5 Azs 3/2003 — Nejvyšší správní soud

2 Az 4/2013- 46 - text 14 pokračování 2Az 4/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Tichým jako samosoudcem ve věci žalobce Y. H., nar. X, bytem X, zastoupeného JUDr. Davidem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Jílovská 1167/71a, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Odbor azylové a migrační plitiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt.schr. 21/OAM, o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011, t a k t o : Žaloba s e z a m í t á. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tlumočné ve výši 350,- Kč hradí stát. O d ů v o d n ě n í Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27.2.2013, č.j. OAM-17/ZA-ZA06-ZA14-2011, kterým mu nebyl udělen azyl dle § 12, § 13, § 14, § 14a, § 14b zákona č. 325/1999 Sb., neboť toto rozhodnutí považoval za nezákonné. Namítal, že rozhodnutí žalovaného se opírá o nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť opakovaně v řízení před správním orgánem uváděl, že důvodem jeho žádosti je zejména neuspokojivý zdravotní stav, jež mu neumožňuje plnohodnotný život v jeho původní vlasti, a to zejména s ohledem na nedostupnost potřebné zdravotní péče, a z toho vyplývající závislost na fyzické a především materiální pomoci ostatních osob, především členů rodiny. Svou žádost podal současně se svojí manželkou, přičemž obě tyto žádosti byly posouzeny žalovaným společně se shodným výsledkem. Již jednou v minulosti na území České republiky žádal o udělení mezinárodní ochrany v r. 2005 a to z důvodu politického pronásledování v zemi původu. Tato jeho žádost byla v r. 2005 zamítnuta, a soudní přezkum rozhodnutí žalovaného skončil s negativním výsledkem v r. 2007. Z těchto jeho tvrzení se žalovanému nabízela možnost k zvažování důvodu pro udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., nebo doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. b/ téhož zákona. Poukazoval, že na území České republiky má zletilé děti, které jsou schopny a ochotny se o něj starat, a aktuálně tak činí. Žalovanému mu pak předložil řadu důkazů o svém zdravotním stavu, přičemž jeho nezávažnějším zdravotním problémem je hypertenze. Pro toto onemocnění nebyl v nemocnice na Bulovce hospitalizován v r. 2012, pouze z důvodu, že hospitalizaci odmítl. Dalším zdravotním postižením je ischemická etiologie pravé arterie carotis interna s dysartií a ateroskleroza tepen dolních končetin. Argumentace žalovaného o dostupnosti specializované zdravotní péče v zemi původu, nekoresponduje s obsahem Informace MZV ČR z 5.1.2010 ve které se výslovně uvádí, že systém zdravotního pojištění, které by bylo ekvivalentní všeobecnému zdravotnímu pojištění v jeho vlasti neexistuje, tedy kvalitní lékařská péče je otázkou movitosti klienta, bezplatné „sociální balíčky“ např. ošetření v poliklinikách PZP jsou závislé na objemu prostředků vyhrazených vládou. Tedy ve finanční pravomoci státu bez možnosti ovlivnit individuální dostupnost takové bezplatné péče pacientem. Většina případů se proto řeší „mezigenerační a rodinnou solidaritou“, tedy způsobem, jež považuje za přirozený jen tím, že bude pobývat na území České republiky. Na území Arménie nemá nikoho, kdo by mu takovouto pomoc mohl poskytnout. Ve správním řízení příslovečně doložil to, že vyžaduje soustavnou lékařskou péči, díky ní jeho zdravotní stav je na území České republiky stabilizován, přičemž potřebné vynaložené náklady na léčbu v Arméniii, aby léčba byla efektivní mnohonásobně překračují jeho majetkové možnosti. Z tohoto důvodu by potřebná lékařská péče v zemi původu byla pro něho nedostupná, a z toho důvodu by mohl být ohrožen na životě. Postupem žalovaného by byl vystaven riziku vážné újmy nelidského a ponižujícího zacházení ze strany domovského státu, kdy by došlo k porušení jeho práva dle článku 3 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Poukázal na nutnost aplikace Směrnice rady (ES) č. 2004/83/ES stanovující minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí, nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požádat o postavení uprchlíka, nebo osoby které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a obsahu poskytované ochrany kde pojem rizika vážné újmy ve vztahu k nederogovatelným základním právům upravuje článek 9 odst. 1 písm. a/ a článek 15, kde do právního řádu České republiky nedošlo k plné jeho transpozici. Poukazoval, že omezení důvodu pojmu humanitární ochrany stanoví rozsudek ESLP ve věci stížnosti D proti Spojenému království č. 30240/1996 kdy stěžovatel v uvedené věci úspěšně argumentoval objektivní nemožností léčit své zdravotní obtíže v zemi svého původu. Proto též naplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. b/ zákona č. 325/1999 Sb, a to z důvodu nedostatečné zdravotní péče v zemi původu, což připustil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí 2 Azs 30/2007. Žalovaným byl též neúplně a zavádějícím způsobem informován o možnosti jiného pobytového režimu na území České republiky, když v pohovoru s ním sepsaného 25.1.2011 byl odkazován na pobytový status jeho zletilých dětí. Poukazoval, že obě jeho děti žijí na území České republiky na základě uděleného jim trvalého pobytu, přičemž pokud by mu na trvalý pobyt na území České republiky mělo vzniknout právo, takovéto právo by mu bylo přiznáno až po čtyřech letech trvání řízení, když posouzení otázky pobytového statusu je závislé na rozhodnutí správního orgánu, neboť se jedná o právo nenárokové. Dále namítal procesní pochybení ze strany žalovaného a to jednak, že výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí byla na jedné doručence zaslána jak jemu, tak jeho manželce, kdy navíc když ve správním řízení udělil plnou moc k zastupování, avšak rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ust. § 24a odst. 3 zákona o azylu, nebylo jeho zástupci doručeno, a to ani doby současné. Dále poukazoval na to, že i když jeho zástupci bylo umožněno žalovaným nahlížet do spisu dne 7.3.2013, ve spise napadnuté rozhodnutí nebylo založeno, i když má datum vydání 27.2.2013. Z toho důvodu pro tyto vady řízení považoval napadnuté rozhodnutí za nezákonné. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že má povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb. pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení uvádí. Pokud se týká udělení humanitárního azylu odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 3 Azs 12/2003 na které udělení azylu z humanitárních důvodu, je na volné úvaze příslušného správního orgánu, rozhodnutí o něm soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Proto mu nepřísluší přezkoumávat zda zde byly humanitární důvodu či nikoliv, je skutečně věcí diskrečního oprávnění správního orgánu, a rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Při posuzování humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu se pečlivě zabýval tvrzenými rodinnými a sociálními vazbami žalobce, neshledal, že by se jednalo o relevantní důvod hodný zvláštního zřetele, kdy existenci rodinných vazeb na území České republiky nelze považovat za důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů, neboť jeho děti ho mohou podporovat a s ním i jeho manželku na území Arménie, jak již koneckonců činily ještě před příjezdem jak žalobce, tak i jeho manželky na území České republiky. Obě jeho děti jsou státními příslušníky Arménie, a z toho důvodu jim nic nebrání v tom, aby je navštěvovali ve vlasti. Pokud se týká úrovně zdravotní péče a její dostupnosti její nižší úroveň, a nákladnější dostupnost nelze považovat za azylově relevantní důvody. Navíc zdravotní stav žalobce je stabilizován, a vycestování nikterak neohrožuje jeho život, navíc v Arménii má dům, a při návratu by tedy nebyl nezaopatřen. Poku se týká jeho námitky hrozící vážné újmy v případě návratu do vlasti, je žalovaný opačného názoru, a v případě návrtu mu nehrozí závažná újma dle § 14a zákona č. 325/1999 Sb. K aplikaci článku 3 Úmluvy by musela být zdravotní péče v Arménii natolik špatná, že by ho skutečně v případě návratu ohrožovala na životě, což však není jeho případ. V Arménii zdravotní péče je obecně dostupná, v omezené míře též bezplatná, na tzv. poliklinikách, navíc žalobce sám uvedl, že v zemi původu se léčil, léky pro něho byly dostupné, byť za úplatu. Rozhodnutí ESLP proti Spojenému království na žalobce nedopadá, neboť v daném případě žadatel D. se nacházel v terminálním stádiu choroby AIDS, a v jeho zemi původu neexistovala možnost léčby této choroby. Pokud bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2 Azs 30/2007, v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud pouze konstatoval, že není vyloučeno užití doplňkové ochrany z důvodu nedostatečné péče v zemi původu, což není nikterak popíráno, nicméně poukazuje, že požadovaná úroveň ohrožení nebyla v konkrétním případě