1 As 114/2011 — Nejvyšší správní soud

10 A 24/2012- 44 - text 10 pokračování 10A 24/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Oživení, o.s., se sídlem Lublaňská 18, Praha 2, zast. Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou se sídlem Muchova 13/232, Praha 6, proti žalovanému: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, v řízení o a) žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu a b) žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, t a k t o : I. Žaloba s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost poskytnout žalobci informace požadované v žádosti ze dne 21.11.2011 se odmítá. II. Žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 21.11.2011 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 9.200,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Petry Bielinové, advokátky. Odůvodnění Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu a žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, podanou u Městského soudu v Praze dne 10.2.2012, se žalobce domáhal toho, aby soud rozhodl, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci informaci dle jeho žádosti ze dne 21. 11. 2011 a alternativně, aby soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o této žádosti. Žádostí ze dne 21. 11. 2011, odeslanou žalovanému doporučeně dne 30.11.2011 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím), požadoval poskytnutí následujících informací: „Kolik žádostí o poskytnutí informace podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "InfZ") obdržel Dopravní podnik hl. města Prahy ("DPP") od 1. ledna 2000, tedy ode dne účinnosti InfZ do 21. 11. 2011 včetně? Kolika žádostem podle bodu 1) bylo vyhověno (byla poskytnuta požadovaná informace)? V kolika případech podle bodu 1) bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace, respektive v kolika případech byla fakticky odmítnuto poskytnout požadované informace? V kolika případech bylo rozhodnutí podle bodu 3) napadeno odvoláním? Kolikrát byl DPP v období podle bodu 1) žalován v souvislosti se svými rozhodnutími v právních věcech dotýkajících se InfZ. (včetně informace kolikrát byl v řízení úspěšný, kolikrát neúspěšný)? Kolik finančních prostředků musel Dopravní podnik hl. města Prahy vynaložit na soudní řízení podle bodu 5 (náhrada nákladů protistrany, vlastní právní zastoupení ve věci)?“ Žalobce v zákonné lhůtě 15 dnů podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím požadovanou informaci neobdržel a zároveň povinný subjekt v této lhůtě lhůtu pro poskytnutí informace neprodloužil ve smyslu ust. § 14 odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím, ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí ve smyslu ust. § 15 tohoto zákona, rozhodl se žalobce podat stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona, kterou odeslal žalovanému doporučeně dne 27.11.2011 a žádal, aby žalovaný postupoval v souladu s § 16a odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Do dne podání žaloby žalovaný nijak na výše uvedená podání nereagoval. Žalobce k uvedenému odkázal na důkazy přiložené k žalobě ( žádost o informace ze dne 21. 11. 2011, odeslanou 30.11. 2011 a stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace ze dne 27.12.2011). Žalobce má za to, že žalovaný je povinným subjektem dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím in fine, neboť splňuje všechny podmínky ustálené judikatury stanovené pro tzv. veřejné instituce (Např. nález Ústavního soudu I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007). Přesto, že tento judikát se týká primárně státních podniků, lze ho analogicky užít i pro podniky založené územními samosprávnými celky (ostatně textace § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím nedělá rozdíl mezi státem a územními samosprávnými celky pro stanovení množiny povinných subjektů). Na interpretaci založenou Ústavním soudem navíc navázal Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 29.5.2008, č.j. As 57/2006-67 vyšel z širšího pojetí pojmu státu, když státní moc vyložil jako obecnou veřejnou moc, do níž zařadil i moc vykonávanou územně samosprávnými celky, respektive tyto celky samotné. Nejvyšší správní soud přitom vyšel z premisy, že povinnými subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou především státní orgány, územně