4 Ads 133/2008 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 9/2011- 38 - text 8 pokračování 5Ad 9/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce Bc. C. Š., proti žalovanému ministru vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/KM-PK, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 3. 5. 2011, č. j. 77/2011, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím (oznámením) ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích ze dne 4. 7. 2003 byl žalobce na vlastní žádost uvolněn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí služebního funkcionáře zamítl ministra vnitra svým rozhodnutím ze dne 3. 5. 2011 a napadené rozhodnutí potvrdil. Učinil tak podle vlastních slov poté, co mu Městský soud v Praze uložil rozhodnout o odvolání svým rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 11 A 211/2010-132, a to přesto, že tehdejší praxe nepovažovala oznámení o skončení služebního poměru za rozhodnutí ve věcech služebního poměru. Městský soud přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2009, č. j. 4 Ads 133/2008-122, podle nějž byla žalobcova žádost o uvolnění ze služebního poměru, doručená služebnímu funkcionáři dne 7. 5. 2003, neplatná, neboť obsahovala podmínku. Žádost o uvolnění ze služebního poměru je podle NSS třeba posoudit obdobně jako výpověď; výpověď, která obsahuje podmínku, je přitom neplatná. Podle žalovaného však tato analogie není přiléhavá. Důvody neplatnosti žádosti o uvolnění ze služebního poměru jsou stanoveny v § 105 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“); vedle toho lze připustit pouze obecné důvody neplatnosti, jak je formuluje doktrína (např. právní úkon učiněný nesvobodně). Právní úprava služebního poměru nedává prostor pro úvahu obsaženou v rozsudku NSS; NSS podle žalovaného přehlédl zásadní rozdíl mezi výpovědí z pracovního poměru a žádostí o uvolnění ze služebního poměru. Stejně tak nebylo na místě vytýkat služebnímu funkcionáři, že nevydal rozhodnutí o uvolnění (a učinil pouze oznámení), neboť podle § 105 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. končí služební poměr na základě žádosti o uvolnění uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po doručení žádosti. NSS nevzal v potaz ani okolnosti, za nichž žalobce vyslovil spornou podmínku („žádám o uvolnění ze služebního poměru v zákonné lhůtě za předpokladu, že bych měl být zproštěn výkonu služby z důvodu současného trestního stíhání“). Služební funkcionář doručil žalobci rozhodnutí, jímž se žalobce zprošťuje výkonu služby pro podezření z trestného činu; žalobce odmítl rozhodnutí převzít a požádal o uvolnění. Bylo tedy projevem dobré vůle služebního funkcionáře, že rozhodnutí o propuštění „stáhl“, přestože právní předpisy takový postup neumožňovaly. Podle § 266a odst. 4 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.), užitého obdobně na základě § 155 zákona č. 186/1992 Sb., nastanou účinky doručení i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne. To znamená, že žalobce byl zproštěn výkonu služby až do skončení služebního poměru. Podmínka formulovaná v žádosti o uvolnění tedy byla nemožná ve smyslu § 241 odst. 1 zákoníku práce, ale i kdyby možná byla, došlo by k jejímu naplnění. Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný postupoval v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 25. 9. 2009, č. j. 4 Ads 133/2008-122, neboť nerespektoval soudem vyslovený názor, že žalobcova žádost o uvolnění ze služebního poměru je neplatná. Žalovaný měl rozhodnutí služebního funkcionáře zrušit, nikoli potvrdit. Navíc není pravda, že by žalobce odmítl podepsat převzetí rozhodnutí o zproštění výkonu služby: naopak požadoval, aby rozhodnutí bylo zpracováno písemně a bylo mu zasláno do místa bydliště. Žádné rozhodnutí však neobdržel, řádně plnil služební úkoly, služební plat pobíral v plné výši. Kdyby byl zproštěn výkonu služby v souladu se zákonem, nesměl by vykonávat služební činnost, musel by se zdržovat v domácím prostředí, pobíral by pouze 50 % služebního příjmu; nic z toho se nestalo. Argumenty žalovaného se nezakládají na pravdě a mají zřejmě za cíl žalobce diskreditovat; především však zpochybňují rozhodnutí NSS, což hraničí se zneužitím pravomoci veřejného činitele. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, že žalobcův služební poměr skončil dne 31. 7. 