2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

7 A 86/2011- 42 - text 7 pokračování 7A 86/2011 7A 86/2011-42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: T. R. V., zast. Gabrielou Rosenkranz-Tittl, advokátkou se sídlem Žitná 52, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2011 čj. S-MHMP 856934/2010 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik, oddělení státního občanství (dále jen správní orgán prvého stupně), ze dne 27. 10. 2009 č.j. UMCP1 112775/2009, kterým tento orgán podle § 156 odst. 2 správního řádu zrušil osvědčení o státním občanství České republiky vydané žalobci dne 11. 7. 2001, a to s účinky ode dne vydání osvědčení. Žalobce v žalobě uvádí, že na přezkumné řízení, tedy i na přezkum případné správnosti důvodů pro vydání osvědčení o státním občanství, se vztahují lhůty dle § 96 odst. 1 a § 97 odst. 2 správního řádu. Tyto lhůty v případě přezkumu žalobcova osvědčení nebyly dodrženy. Navíc byl žalobce rozhodnutím správního orgánu prvého stupně na svých právech zásadně postižen, poněvadž v dobré víře nabyl práva občana České republiky, která mu mají být odňata přibližně po 8,5 letech. Žalovaný se nezabýval základními zásadami správního řízení s premisou šetření práv získaných v dobré víře, ani prekluzívními lhůtami pro přezkum rozhodnutí. Naopak založil svoji argumentaci na popření existence práv získaných v dobré víře, poněvadž uznává, že při vydání osvědčení v roce 2001 původně pochybil, což je nyní napravováno po 8,5 letech k tíži žalobce a navíc se tak děje protizákonně, poněvadž odvolací orgán hledá způsob, jak prekluzivní lhůty uvedené v § 96 a § 97 správního řádu obejít. Závěrem žalobce uvádí, že podle jeho názoru je rozhodnutí správního orgánu prvého stupně i rozhodnutí žalovaného v rozporu s ust. § 96, § 97 a § 2 správního řádu s tím, že hodlá svoje odůvodnění detailněji rozvést, neboť jeho advokát je v současné době v pracovní neschopnosti. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že v daném případě postupoval podle ust. § 156 odst. 2 správního řádu, které výslovně umožňuje zrušit vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy, přičemž toto usnesení lze vydat po celou dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Ustanovení hlavy IX v části druhé o přezkumném řízení se na tento postup použijí pouze přiměřeně a nikoliv tedy v plném rozsahu. Ust. § 156 odst. 2 správního řádu je třeba považovat za ustanovení speciální, jehož aplikace má přednost před obecným ustanovením o lhůtách v přezkumném řízení. Nebylo by v souladu se smyslem a účelem právní úpravy vázat takovéto přezkumné řízení absolutními lhůtami a současně na straně druhé expressis verbis stanovit, že usnesení o zrušení vyjádření, osvědčení nebo sdělení lze vydat po celou dobu, po kterou trvají účinky těchto správních aktů. K otázce ochrany dobré víry žalovaný odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, podle kterého ze zrušeného osvědčení žalobce žádná práva nenabyl, neboť státní občanství nelze takovýmto aktem nabýt. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Správní orgán prvého stupně dne 11. 7. 2001 vydal pod č.j. 02261/01 osvědčení, podle kterého žalobce je státním občanem České republiky. Správní orgán prvého stupně následně zjistil, že osvědčení bylo vydáno v rozporu se zákonem. Žalobce sice nabyl narozením po rodičích československé státní občanství, ovšem nestal se k 1. 1. 1969 státním občanem České socialistické republiky. Po zániku československé federace se tak žalobce nestal občanem samostatné České republiky. Proto správní orgán prvého stupně osvědčení o státním občanství České republiky ze dne 11. 7. 2001 zrušil. V odůvodnění tohoto usnesení správní orgán prvého stupně žalobce upozornil na možnost využít prohlášení o státním občanství České republiky podle ust. § 6 zákona č. 40/1993 Sb. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, ve kterém uvedl, že lhůta pro zrušení správního aktu nebyla dodržena a vydané rozhodnutí je tedy bez právních účinků. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru živnostenského a občanskoprávního, ze dne 14. 2. 2011 č.j. S-MHMP 856934/2010 tak, že odvolání bylo zamítnuto a napadené usnesení správního orgánu prvého stupně potvrzeno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce se narodil za účinnosti zákona č. 194/1949 Sb. Podle ust. § 1 odst. 2 tohoto zákona dítě, které se narodí v cizině, nabývá narozením státní občanství, jsou-li jeho otec i matka občany. Matka žalobce nabyla československé státní občanství dne 22. 7. 1936 sňatkem s československým občanem (otcem žalobce). Podle ustanovení zákona č. 39/1969 Sb. se však žalobce nestal státním občanem České socialistické republiky, neboť žalobce nikdy neměl na území České republiky trvalý pobyt a z jeho rodičů měl na tomto území trvalý pobyt pouze jeho otec, avšak matka nikoliv. Žalobce se tak nestal státním občanem České socialistické republiky a po 1. 1. 1969 si podržel pouze státní občanství federace, tj. státní občanství československé. Toto občanství žalobce zaniklo ke dni 31. 12. 1992 spolu se zánikem československé federace. Proto se žalobce nestal se od 1. 1. 1993 státním občanem samostatné České republiky. Osvědčení vydané správním orgánem prvého stupně dne 11. 7. 2001 proto bylo vydáno v rozporu se zákonem. V odůvodnění tohoto rozhodnutí dále žalovaný uvedl shodně jako ve vyjádření k podané žalobě, že ust. § 156 odst. 2 správního řádu je ustanovením speciálním ve vztahu k obecným ustanovením o lhůtách v přezkumném řízení, která se v tomto případě neuplatní. Podle ust. § 2 odst. 3 správního řádu správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správních orgánů v jednotlivém případě dotýká a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Tato obecná zásada se promítá do ustanovení § 94 odst. 5 správního řádu, které stanoví, že při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy nebo určuje-li, odkdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení. Žalovaný k tomu uvedl, že osvědčení o státním občanství České republiky je deklaratorním správním aktem, státní občanství se jeho vydáním nenabývá, ale pouze osvědčuje. Je-li toto osvědčení vydáno v rozporu se zákonem, tj. je-li vydáno fyzické osobě, která nemá státní občanství České republiky, není toto osvědčení schopno neexistující státoobčanský status založit, byť by jeho držitel byl v dobré víře, že má postavení občana České republiky. Odlišný výklad by vedl k porušení čl. 12 odst. 1 Ústavy, podle kterého způsoby nabývání pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Způsoby nabývání státního občanství jsou taxativně stanoveny v § 12 zákona č. 40/1993 Sb., přičemž vydání osvědčení mezi způsoby nabytí státního občanství uvedeno není. Z tohoto důvodu se žalobce nemohl stát vydáním předmětného osvědčení státním občanem České republiky. Závěrem žalovaný uvedl, že se připojuje k doporučení uvedenému v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, aby využil ust. § 6 zákona č. 40/1993 Sb. a zvolil si prohlášením státní občanství České republiky. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Vzhledem ke způsobu formulace žaloby považuje soud za vhodné nejprve ocitovat závěry, k nimž dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58 (publikován pod č. 835/2006 Sb. NSS), které se vztahují k otázce, jakým způsobem musí být formulovány žalobní body: Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stano