— Nejvyšší správní soud

7 Ca 271/2009- 66 - text 9 7Ca 271/2009 pokračování 7Ca 271/2009 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně České minerální vody, spol. s r.o., IČ 63508605, se sídlem v Karlových Varech, Sportovní 574/15, zastoupené JUDr.Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 6, proti žalovanému Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, za účasti společnosti Česká voda, s r.o., IČ 25111817, se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 1085/15, zastoupené JUDr.Tomášem Ficnerem, PhD., advokátem se sídlem v Karlových Varech, nám. Dr.M.Horákové 11, o žalobě proti rozhodnutí ministryně zdravotnictví ze dne 23.7.2009, č.j.: 30562/2009 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osobě zúčastněné na řízení Česká voda, s.r.o., se právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á . Odůvodnění Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministryně zdravotnictví o rozkladu žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví – Českého inspektorátu lázní a zřídel ze dne 2.3.2009, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci žádosti o vydání povolení k využívání zdrojů přírodní minerální vody HV-1 a HV-2, nacházejících se v katastrálním území Mýtina v obci Lipová, podle ustanovení § 10 a následujících zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázní a lázeňských místech (dále též „lázeňský zákon“). Žalobou napadeným rozhodnutím ministryně byl žalobkyní podaný rozklad zamítnut a v odůvodnění napadeného rozhodnutí ministryně zdravotnictví konstatovala, že se ztotožňuje s argumentací, obsaženou v usnesení ministerstva o tom, že ministerstvo s odkazem na ustanovení § 10 odst. 4 lázeňského zákona a ustanovení § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů spatřuje důvod pro zastavení řízení ve skutečnosti, že ze strany žalobkyně předložená smlouva o smlouvě budoucí k nájmu pozemků, určených k plnění funkcí lesa, není právním titulem podle ustanovení § 10 odst.3 lázeňského zákona. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že se neztotožnila s právním názorem, podle něhož důvodem pro nevydání povolení k využívání zdroje přírodní minerální vody byla skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí, předložená žalobkyní, nebyla shledána způsobilým právním titulem podle ustanovení § 10 odst.3 lázeňského zákona. Žalobkyně má za to, že uvedená smlouva je dokladem, prokazujícím právo užívat dotčené pozemky parc. č. 460/1 a 473/3, nacházející se v katastrálním území Mýtina v obci Lipová, jak to stanoví ustanovení § 10 odst.3 lázeňského zákona. Podle názoru žalobkyně tato smlouva přímo zakládá povinnost Lesů České republiky, s..p., za stanovených podmínek uzavřít řádnou nájemní smlouvu. V terminologii užité lázeňským zákonem se jedná o „...jinou smlouvu uzavřenou mezi žadatelem a vlastníkem nemovitostí“. Žalobkyně namítla, že v daném případě jsou navíc předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření pro Lesy České republiky, s.p. a spadají do režimu zákona o lesích (zákon č. 289/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů – lesní zákon). Z ustanovení § 5 odst.1 lesního zákona vyplývá, že platné uzavření nájemní smlouvy na pozemky určené k plnění funkcí lesa, aniž by bylo rozhodnuto o jejich omezení pro plnění funkcí lesa nebo o jejich dočasném odnětí plnění funkcí lesa, není možné. O omezení pro plnění funkcí lesa nebo o dočasném odnětí plnění funkcí lesa může být v daném případě rozhodnuto až v okamžiku vydání povolení k čerpání přírodní minerální vody podle lázeňského zákona. Žalobkyně i nadále trvá na tom, že smlouvu o smlouvě budoucí jako způsobilý titul podle ustanovení § 10 odst.3 lázeňského zákona akceptovalo při rozhodnutí o vydání povolení k čerpání přírodních minerálních vod v minulosti i ministerstvo a není pravdou, že by žalobkyně v době předcházející vydání k žalobě citovaného rozhodnutí disponovala řádnou nájemní smlouvou. Žalobkyně i v této věci předložila pouze smlouvu o smlouvě budoucí. Ministryní citované rozhodnutí ze dne 16.3.2004 ohledně platnosti povolení a jeho zániku je z pohledu žalobkyně nutno považovat za nesplnitelné a bezpředmětné, neboť jej lze splnit až v okamžiku, kdy v budoucnu dojde k uzavření řádné nájemní smlouvy. Ze skutečností, že již bylo vydáno povolení k využití zdroje přírodních minerálních vod HV-1 v r. 2004 nepochybně vyplývá, že již v