2003 uvolněním podle § 105 zákona č. 186/1992 Sb. V dopisu č. j. KM-175/PK-2009 ze dne 2. 11. 2010 je podrobně popsáno, za jakých okolností došlo ke skončení žalobcova služebního poměru a jaké úkony činil žalobce i ředitel školy. Byl učiněn pokus o osobní doručení rozhodnutí o zproštění výkonu služby; žalobce však odmítl rozhodnutí převzít s tím, že si podá žádost o uvolnění. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Ve správním spisu je založeno rozhodnutí ředitele školy ze dne 5. 5. 2003, jímž ředitel zprošťuje žalobce výkonu služby dnem 9. 5. 2003 do pravomocného skončení trestního řízení, v němž byla na žalobce podána obžaloba pro trestný čin útisku. Rozhodnutí je škrtnuto, rukou je tu uvedeno: „Pplk. Š. odmítl podepsat s tím, že si podá žádost o uvolnění“, vedle pak „Ruším dne 7. 5. 2003“ s podpisem ředitele školy. Za touto listinou následuje ve spisu taktéž škrtnutý (předem připravený a poté nepoužitý) záznam o převzetí služebního průkazu a služební pistole v souvislosti se zproštěním výkonu služby. V návaznosti na to podal žalobce dne 7. 5. 2003 „žádost o uvolnění ze služebního poměru za předpokladu, že bych měl být zproštěn výkonu služby z níže uvedených důvodů“ (tj. z důvodu podání obžaloby). Dále soud zjistil, že oznámení ředitele školy o skončení služebního poměru ze dne 4. 7. 2003 napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, dne 11. 3. 2008. Soud žalobu odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 1. 7. 2008. O žalobcově kasační stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2009 tak, že usnesení zrušil a žalobu odmítl. Svou žádost o uvolnění ze služebního poměru žalobce podle NSS učinil pod podmínkou: její účinky měly nastat teprve tehdy, pokud by služební funkcionář dospěl k závěru, že je třeba zprostit žalobce výkonu služby. Zákon č. 186/1992 Sb. podle NSS nestanovil, zda žádost o uvolnění může být podmíněna; odkazoval v tomto ohledu na § 241 odst. 1 zákoníku práce, který se užije obdobně (Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží.). Institut žádosti o uvolnění ze služebního poměru je svou povahou obdobný institutu výpovědi dané zaměstnancem podle zákoníku práce; podle judikatury civilních soudů přitom nelze platnost výpovědi vázat na splnění podmínky – taková výpověď by byla neplatná, a stejně tak je neplatná i podmíněná žádost o uvolnění ze služebního poměru. To má podle NSS dopad i na hodnocení povahy úkonů ředitele školy následujících po této žádosti. Pro ukončení služebního poměru uvolněním tu nebyly předpoklady; oznámení ředitele je tedy třeba považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu, konkrétně jde o rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Žalobcova podání ze dne 7. 7. 2003 a 11. 7. 2003 je třeba považovat za řádně podané odvolání, o němž však dosud nebylo rozhodnuto, a to je třeba napravit. Dopisem ze dne 2. 11. 2010 žalovaný žalobci sdělil, že rozhodnutí o odvolání nevydá, neboť by tím porušil zákon. V této věci není žalovaný vázán právním názorem NSS, protože ten nerozhodoval o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře (viz § 78 odst. 5 s. ř. s.), ale o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu (zde by se tedy mohl uplatnit jen § 110 odst. 3 s. ř. s., podle nějž by byl právním názorem NSS vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí vázán krajský soud). V případě žalobcovy žádosti vůbec nemůže být řeč o podmíněném právním úkonu (ředitel již vyhotovil rozhodnutí o zproštění výkonu služby; žádost tak nebyla závislá na nejisté skutečnosti, o níž nebylo známo, zda nastane). Správní spis obsahuje i další písemnosti, jmenovitě Zprávu inspekce ministra vnitra ze dne 16. 9. 2003 o výsledku prošetření stížnosti žalobce. Rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č. j. 11 A 211/2010-132, Městský soud v Praze vyslovil, že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žalobcovu odvolání proti rozhodnutí ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích ze dne 4. 7. 2003; odkázal přitom na závěry NSS v rozsudku ze dne 25. 9. 2009. Žaloba není důvodná. Jak je zřejmé z provedené rekapitulace dosud proběhlých řízení, žalobcova věc již byla předmětem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu na úrovni krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, a také předmětem řízení o žalobě na ochranu před nečinností správního orgánu u zdejšího soudu.