1 As 86/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 284/2008- 33 - text 6 pokračování 5Ca 284/2008 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: Zayferus, o. p. s., IČ 262 40 513, se sídlem Havlíčkova 429, 664 34 Kuřim, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25. 6 2008, č. j. 500/1856/503 21/07, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 9. 10. 2007 uložila Česká inspekce životního prostředí, ředitelství, žalobci pokutu ve výši 58 000 Kč za správní delikt podle § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), kterého se dopustil tím, že choval v zajetí bez povolení celkem 29 jedinců devíti zvláště chráněných druhů dravců a sov. V rozhodnutí inspekce popsala zejména okolnosti zániku Nadace Zayferus a vzniku subjektu Zayferus, o. p. s. (tj. žalobce). Výjimku ze zákazu chovu zvláště chráněných živočichů v zajetí (§ 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.) udělilo ministerstvo dne 8. 2. 1999 Nadaci Zayferus, nikoli žalobci, přičemž žalobce není nástupnickou organizací Nadace Zayferus (ta vstoupila do likvidace dne 20. 12. 1998 a její majetek byl rozdělen mezi zakládající členy nadace, zanikla pak dne 8. 11. 1999 výmazem z registru nadací; žalobkyně vznikla až dne 14. 2. 2001). Správní orgány byly uvedeny v omyl soustavným tvrzením žalobce, který údajně převzal všechna práva a závazky zaniklé nadace; proto také inspekce vydávala žalobci k jedincům drženým na základě výjimky z 8. 2. 1999 registrační karty (ty však nemají přímou oporu v zákoně, jde o formální opatření usnadňující vedení centrální evidence o chovech vybraných druhů dravců a sov podle smlouvy CITES). Svědkyně Mgr. M. Z. (referentka žalovaného), s níž představitel žalobce J. H. věc konzultoval, dne 14. 8. 2007 vypověděla, že informaci o platnosti výjimky poskytla panu H. ještě před zánikem nadace; pan H. naopak tvrdil, že se tak stalo až poté, což svědčí o jeho dobré víře, pokud nadále (i v rámci nově vzniklé obecně prospěšné společnosti Zayferus, tj. žalobce) choval živočichy na základě výjimky z roku 1999. Pravdivost obou odporujících si tvrzení nelze s odstupem několika let ověřit; vzhledem k tomu, že pan H. je přesvědčen o nástupnictví žalobce ve vztahu k Nadaci Zayferus, lze logicky předpokládat, že informace o přenosu platnosti výjimky na žalobce mu byla poskytnuta na podkladě jeho sdělení o předpokládané nebo již údajně provedené transformaci této nadace; námitku argumentující dobrou vírou žalobce proto inspekce označila za účelovou. Krom toho zmiňovanou telefonickou informaci nebylo možno považovat za směrodatný výklad zákona. Žalobcovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný dne 25. 6 2008 a napadené rozhodnutí potvrdil. Zejména uvedl, že pokutu podle výše citovaného ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. lze uložit i nepodnikající právnické osobě a že žalobce neměl k chovu dravců a sov v zajetí udělenu výjimku podle § 56 zákona (nepřešla na něj výjimka udělená dne 8. 2. 1999 Nadaci Zayferus, a žalobce to měl vědět, neboť jeho ředitel J. H. byl dříve členem správní rady a statutárním orgánem Nadace Zayferus). Bez potřebné výjimky choval žalobce zvláště chráněné jedince již od svého vzniku v roce 2001, ovšem při předchozích kontrolách to inspekce nezjistila, neboť vycházela z žalobcova tvrzení, že na něj přešla práva někdejší Nadace Zayferus. Není na místě zlehčovat společenskou nebezpečnost sankcionovaného jednání; chovat zvláště chráněné jedince lze pouze na základě výjimky, jejíž udělení (na které není nárok) slouží k zajištění vhodných podmínek pro chov, k evidenci chovaných jedinců a případně i k následné kontrole jejich životních podmínek ze strany orgánu ochrany přírody. Skutková podstata, kterou žalobce naplnil, nepředpokládá, že musí vzniknout škoda na životním prostředí nebo na chráněných živočiších. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že mu pokuta byla uložena v rozporu se zněním § 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb.: ten umožňuje uložit pokutu „právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikatelské činnosti“, ovšem žalobce je obecně prospěšnou společností, která nevykonává podnikatelskou činnost – nikoli obchodní společností založenou za účelem dosažení zisku. To, že žalobce podle žalovaného choval bez potřebné výjimky „velký“ počet dravců, je způsobeno tím, že všichni dravci měli jednu souhrnnou výjimku a ke každému dravci byla právě na podkladě této výjimky vydávána registrační karta (sami zaměstnanci MŽP se při jejich vydávání dopouštěli nepřesností, protože v kartách je uváděno jak „Zayferus“, tak „Zayferus, o. p. s.