4 Ads 46/2007 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 21/2011- 37 - text 9 pokračování 11 Ad 21/2011 11 Ad 21/2011 - 37 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně V. D., bytem v B., A. N. 10, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 22.6.2011, č.j.: 2011/44639-71 t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 22.6.2011, č.j.: 2011/44639-71, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též žalovaného správního úřadu), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5.5.2011. Uvedeným rozhodnutím bylo zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení § 1 odst.3 zákona č. 261/2001 Sb., o jednorázové peněžní částce účastníkům boje za osvobození, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 261/2001 Sb.). Žalobkyně v bodě II podané žaloby popsala dosavadní průběh správního řízení a v bodě III vyjádřila názor, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení zásady nestranného a objektivního postupu, zásady legitimního očekávání, zásady zákonnosti a k nesprávnému právnímu a skutkovému posouzení věci. Rovněž došlo k porušení zásady materiální pravdy a k porušení zákona č. 261/2001 Sb. Žalobkyně v podané žalobě odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2008, č.j.: 4 Ads 51/2007 - 57, ve kterém je odmítnut nepřiměřeně restriktivní výklad České správy sociálního zabezpečení při požadavku na určitost tvrzení ohledně doby ukrývání. Žalobkyně odkázala na další judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že podle jejího názoru v odůvodnění rozhodnutí jak České správy sociálního zabezpečení, tak žalovaného ministerstva, na základě nichž bylo řízení zastaveno ohledně toho, že v řízení u Ministerstva obrany byla uvedena jiná doba ukrývání, uvedla žalobkyně ještě rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.1.2007, č.j.: 57 Ca 127/2006 - 29, v němž soud stanovil, že řízení před správou sociálního zabezpečení a Ministerstvem obrany nemá totožný předmět a tvrzení žalobce v těchto řízeních nelze stavět proti sobě. Krajský soud zdůraznil účel řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., jímž je zjištění, zda žadatel je či není osobou, která má na tuto částku nárok. Ministerstvo v žalobou napadeném rozhodnutí uvedlo, že uvedený právní názor byl pouze vysloven krajským soudem, avšak žalobkyně se domnívá, že v případě, kdy byla proti tomuto rozhodnutí podána účastníkem řízení kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, nelze mít pochybnosti o tom, že tento vyslovený právní názor soudu je správný. Žalobkyně v podané žalobě upozornila na to, že předchozí žádost žalobkyně ze dne 30.11.2009 byla zamítnuta s odůvodněním, že co se týče období od března do května 1943, pak je důvodem pro zamítnutí žádosti skutečnost, že se na území nenacházela nacistická vojska a že nebylo nutné se ukrývat. Pokud jde o období ode dne 3.10.1944 do dne 21.1.1945, pak správa sociálního zabezpečení odůvodnila své zamítavé rozhodnutí o ustanovení § 45 odst.4 správního řádu. Poté, co žalobkyně v nové žádosti ze dne 5.4.2011 poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která tyto výklady vyvracejí, bylo nové řízení opět zastaveno s odkazem na jiný důvod. Žalobkyně tak má za to, že správní úřady obou stupňů nepostupují v souladu se smyslem a účelem zákona o jednorázové peněžní částce, nerespektují a opomíjejí judikaturu Nejvyššího správního soudu, která je pro posuzování nároků žadatelů klíčová a řízení zastavuje vždy s jiným odůvodněním. Ve své žádosti žadatelka uvedla, že se ukrývala v březnu až v květnu 1943 v lesích v okolí Skrabského v okrese Vranov nad Topľou. O tom ví od své sestry, které v mezidobí zemřela. Dále žalobkyně uvedla, že se ukrývala i v období od 3.10.1944 do 21.1.1945. Mezi těmito tvrzeními neshledává žádnou rozpornost, údaje korespondují a odpovídají tehdejší situaci, kdy celé období druhé světové války bylo pro Romy nelidským obdobím. Přestože žadatelka okolnosti ukrývání podrobněji popsala ve svých jednotlivých podáních a vyjádřeních, postup správního úřadu v řízení o přiznání jednorázové peněžní částky se u žalobkyně a u dalších žadatelů vyznačuje vysokým formalismem, jednáním v rozporu s principy právního státu a v rozporu se smyslem a účelem právních předpisů. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě ze dne 11.1.2012 vyplývá, že žalobkyně ve své žalobě nesprávně identifikuje žalovanou stranu, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí je organizační složkou státu a není subjektem pasivně legitimovaným, aby proti němu mohlo být vedeno soudní jednání. Žalovaný správní úřad se důrazně ohrazuje proti tvrzením žalobkyně, uvedeným v žalobě s tím, že v žádném případě v postupu jak žalovaného, tak České správy sociálního zabezpečení, nedošlo k porušení zásad postupu správního řízení, zejména pak zásady nestranného a objektivního postupu, oba správní úřady vždy postupovaly v souladu se zákonností a nárok posuzovaly podle zákonných norem. Žalovaný v bodě III svého vyjádření poukázal na to, že důkazy, o které žalobkyně svou žalobu opírá, nejsou zcela přesvědčivé k tomu, aby soud mohl o zrušení napadeného rozhodnutí rozhodnout. Žalobkyně opomněla zmínit obsah rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky ze dne 30.7.2004, v němž je uvedeno, že osvědčení o účasti paní V. D. na národním boji za osvobození v kategorii československý politický vězeň od konce srpna 1944 do 18.1.1945 se nevydává. Z uvedeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že tvrzení žalobkyně o tom, že se na ni vztahuje ustanovení § 1 odst.3 zákona č. 261/2001 Sb., není opodstatněné a nárok na poskytnutí jednorázové částky účastníků u národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasově a náboženských důvodů soustředěných do pracovních táborů, se na ní nevztahuje. Žalobou napadené rozhodnutí - stejně jako rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - obsahují podrobné zdůvodnění zamítnutí všech žádostí, které žalobkyně podávala. Žalobkyně se domáhá odškodnění, na které ji nárok nevznikl a lze předpokládat, že soudu relevantní podklady pro rozhodnutí nepředkládá žalobkyně záměrně. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žádostí ze 5.5.2011 se žalobkyně domáhala opakovaně poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2011 Sb. Již v předchozí době dne 13.11.2002 uplatnila žalobkyně shodnou žádost, o které rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 16.8.2006, jímž byla žádost pro nesplnění podmínek uplatněného nároku zamítnuta. Dne 30.11.2009 se žalobkyně znovu obrátila na Českou správu sociálního zabezpečení a požádala o přehodnocení žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Usnesením České správy sociálního zabezpečení ze dne 6.4.2010 bylo řízení zastaveno. Naposledy v posuzované věci bylo zastavení řízení ve věci žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky odůvodněno tím, že ani nová judikatura Nejvyššího správního soudu neodůvodňuje zahájení nového řízení. Správní úřad prvého stupně v rozhodnutí ze dne 5.5.2011 uvedl, že žadatelka ve své původní žádosti neposkytla dostatečně určitá tvrzení ohledně doby svého ukrývání, když nejdříve vymezila dobu ukrývání pouze v období od března do května 1943, následně v podání ze dne 23.6.2005 popsala, že se ukrývala od 3.10.1944 do 21.1.1945, ale dříve zmíněnou dobu ukrývání v roce 1943 již neuvedla, přičemž zároveň v řízení u Ministerstva obrany uvedla, že ukrývání započalo v roce 1943 po obsazení vesnice nacisty a trvalo po dobu tří měsíců. Následně v řízení před Ministerstvem obrany žalobkyně upřesnila, že se ukrývala již od konce srpna až do 18.1.1945. Proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zastavení řízení ze dne 5.5.2011 čj: 425 320 730/A podala žalobkyně včasné odvolání, které bylo zamítnuto žalobou napadeným rozhodnutím a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo potvrzeno. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací správní úřad posoudil materiály obsažené ve spisovém materiálu České správy sociálního zabezpečení jako rozporné a že názor týkající se rozdílného předmětu řízení podle zákona č. 255/1946 Sb. a zákona č. 261/2001 Sb. byl vysloven pouze Krajským soudem v Plzni. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozh