4 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

5 Ca 192/2009- 44 - text 10 pokračování 5Ca 192/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: ZEVO, spol. s.r.o. se sídlem Jevišovice 102, IČ: 49451693, zastoupeného JUDr. Romanou Dvořákovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Nám. Svobody 18, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.8.2009, čj: 5906/560/2009, t a k t o: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 23.6.2009, čj: ČIŽP/47/IPP/SR01/0902911.005/09/BTA a kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 7.000.000,- Kč za správní delikt dle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., kterého se žalobce dopustil tím, že v období od 24.7.2008 do 19.2.2009 provozoval zařízení bez integrovaného povolení, čímž porušil ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb. Žalobce považuje všechny části napadeného rozhodnutí za nesprávné a nezákonné, neboť jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu. Žalovaný nesprávně aplikoval příslušné právní normy a dospěl tak k nesprávným právním závěrům. Žalovaný vychází z předpokladu, že do působnosti zákona o integrované prevenci č.76/2002 Sb. spadají zařízení, jejichž projektovaná kapacita na odstraňování nebo využití konfiskátů živočišného původu a živočišného odpadu je větší než 10 t denně. V příloze č. 1 zákona č. 76/2002 Sb. odst. 6.5 se uvádí zařízení na odstraňování nebo využití konfiskátů živočišného původu a živočišného odpadu o kapacitě zpracování větší než 10 t denně, je-li tedy v zařízení zpracováváno méně než 10 t vedlejších živočišných produktů (dále též „VŽP“) denně, nespadá takové zařízení do působnosti zákona č.76/2002 Sb. o integrované prevenci a není třeba žádat o vydání integrovaného povolení. V poznámce k příloze č. 1 zák.č. 76/2002 Sb., ze které žalovaný vychází, je uvedeno, že uváděné prahové hodnoty jsou obecně udávány ve vztahu k projektovaným výrobním kapacitám anebo jinému parametru zařízení. Jde o poznámku, která je určitým návodem k tomu, jak posuzovat v příloze uváděné prahové hodnoty. To, že je zařízení projektováno s kapacitou nad 10 tun VŽP denně automaticky neznamená, že by provozovatel měl v úmyslu tuto kapacitu plně využívat, jeho úmyslem bylo využívat kapacitu zpracování pod stanovenou prahovou hodnotu a pokud se v budoucnu rozhodne zpracovávat VŽP nad prahovou hodnotu požádá o vydání integrovaného povolení bez toho, aniž by musel zpracovávat novou projektovou dokumentaci, na základě které by musel provést technologické či technické změny, které by byly velmi složité, ne-li nemožné. Dle názoru žalobce je nutno při úvaze, zda podat žádost o integrované povolení vždy posoudit, jaké skutečné množství VŽP bude v zařízení zpracováváno. V případě žalobce šlo o zamýšlené množství menší než 10t VŽP denně, což dokazuje skutečnost, že po celou dobu provozu nebyla v zařízení překročena prahová hodnota uváděná v příloze č. 1 bodu 6.5 a proto žalobce nebyl povinen žádat o vydání integrovaného povolení. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že k naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu provozování zařízení bez integrovaného povolení, který ohrožuje životní prostředí, dojde vždy tehdy, pokud je provozovatelem zařízení porušena základní povinnost, týkající se provozu zařízení, resp. nejsou dodržována ustanovení zákona a že již sám tento fakt vyvolává nebezpečí vzniku škodlivého následku, tedy možnosti ohrožení životního prostředí. K tomu žalobce uvádí, že dle jeho názoru je tato domněnka správná potud, pokud dochází ke zpracování VŽP nad 10 tun denně. Po celou dobu provozu předmětného zařízení prokazatelně, dle vedených záznamů, nebylo překročeno množství 10t VŽP za den. Provozem tohoto zařízení tak nedochází k žádnému skutečnému ohrožení životního prostředí znečištěním, tedy zájem chráněný zákonem o integrované prevenci není nijak ohrožen. Tomu odpovídá i skutečnost, že obecně zařízení, která jsou projektována s kapacitou méně než 10 tun VŽP za den, integrované povolení ke svému provozu nepotřebují, čímž zákonodárce vyjádřil názor, že tato zařízení neohrožují životní prostředí v takové intenzitě, aby bylo nutné jejich provoz vázat na vydání tohoto povolení a proto odvolatel nemůže souhlasit s názorem žalovaného ohledně naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu