7 As 47/2010 — Nejvyšší správní soud

7 Ca 56/2009- 43 - text 9 pokračování 7Ca 56/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: R.K., zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.12.2008, č.j. 2008/4936/30, t a k t o : I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 31.12.2008, č.j. 2008/4936/30 a rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 7.11.2008, č.j. 23843-3/08-170100-10 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Celnímu ředitelství Praha se nařizuje poskytnout žalobci ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku informace v rozsahu požadovaném v protokolu o ústním jednání ze dne 4.11.2008 č.j. 23843/08-170100-10, a to formou písemné odpovědi. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,-Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Václava Hodana, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 26.2.2009 se žalobce domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 31.12.2008, kterým žalovaný v souladu s ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo též „povinný subjekt“) č.j. 23843-3/08-170100-10 ze dne 7.11.2008. Tímto rozhodnutím tento povinný subjekt odmítl žalobci poskytnutí informací požadovaných žádostí podanou do protokolu ze dne 4.11.2008, a to zda byla u příslušníků celní správy v žádosti vyjmenovaných za dobu trvání jejich služebního poměru od počátku do 31.8.2008 zkoumána osobní způsobilost ke službě u celní správy psychologem bezpečnostního sboru, případně jiným psychologem, a pokud tomu tak bylo, kdy se tak stalo. Žalobce v podané žalobě namítá vydání správních rozhodnutí v přímém rozporu s ustanovením čl. 2 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod a ustanovením § 2 správního řádu, neboť dle něj nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro odmítnutí poskytnout informace. Má za to, že obě rozhodnutí zasahují do subjektivní sféry žalobce tím, že mu odpírají právo obdržet informace o osobnostní způsobilosti činitelů veřejné správy (dle § 13 a § 15 zákona č. 361/2003 Sb.) vykonávat službu v bezpečnostním sboru. Žalobce požadoval po povinném subjektu informace, zda u konkrétně jmenovaných celníků byla za dobu jejich pracovního, resp. služebního poměru, od počátku do data 31.8.2008 psychologem ověřována jejich duševní, resp. osobnostní způsobilost ke službě u Celní správy ČR. Celní ředitelství Praha tyto informace odmítlo poskytnout s odkazem na ustanovení § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), na ustanovení § 202 odst. 1, 2, 5, 6 a 7 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) a na ustanovení § 4 písm. b/, § 13 a § 15 zákona zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o ochraně osobních údajů“) s tvrzením, že se jedná o osobní údaje zaměstnanců celní správy, které není oprávněno poskytnout, neboť tyto jsou informacemi týkajícími se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby, požívající právní ochrany dané ustanovením čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění užil žalovaný fakticky stejnou argumentaci jako správní orgán prvního stupně, měl za to, že požadované informace mají charakter citlivých údajů. Odkaz žadatele na veřejnou kontrolu státní moci považuje za účelově zformulovaný, v tomto případě má být ochrana práv dotčených celníků nad zájmem žadatele. Zároveň v rozhodnutí uvádí, že pro posouzení žalobcových odvolacích námitek není důležité, že požadovaná informace o způsobilosti byla konkrétním celníkem žadateli poskytnuta, neboť se prý jednalo pouze o osobní projev vůle toho celníka, kdy tento při vydání rozhodnutí byl již vázán povinností informace o ostatních celnících neposkytnout. Žalobce namítá, že z dikce ustanovení § 4 písm. b/ zákona o ochraně osobních údajů a z charakteru požadovaných informací je zjevné, že jím požadované informace nejsou citlivými osobními údaji. Je taktéž zcela zjevné, že poskytnutí těchto informací by se nikterak nemohlo dotknout osobnostních práv celníků chráněných čl. 10 Listiny základních práv a svobod, nejedná se zde evidentně ani o osobní údaje, na