roce 2004 žalobkyně veškeré podmínky pro vydání povolení podle lázeňského zákona splnila a s ohledem na to, že k jakékoliv změně rozhodných skutečností od roku 2004 nedošlo, musí splňovat dané podmínky i v současné době. Pokud se jedná o důvod, pro který nebylo žádosti žalobkyně vyhověno, lze k tomu dodat, že je přinejmenším s podivem, že ministerstvo shledalo smlouvu o smlouvě budoucí jako právní titul nedostatečný po dvou letech od zahájení řízení, když o této skutečnosti ministerstvo vědělo od počátku řízení. Podle názoru žalobkyně takový postup znamená porušení principu předvídatelnosti správního rozhodnutí podle ustanovení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu a princip, vyjádřený v ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, podle něhož má správní úřad postupovat tak, aby na straně účastníků řízení nevznikaly zbytečné náklady. Žalobkyně byla po celou dobu správního řízení v dobré víře, že disponuje způsobilým titulem podle ustanovení § 10 odst. 3 lázeňského zákona a žalovaný správní úřad v rozporu s principy správního řízení vydáním napadeného rozhodnutí práva žalobkyně nabytá v dobré víře porušil. Závěrem podané žaloby žalobkyně namítla porušení a i dlouhodobé ignorování příslušných ustanovení správního řádu, týkající se lhůt pro vydání správního rozhodnutí. Ačkoliv žalobkyně opakovaně vydání meritorního rozhodnutí ve věci urgovala, k vydání meritorního rozhodnutí došlo po více než třech letech od zahájení správního řízení, v mezidobí byla žalobkyně nucena opakovaně vyvracet nesprávné právní názory ministerstva, prezentované jako důvody pro nevydání povolení k čerpání přírodních minerálních vod a proto se nabízí otázka, zda argumentace nedostatečnosti smlouvy o smlouvě budoucí není pouze zástupným, nově nalezeným a uměle vytvořeným problémem poté, co byly žalobkyní v rámci rozkladu proti přerušení řízení vyvráceny veškeré ostatní argumenty použité ministerstvem jako argumenty bránící vydání povolení. Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě vyplývá, že pokud žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí má věcné vady a spočívá na nesprávném právním posouzení splnění podmínek pro vydání povolení k využívání zdrojů přírodní minerální vody podle lázeňského zákona, pak žalovaný správní úřad tento názor žalobkyně nesdílí, což vyjádřil jak v žalobou napadeném rozhodnutí ministryně zdravotnictví, tak v rozhodnutí ministerstva, jež rozkladovému řízení předcházelo. Podle ustanovení § 10 odst. 3 lázeňského zákona musí žadatel při podání žádosti o vydání povolení k využívání zdroje přírodní minerální vody prokázat, že je vlastníkem nemovitosti, na které nebo pod níž se zdroj nachází, a která má být jeho využíváním přímo dotčena, nebo že má k této nemovitosti jiné právo, které jej opravňuje nemovitost k využívání zdroje používat (nájemní smlouva, smlouva, smlouva o věcném břemenu nebo jiná smlouva uzavřená mezi žadatelem a vlastníkem nemovitosti). Dotčenými pozemky jsou pozemek parc.č. 46/1 (lesní pozemek), jehož vlastníkem jsou Lesy České republiky, s.p. Sporným mezi žalobkyní a žalovaným zůstává otázka výkladu té části ustanovení, která hovoří o jiném právu, které žalobkyni opravňuje nemovitost využívat jako zdroj. Žalovaný je přesvědčen, že obsah závorky zákonného textu nadto je výčtem příkladmo, nelze vykládat izolovaně od zbytku právní normy, podle níž se musí jednat o smlouva, jež žadatelku, v tomto případě žalobkyni opravňuje používat nemovitost k využívání zdroje. Smlouva o smlouvě budoucí takovým právním titulem není, neboť představuje pouze závazek k uzavření budoucí smlouvy. Předpokladem její platnosti je podle ustanovení § 50a občanského zákoníku dohoda o podstatných náležitostech smlouvy, jež má být v budoucnu uzavřena a doby, do které má být taková smlouva uzavřena. Zákon správnímu úřadu ukládá požadovat již při podání žádosti a před vydáním rozhodnutí prokázání vlastnictví nemovitosti, na níž nebo pod níž se zdroj nachází nebo platnou smlouvu, na jejímž základě bude žadatel oprávněn předmětnou nemovitost používat. Touto skutečností je podle názoru žalovaného dáno zákonné omezení správního uvážení při akceptaci právního titulu ve vztahu k dotčené nemovitosti. Žalovaný správní úřad připustil, že Ministerstvo zdravotnictví skutečně zřejmě v minulosti akceptovalo při vydání povolení ze dne 16.3.2004 smlouvu o smlouvě budoucí, nicméně v takovém případě má