1 As 58/2013 — Nejvyšší správní soud

10 A 112/2010- 68 - text 9 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Ch.A., zast. JUDr. Athanassios Pantazopoulos, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 (původně: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 7.4.2010, čj. CPR-.2689-1/ČJ-2010-9CPR-C236, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 27.4.2010 domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, Inspektorátu cizinecké policie Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5.1.2010, č.j. CPUL-08801-27/CI-2009-044063, kterým byla žalobci podle ust. § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), zamítnuta žádost o povolení k přechodnému pobytu. Žalobce uplatnil v žalobě tyto skutkové a právní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí: 1. Žalobce tvrdí, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nedostatky spatřuje v nedostatečně prověřených skutečnostech; například nelze zohledňovat výpověď M.B., neboť nemá přesné informace o bývalé partnerce. Nesouladu ve výpovědích žalobce a jeho manželky ohledně kauce nelze přikládat váhu, neboť shodně uvedli, že finance má na starosti žalobce. Dále jsou ve výpovědích obou manželů pouze nepatrné rozdíly, které nemohou odůvodnit závěr, že manželé spolu nežijí rodinným životem a že došlo k obcházení zákona uzavřením účelového sňatku. Žalobce má za to, že v řízení bylo prokázáno, že manželé skutečně bydlí na společné adrese, žalobce předložil nájemní smlouvu znějící na obě jména (žalobce i p. J.), byly rovněž předloženy platby za užívání bytu (nájemné a kauci). Žalobce tvrdí, že vede s pani J. rodinný život, kterážto skutečnost byla správním orgánem zjištěna na místním šetřením ověřené adrese jejich skutečného pobytu a na tomto faktu nic nemění ani formální nedostatky v podobě nenahlášení změny pobytu ze strany paní J. Manželé se stanou zanedlouho rodiči, a to že manželka má za sebou určitou minulost neznamená, že mezi sebou nemají opravdový citový vztah. 2. Žalobce namítl, že nebyla zohledněny práva nenarozeného dítěte dle Úmluvy o právech dítěte, a to čl. 14 Evropské Úmluvy o lidských právech a čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie. Manželka žalobce je v pokročilém stádiu těhotenství a je zcela závislá na osobě žalobce. 3. Žalobce dále uvádí, že účelové uzavření manželství nebylo prokázáno. Dle čl. 27 a čl. 28 Směrnice Rady č. 200/38/ES, rozhodnutí musí být přiměřené a zvažovat i délku pobytu rodinné a ekonomické poměry a integraci cizince. Žalobce tvrdí, že má vytvořeny silné soukromé a rodinné vazby vede bezúhonný život. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcovy námitky neodpovídají skutečnostem, které ze spisového materiálu vyplývají. Správní orgán I. stupně prokázal, že žalobce uzavřel manželství s cílem získat povolení k přechodnému pobytu, a proto vydal dne 05.01.2010 rozhodnutí, jímž účastníkovi řízení žádost o povolení k přechodnému pobytu podle ustanovení § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. zamítl. Ze správního spisu tak mimo jiné také vyplývá, že přestože p. J. s žalobcem uzavřela sňatek nezměnila adresu svého pobytu ani nepožádala o změnu v osobním dokladu, tato skutečnost sama o sobě však nebyla důvodem zamítnutí žádosti o povolení pobytu. Nicméně výpověď ohledně kauce na pronajímaný byt je také podstatná, pokud se manželé mají ze zákona o rodině podílet přiměřeně na povinnostech vyplývajících z manželství a manželé uzavřeli společně Smlouvu o nájmu bytu, manželka účastníka řízení by měla vědět, kolik byla kauce na byt. Mimo jiné, v rámci sepisovaného protokolu o výslechu účastníka správního řízení, byly účastníci řízení náležitě poučeni, že musí vypovídat pravdivě. K námitce uvedené v II. žalobním bodě, 1. bodu a 5 odstavci, odvolací správní orgán odkázal na protokoly o výslechu účastníků správního řízení sepsané podle ustanovení §169 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. ze dne 05.11.2009, které jsou uvedené v napadaném rozhodnutí a součástí spisového materiálu účastníka řízení. K námitkám uvedeným v II. žalobním bodě, 1. bodu a 6, 7 odstavci, odvolací správní orgán uvádí, že jednání paní J. není omluvitelné, neboť postupovala v rozporu se zákonem, obcházela účelově zákon č. 326/1999 Sb., Žalovaný nepovažuje tvrzení právního zástupce, že chtěla pomoci panu N.I.O., za reálné, když bylo prokázáno, že v době, kdy žila s výše uvedeným, byla již vdaná. Sám žalobce do protokolu uvedl, že neví, z čeho paní J. do jeho příjezdu na území České republiky žila. Stejně tak odvolací správní orgán poukázal na další skutečnost, která potvrzuje účelové jednání účastníků řízení. K další námitce uvedené v II. žalobním bodě odvolací správní orgán uvedl, že společné soužití ještě nepotvrzuje, že k uzavření manželství mezi účastníkem řízení a paní J. nedošlo účelově s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území České republiky pro účastníka řízení. K námitce související s právní ochranou nenarozeného dítěte odvolací správní orgán uvedl, že podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. Tvůrci Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 však měli v úmyslu přiznat práva chráněná touto Úmluvou až dítěti narozenému, což vyplývá např. z článku 7, který ukládá státům povinnost registrovat každé dítě ihned po narození, článku 8, který stanoví povinnost států respektovat právo dítěte na zachování totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků, článku 14, který přiznává dítěti svobodu myšlení, svědomí a náboženství, článku 15, který uznává svobodu sdružování a svobodu pokojného shromažďování dítěte a v neposlední řadě se odvolací správní orgán musí zmínit o článku 24, který ve svém druhém odstavci písm. d) chápe matku, nikoliv dítě, jako adresáta péče před i po porodu. Z těchto uvedených ustanovení a dalších shora zmíněné Úmluvy vyplývá úmysl smluvních stran přiznat práva dítěti až jako lidské bytosti, schopné samostatné existence mimo tělo matky. Odvolací správní orgán respektuje odpovědnost, práva a povinnosti rodičů, stejně jako uznává právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči. V souvislosti s tím je však nutno uvést, že Úmluva o právech dítěte připouští i oddělení dítěte od rodičů, a to v článku 9 odst. 3: "Státy které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte." Úmluva o právech dítěte v článku 10 odst. 2 též hovoří o tom, že dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Za tímto účelem a v souladu se svým závazkem podle článku 9 odst. 2, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vstoupit do své vlastní země. Právo opustit kteroukoli zemi podléhá pouze takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví a morálky, nebo práva svobod druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznávanými v této Úmluvě. Úmluva požaduje ochranu pro vyjmenovaná práva dítěte, avšak v žádné své části nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. Naopak předpokládá, že k oddělení dítěte od rodičů může dojít a pro takovou situaci požaduje zabezpečit pravidelné kontakty. Neudělením pobytu tak nejsou porušeny příslušné články Úmluvy o právech dítěte. Pokud jde o práva na respektování rodinného a soukromého života, přihlédl odvolací správní orgán i k příslušným článkům Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednané v Římě dne 04.11.1950. Podle článku 8 odst. 1 této Úmluvy má každý právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Nicméně čI. 8 odst. 2 stanoví, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práva svobod