provozování zařízení bez platného integrovaného povolení. Dle dostupné evidence je v zařízení zpracováváno 2 000 tun VŽP za rok, tedy průměrně přibližně 5.5 tuny VŽP denně, což je výrazně pod hranicí 10 tun VŽP denně. V řízení před správním orgánem byla dle názoru žalobce podstatným způsobem porušena ustanovení o řízení a toto mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Žalobce má za to, že uložení pokuty by bylo nezákonné a nepřiměřené i v případě, že by jednání žalobce znaky skutkové podstaty naplnilo. Dle názoru žalobce je sankce stanovena neobjektivně a nebyly při jejím uložení zohledněny veškeré skutečnosti, zejména ty, které mohou odůvodňovat udělení sankce nižší. Dle názoru žalovaného skutečně zpracovávané množství VŽP v předmětném zařízení není relevantní z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Dle názoru žalobce jde však zcela jistě o skutečnost relevantní v případě, že by se prokázalo spáchání správního deliktu ve výše uvedeném smyslu. V takovém případě by měla být tato skutečnost brána jako okolnost ovlivňující výši uložené sankce a dle žalobce by měla být brána jako okolnost, která by odůvodňovala uložení sankce v minimální možné výši a to především proto, že provozem tohoto zařízení nedochází k žádnému skutečnému ohrožení životního prostředí znečištěním, tedy zájem chráněný zákonem o integrované prevenci není nijak ohrožen. I pro případ prokázání spáchání tvrzeného správního deliktu je tedy udělená sankce dle názoru žalobce nepřiměřeně vysoká. Žalovaný při svém odůvodnění výše sankce uvádí, že celková výše pokuty byla v daném případě stanovena s přihlédnutím ke všem hlediskům, která jsou demonstrativně uvedena v ust. § 38 odst. 2 zákona, přičemž konstatuje, že v tomto případě významně převažují přitěžující okolnosti a to aniž by se zabýval výše uvedenou okolností pro provozovatele zařízení výrazně polehčující. Z tohoto pohledu je udělená pokuta zcela nepřiměřená. Pravomocně opakovaně udělované pokuty dosahují výše 14.300.000,-Kč. Provozovatel podal proti rozhodnutím správní žaloby, tak aby v rámci správního soudnictví bylo rozhodnuto, který výklad zákona ohledné stanovení prahových hodnot (projektovaná kapacita x skutečně zpracované množství VŽP) je správný. Dále žalovaný vzal za přitěžující okolnost skutečnost, že záměr zpracovávat v zařízení VŽP byl realizován bez povinného posuzování vlivů na životní prostředí podle zák. č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobce v rámci správního řízení uvedl, že v době, kdy probíhalo hodnocení vlivu zařízení na životní prostředí ve smyslu zák.č. 100/2001 Sb., nebyl ještě ani metodický pokyn životního prostředí jak bioplynové stanice hodnotit ve smyslu tohoto zákona, neboť zde samostatně uvedeny nebyly. Z těchto důvodů byla bioplynová stanice Velký Karlov hodnocena jako zařízení na využití organicky rozložitelných odpadů (kompostáma). Na toto zařízení se vztahuje zákon 185/2001 Sb., o odpadech, a živočišné odpady byly tedy zařazeny ve zjišťovacím řízení ve smyslu prováděcí vyhlášky k zákonu 185/2001 Sb. a to dle vyhl. 381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů a tyto odpady byly zařazeny pod kat. č. 02 01 02 - odpad živočišných tkání. Vzhledem k tomu, že v této době nebyla v ČR ani ve střední Evropě žádná bioplynová stanice, která by zpracovávala VŽP, nebylo do doby zahájení zkušebního provozu známo, zda bude bioplynová stanice provozována na základě rozhodnutí Krajského úřadu anebo Krajské veterinární správy. Žalovaný dále hodnotil jako významně přitěžující okolnost, že žalobce upřednostnil před plněním právních povinností, tedy získání integrovaného povolení, samotný provoz zařízení. Tato skutečnost dle názoru žalovaného ukazuje na vědomé a úmyslné porušování zákona provozovatelem, na upřednostnění realizace vlastního záměru (udržování provozu za účelem dosažení zisku) nad dodržováním zákonů. Žalobce však namítá, že společnost splácí vysoké úvěry, které si vzala na výstavbu bioplynové stanice. Porušení podmínek provozu by znamenalo vrátit i dotace z EU. Plnění podmínek k přiznání dotací je sledováno Evropským účetním dvorem, a pokud by provozovatel nedodržel podmínky provozu, ke kterým se zavázal, hrozí společnosti nejen vrácení dotací, ale i sankce ve výši 100%. Výše uvedené skutečnosti nelze přičítat žalobci k tíž