jejichž ochranu by v případě žalobcova požadavku dopadal zákon o ochraně osobních údajů, ani služební zákon. Argumentaci obou správních orgánů má za zcela účelovou, nepřípadnou a v rozporu s právními instituty, na něž se v rozhodnutích odvolávají. Odkazem na argumentaci užitou v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odkazuje na svůj právní názor, že celní orgány v rozporu se zákonem aplikují na poskytnutí informací zákonnou výluku danou ustanovením § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce je přesvědčen, že povinný subjekt má za povinnost veřejnosti tyto informace poskytnout, když zdůrazňuje, že nepožadoval konkrétní a podrobné údaje o vyšetření, nýbrž jen informaci o tom, zda-li u dotčených celníků osobnostní způsobilost pro službu ve sboru byla zkoumána. K argumentaci žalovaného, že celník, jež vyhotovil prvostupňové rozhodnutí sdělil informaci na základě osobního projevu vůle a vůči ostatním celníkům byl povinen požadované informace neposkytnout, namítl účelovou a nepřípadnou argumentaci žalovaného. Z jednání obou celníků, přítomných jeho podání, usuzuje, že tito údaje o sobě ochotně poskytli a logicky bylo správním orgánem uvedeno, že ve vztahu k ostatním celníkům budou informace poskytnuty až po jejich zjištění. Po konzultaci s nadřízenými pak zřejmě došlo ke „změně názoru“ celníka. Má za zcela nepřípadné následně tvrdit, že mjr. Drobek v rámci protokolace při poskytnutí informací o osobnostní způsobilosti své osoby dne 4.11.2008 jednal sám za sebe, neboť se zcela prokazatelně jednalo o úkon v rámci správního řízení, kdy přítomní celníci jednali za správní orgán v reakci na podání žadatele. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, doručeném Městskému soudu v Praze dne 3.6.2009, uvedl, že žalobce v žalobě uvádí v podstatě shodné námitky jako v odvolání, takže předně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K argumentaci žalobce, že veřejnost je oprávněna vědět, zda-li ti, které rozhodují o právech a povinnostech občanů splňují ke své činnosti zákonem stanovená kritéria, uvádí, že každý celník musí být a také je osobnostně způsobilý k výkonu služby. Dohled na tím náleží pouze služebnímu funkcionáři a v taxativně stanovených případech může dát ke zjišťování osobnostní způsobilosti podnět i lékař zařízení závodní péče nebo sám celník, nikdo další. Tato způsobilost je pak požadována s ohledem na specifické podmínky služebního poměru a na další aspekty (např. výkon služby se zbraní), nikoliv z důvodu, že rozhodují ve správním řízení, jak se mylně domnívá žalobce. Dále v reakci na námitky žalobce týkající se postupu v rozporu s Listinou základních práv a svobod odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02, jehož odůvodnění lze vztáhnout i na tento případ. Dle něj právo na informace nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti, je to právo na informaci v politickém slova smyslu, tj. jak člověk žijící ve státě potřebuje v prakticky dosažitelné míře znát, co se děje na veřejnosti v jeho okolí. Právo na informace pak lze omezit toliko zákonem, za splnění dvou podmínek, předně za se tak děje z důvodů taxativně vymezených v ust. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále též jen „Listina“), za druhé je takové omezení nezbytné, tzn. jinak cíle dosáhnout nelze. Povinnost všem státním orgánům a orgánům územní samosprávy přiměřeným způsobem informovat dle čl. 17 odst. 5 Listiny zákon o svobodném přístupu k informacím konkretizuje, stanoví základní podmínky poskytování informací, nelze jej však použít na poskytování informací týkajících se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobních údajů, které lze poskytnout pouze za podmínek stanovených zákonem o ochraně osobních údajů (a dalších právních předpisů, mezi něž nepochybně patří i služební zákon, byť tento nefiguruje v demonstrativním výčtu v poznámce pod čarou). Tyto zvláštní předpisy komplexně upravují podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, včetně způsobu a forem jejich zpřístupňování a to natolik úplně, že obecná úprava zákona o svobod