovaného zákona, nebo den, kdy byl konkrétní pozemek v řízení podle § 9 zákona o půdě vlastníkovi vydán, tj. kdy bylo obnoveno vlastnické právo oprávněné osoby ve smyslu § 6 tohoto zákona. Jestliže v konkrétním případě vlastník pozemku a jeho uživatel uzavřeli nájemní smlouvu, kterou upravili vzájemná práva a povinnosti, jejich vztah vychází především z takové dohody a případně z příslušných ustanovení občanského zákoníku, jak vyplývá z jeho ustanovení § 2 odst. 3, u nájmu potom zejména z § 687 občanského zákoníku a konečně i z § 1 odst. 3 zákona o půdě. Na takovém závěru nic nemění ani judikát NSS, jehož se žalobce dovolává, neboť v něm se soud zabýval právním vztahem vyplývajícím jen z nájmu založeného zákonem o půdě, když vycházel především z účelu, který sledoval zákonodárce, a kterým je náprava křivd způsobených vlastníkům zemědělského majetku. K poukazu žalobce na § 2 odst. 1 zákona o půdě žalovaný připomenul, že stejný záměr sleduje i zákon o zemědělství, pokud jde o evidenci půdy podle uživatelských vztahů. Ministerstvo zemědělství je při aktualizaci evidence půdy vždy povinno ve sporných případech zjišťovat, zda osobě, která žádá o zaevidování jako uživatel konkrétního pozemku, svědčí právní titul užívání takového zemědělského pozemku (§ 3g odst. 2 zákona o zemědělství). Zákon o zemědělství však ministerstvu zemědělství svěřuje kompetence k posuzování a rozhodování jen v rozsahu uvedeném v § 3g, tj. zda ohlašovatel změny v evidenci půdy je