— Nejvyšší správní soud

10 A 109/2010- 38 - text 10 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Q.A.N., ast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 (původně: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 15. 3. 2010 čj. CPR-13899-1/Č-2009-9CPR-C213, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 22.4.2010 domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, Inspektorátu cizinecké policie Ústí nad Orlicí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. července 2009, č.j. CPHK-541-16/CI-2009-054066, kterým byla žalobci podle ust. § 46 odst. 1 a 56 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), zamítnuta žádost o udělení povolení k dlouhodobému pobytu podaná dne 3.6.2009. Žalobce namítá, že žalovaný se žádným způsobem nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v jeho odůvodnění odvolání. Konkrétně se jedná o námitku, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné, neboť z tohoto rozhodnutí není zřejmý konkrétní bod použitý v rámci aplikace ustanovení § 56 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., přičemž tento konkrétní důvod nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaná se k této námitce žádným způsobem nevyjádřila. Rozhodnutí žalované je tak v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 a § 93 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. V rámci druhé žalobní námitky žalobce namítá, že žalovaný se v rozporu se zákonem vypořádal s jeho odvolací námitkou uvedenou pod bodem 4. odůvodnění jeho odvolání, která spočívala v tom že úřední záznam sepsaný dne 14.7.2009 nemohl sloužit jako podklad pro vydání rozhodnutí, a to včetně následných úkonů na tento podklad navazující, neboť byl získán v rozporu s ustanovením § 4 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a v souvislosti s tím i v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 a § 4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. S ohledem na to, že na tento úřední záznam bylo odkazováno v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, bylo z něj citováno a jeho závěry se promítly také do celkového odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, stalo se odůvodnění tohoto prvostupňového rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nezákonnost jednoho z jeho podkladů. K této námitce žalovaná uvedla ve vztahu k výkladu ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., že "správní orgán vyrozumívá dotčené osoby především o těch úkonech, kde se předpokládá jejich osobní přítomnost, a těch,. kde mohou svým aktivním přístupem napomoci k objasnění skutečného stavu věci". Podle názoru žalobce se jedná o nezákonný výklad uvedeného ustanovení, neboť správní orgán nemůže rozhodovat o tom, zda účastník řízení se může určitého úkonu v rámci řízení účastnit či nikoli a případné nevyrozumění o uskutečnění určitého úkonu nemůže být omlouváno tím, že by účastník řízení účastí na takovém úkonu nemohl napomoci k objasnění skutečného stavu věci. Účastník řízení má právo účastnit se všech úkonů, které hodlá správní orgán v řízení učinit, stejně jako má právo na základě vlastního uvážení rozhodnout, zda se takového úkonu zúčastní či nikoli a zvolit si rovněž, jakým způsobem bude v rámci takového úkonu hájit svá práva. A to navíc za situace, kdy se jedná o řízení, které bylo zahájeno na základě žádosti účastníka řízení. Na základě uvedeného se proto žalobce domnívá, že "obhajoba" postupu správního orgánu I. stupně ze strany žalované byla provedena v rozporu se smyslem ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., přičemž žalobce byl tímto postupem zkrácen na svých právech v rámci řízení před správním orgánem I. stupně. Dále pak žalobce uvádí, že řízení, které bylo ze strany správního orgánu I. stupně vedeno, odpovídalo řízení z moci úřední zahájené ve věci zrušení platnosti víza, nikoli řízení o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu. Obdobně bylo postupováno žalovanou v rámci odvolacího řízení. Z ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., je zřejmé, že podmínkou pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu tak, jak učinil žalobce, je mj. i skutečnost, že trvá stejný účel pobytu. Žalovaný i správní orgán I. stupně se v rámci svých úvah pro vydání svých rozhodnutí zabývali skutečností, zda žalobce plní či neplní účel pobytu, který mu byl vízem k pobytu nad 90 dnů povolen. Otázka neplnění účelu pobytu je však podstatnou pro řízení o zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, viz. § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., a řešení této otázky tedy není podstatnou pro rozhodnutí ve věci žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Zde je nutno prokázat, zda trvá účel pobytu a pro tyto případy zákon výslovně uvádí, kterými listinnými doklady je tento účel pobytu prokazován. V případě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je tato úprava provedena v ustanovení § 46 odst. 7 z.č. 326/1999 Sb. Žalobce náležitosti uvedené v tomto ustanovení zákona o pobytu cizinců správnímu orgánu I. stupně předložil a tyto doklady ostatně nebyly v průběhu celého řízení nijak zpochybněny. V tomto ohledu je proto nepochopitelné odůvodnění rozhodnutí žalované, které spočívá v tom, že žalobce neprokázal, že v době podání žádosti podnikal dle předloženého výpisu z obchodního rejstříku a nepředložil ani v odvolacím řízení doklady potvrzující skutečnost, že v současné době plní účel pobytu, pro který mu bylo vízum uděleno. Žalobce především předložil veškeré zákonem požadované náležitosti a k předložení jiných dokladů nebyl ani správním orgánem I. stupně ani žalovanou vyzván dle § 45 odst. 2 z.č. 500/2004 Sb. a navíc žalobce předloženými doklady potvrdil, že trvá stejný účel pobytu a nebyl povinen prokazovat, že plní účel pobytu. Tato otázka by měla být skutečně předmětem jiného správního řízení, nikoli toho, které bylo zahájeno z titulu účastníkem řízení podané žádosti. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že Dle § 42 odst.1 zákona č.326/1999 Sb., je žádost o povolení k dlouhodobému pobytu oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 1 rok a trvá-li stejný účel pobytu. V průběhu správního řízení cizinec neprokázal, že de facto ohlášenou živnost provozuje. V protokolu stvrdil svým podpisem, že pracuje pro společnost Isolit Bravo, na montáži elektropřístrojů na základě pracovního povolení, které ho opravňuje k zaměstnání od 10.09.2008 do 23.07.2009. V květnu začal jezdit s kamarádem po poutích s jeho prodejním stánkem. Podle § 50 odst.1 správního řádu jsou podkladem pro rozhodnutí zejména, návrhy účastníků důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí určuje správní orgán. Při svém rozhodování vycházel správní orgán ze skutečností potvrzených cizincem v protokole vlastnoručním podpisem za přítomnosti tlumočníka, ze kterých je patrné, že cizinec nejméně od svého příjezdu na území ČR do doby, kdy se přihlásil jako OSVČ na OSSZ nevykonával podnikatelskou činnost. Následně i po přihlášení k podnikatelské činnosti na OSSZ vlastní podnikatelskou činnost nevykonával. V rámci odvolacího řízení žádným listinným dokladem neprokázal podnikatelskou činnost, přestože mu byla dána možnost vyvrátit tvrzení správního orgánu. Zálohovou částku 1720,- Kč, kterou hradí OSSZ, platí jeho teta, protože si sám ještě tolik nevydělává. Předpokládá, že vlastní stánek bude mít vyřízen do dvou až tří měsíců. Již v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil odvolací správní orgán názor, podle kterého je třeba hodnotit všechny skutečnosti konkrétního případu. Ze strany správního orgánu je třeba provést taková šetření, kterými bude hodnověrně prokázán skutečný stav věci. Samotné předložení zákonem stanovených náležitostí nemá automatický za následek kladné rozhodnutí ve věci. Takovéto formalistické pojetí řízení a rozhodování by bylo v rozporu se zákonem č. 326/1999 Sb. i se zákonem č. 500/2004 Sb. a ve svých důsledcích by znamenalo, že by správní orgán zcela rezignoval na svou povinnost rozhodovat na základě zjištění úplného stavu věci a na posuzování otázky, zda jsou či nejsou dány zákonem stanovené podmínky pro vyhovění nebo zamítnutí žádosti. Žalovaný opakovaně uvádí, že v daném případě byly správním orgánem dos