“). Správní orgány přehlédly, že žalobce je právním nástupcem Nadace Zayferus. Žádost o výjimku se podávala koncem roku 1998. Nadace ukončila činnost počátkem roku 1999, žalobkyně byla na soudě zaregistrována až s určitým zpožděním. Ředitel žalobce J. H. se u správního orgánu (u Mgr. Z.) dvakrát informoval ohledně platnosti výjimky (to by mohli jako svědkové potvrdit členové správní rady): poprvé sdělil, že již není nadací (bylo mu řečeno, že výjimka není vázána na IČ a že se shoduje název i adresa nového subjektu), podruhé se ptal po rozdělení obecně prospěšné společnosti na dva subjekty (bylo mu sděleno totéž, navíc mu bylo potvrzeno, že na luňáky má obecně prospěšná společnost registrační karty). To, že žalobce neměl výjimku udělenu na sebe, ale nadále využíval výjimku někdejší nadace, bylo tedy způsobeno chybnými informacemi od samotného MŽP. Žalobce jednal v dobré víře a byl v ní opakovaně utvrzován jednáním pracovníků MŽP, kteří neustále na podkladě této výjimky vydávali žalobci registrační karty na postupně získávané dravce, a ani při předchozí kontrole nebyly u žalobce shledány žádné závady; pochybení je tedy na straně správních orgánů. Žalobce proto navrhl, aby napadené rozhodnutí a případně i rozhodnutí vydané v I. stupni bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na tom, co uvedl v napadeném rozhodnutí. Poukázal na to, že žalobce nerozlišuje situaci zániku předchozího neziskového subjektu bez náhrady (§ 35 odst. 4 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech – dále jen „zákon č. 227/1997 Sb.“) a možnost (zde však nevyužitou) sloučení či přeměny subjektu podle § 35 odst. 1, 2 a 3 uvedeného zákona. Referentka Mgr. Z. byla ve správním řízení vyslechnuta; žalobci telefonicky poskytovala informace, nicméně nedala mu jednoznačnou radu ohledně platnosti výjimky, protože žalobce neustále směšoval jednotlivé možnosti, jak naložit se zanikající nadací a je možné, že referentku uvedl v omyl ohledně skutečného vztahu mezi zanikající nadací a vznikající obecně prospěšnou společností. Odpovědnosti za správní delikt se žalobce nemůže zprostit poukazem na jednání v dobré víře. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Ve správním spisu je založen protokol z kontroly konané dne 22. 8. 2005; podle něj je současným vlastníkem dvaceti devíti zvláště chráněných živočichů Zayferus, o. p. s., Havlíčkova 429, Kuřim; rozhodnutí o udělení výjimky bylo vydáno Nadaci Zayferus, Havlíčkova 429, Kuřim, stejně jako případné registrační karty (jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí, chov zvláště chráněných živočichů byl do té doby na chovné stanici povolen několika rozhodnutími vydanými na fyzickou osobu J. H.; nadace přitom požádala o udělení komplexní nové výjimky se změnou žadatele). Dopisem ze dne 17. 2. 2006 (Zaslání přehledu nedostatků zjištěných při kontrolách inspekce k vyjádření) vyzvala inspekce žalobce ke sdělení, zda věcně přebral závazky vyplývající z výjimky udělené dne 8. 2. 1999. Žalobce to dne 25. 2. 2006 potvrdil. Svědkyně Mgr. M. Z. dne 14. 8. 2007 vypověděla, že s panem H. mluvila, věc konzultovala s kolegyní právničkou, ale vždy vycházela z toho, že oba subjekty (nadace a obecně prospěšná společnost) na sebe navazovaly (šlo pouze o telefonické konzultace, svědkyně neměla od pana H. žádné písemné podklady). Dne 3. 9. 2007 ředitel žalobce J. H. potvrdil, že se seznámil se svědeckou výpovědí Mgr. Z., a domnívá se, že tato výpověď potvrdila to, co uváděl on sám – tedy že novou výjimku žalobce nepotřeboval, neboť sídlo subjektu se nezměnilo a výjimka není vázána na konkrétní identifikační číslo subjektu. Ani při předchozích kontrolách ze strany inspekce se žádné pochybení nezjistilo. Podle výpisu z obchodního rejstříku byl žalobce zapsán dne 14. 2. 2001, o zápis požádal dne 4. 1. 2001. Podle zakládací smlouvy byl žalobce založen dne 1. 1. 2001. Dne 21. 1. 2007 sdělil žalobce žalovanému, že k transformaci a přechodu veškerých práv a závazků někdejší Nadace Zayferus na žalobce došlo na základě změny zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, nikoliv na základě právního úkonu zakladatelů či statutárních