samosprávné celky a jejich orgány. Další kategorie povinných subjektů, jimiž jsou veřejné instituce, do značné míry odvozuje své postavení právě od prvých dvou kategorií (respektive od státu v širším slova smyslu), přičemž neexistuje důvod, aby toto odvozené postavení bylo shledáno toliko ve vztahu k jedné z těchto kategorií (státním orgánům), nikoliv však již ke druhé (územním celkům). Žalovaný byl založen hlavním městem Prahou jakožto územně samosprávným celkem k plnění veřejného účelu - provozování veřejné osobní dopravy na území hlavního města Prahy. Dle výpisu z obchodního rejstříku je jediným akcionářem žalovaného Hlavní město Praha, které prostřednictvím statutárních orgánů vykonává dozor nad činností žalovaného. Na základě výše uvedeného tedy není podle žalobce pochyb o tom, že žalovaný je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Ke stejnému názoru v minulosti dospěl i Městský soud v Praze, například v řízení vedeném žalobcem proti žalovanému pod sp.zn. 9 Ca 15/2008. Žalobce má za to, že žalovanému je z minulých již pravomocných soudních rozhodnutí bezpečně známo, že je povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný přesto zcela účelově neplní své povinnosti plynoucí ze zákona a nijak nereaguje na žádosti o informace, kterými se žalobce či jiné fyzické a právnické osoby na žalovaného v souladu se zákonem obracejí. Svým postupem a opakovaným porušováním zákona žalovaný nutí žalobce a jiné osoby, aby se opakovaně obraceli na soud, a to dokonce v několika vlnách. V první vlně žadatel o informace musí s pomocí soudu donutit žalovaného, aby ve věci začala jednat, a to často i formou nařízení exekuce na pravomocný rozsudek. Následně žalovaný odmítá informace poskytnout bez jakéhokoliv zákonného důvodu, což pro žalobce znamená opakované soudní řízení a opakované náklady na právní zastoupení. V neposlední řadě dochází i opakovanému zahajování nových a nových soudních řízení, jejichž jediným účelem je co nejvíce oddálit faktické poskytnutí informace až do chvíle, kde požadovaná informace nemá pro žalobce prakticky žádný význam. Je totiž nesporné, že cena a význam požadované informace závisí nejen na kvalitě poskytnuté informace, ale rovněž i na časovém období, kdy se žadatel k požadované informaci skutečně dostane. Ve výše uvedeném případě se poskytnutí informace počítá v letech a dosud je žalobce od žalovaného nezískal. Konkrétně ve výše uvedené věci, kdy Městský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, sp.zn. 9 Ca 15/2008 rozhodl, že žalovaný je povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím a že je tedy povinen o odvolání žalobce rozhodnout, zůstal žalovaný i nadále nečinný a to až do chvíle, kdy pravomocný rozsudek Městského soudu byl vymáhán exekučně. V současné době se žalobce domáhá u Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. l0A 9/2012 vydání samotné požadované informace, o kterou žádal žalovanou již v roce 2007. Stejně tak je žalované z předešlých soudních řízení velmi dobře známo, že jakožto povinný subjekt dle zákona o svobodném přístupu k informacím je zároveň i správním orgánem ve smyslu § 4 odst. 1, písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a že je povinna o podaných žádostech o informaci v zákonných lhůtách rozhodovat. V neposlední řadě je žalovaná povinna při absenci zákonných důvodů pro odmítnutí informace takové požadované informace žadatelům poskytovat. Přesto zdejší soud může lustrací vlastní agendy zcela jednoduše zjistit, že žalovaný programově porušuje zákon č. 106/1999 Sb., a to tak, že opakovaně tvrdí, že není povinným subjektem, popřípadě žádosti o informace v rozporu se zákonem odmítá poskytnout, popřípadě a to nejčastěji - zůstává absolutně nečinný a vyčkává na případné podání žaloby. Teprve v rámci soudního řízení pak žalovaný naopak vyvíjí vysokou aktivitu s cílem poskytnutí informací co nejvíce odvrátit, řízení účelově prodloužit a v konečném důsledku docílit toho, že požadované informace ztratily pro žadatele na své hodnotě. Žalobce vyčerpal veškeré právní prostředky, které mu právní řád stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Žalobce má za to, že výše popsaným postupem žalovaného je zároveň hrubě zasahováno do práva žalobce na informaci a tento zásah i nadále trvá. Žalobce má za to, že rozsudek, který by uložil žalovanému opět