4 Ads 20/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Af 26/2010- 53 - text 10 pokračování 9Af 26/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: M. K., zast. Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem Frýdek – Místek, O. Lysohorského 702, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19.3.2010, č.j. 4767-3/2010-900000-302 t a k t o : I. Rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19.3.2010, č.j. 4767-3/2010-900000-302 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.712,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Radima Kubici. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 19.3.2010, č.j. 4767-3/2010-900000-302 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Odboru 40 GŘC – Personálního, vzdělávání a zdravotní péče č.j. 1366/2010-900000-401 ze dne 11.1.2010 o přiznání příspěvku za službu a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobci podle ust. § 226 zákona o služebním poměru a podle § 116, 117 a 119 zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“) přiznán od 1.1.2010 příspěvek za službu ve výši 7.938,- Kč měsíčně. Žalobce v žalobě předně uvedl, že příspěvek za službu ve výši 7.938,- Kč měsíčně, který mu byl přiznán od 1.1.2010, byl dle odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně vypočten podle § 117 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., podle něhož příspěvek za službu činí 20% služebního příjmu, jestliže celník konal službu alespoň po dobu 10 roků s tím, že za každý další ukončený rok trvání služebního poměru se příspěvek zvyšuje o 1% služebního příjmu. Rozhodnutí dále uvádí, že s přihlédnutím k započtené době služby 13 roků a k průměrnému hrubému měsíčnímu služebnímu příjmu 34.510,-Kč, který byl pro žalobce ve smyslu § 117 odst. 2 cit. zákona výhodnější, činí příspěvek za službu 23% tohoto příjmu, tedy 7.938,-Kč měsíčně. Žalobce dále konstatoval, že jeho služební poměr trval do 31.12.2009, přičemž podle ustanovení § 226 zákona o služebním poměru příslušník bezpečnostních sborů, jehož služební poměr skončí do 3 let po nabytí účinnosti tohoto zákona a který nesplnil podmínku doby služby pro nárok na výsluhový příspěvek, má nárok na příspěvek za službu podle právních předpisů platných do 31.12.2005, jestliže by podle nich splnil podmínku doby služby pro nárok na příspěvek za službu. Žalobce má proto nárok na příspěvek za službu. S odkazem na ustanovení § 117 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., se žalobce dovolává toho, že jeho poslední hrubý služební příjem za měsíc prosinec 2009 představoval částku 48.429,- Kč a průměrný hrubý měsíční služební příjem za rok 2009 (tedy za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru) činil 34.510,- Kč. Žalovaný sice správně odkazuje na ustanovení § 117 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., nicméně poté s odkazem na § 80 vyhlášky Ministerstva financí č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků (dále jen „vyhláška č. 259/1997 Sb.“) jakožto dalšího závazného právního předpisu platného před účinností zákona o služebním poměru (podle něhož se posledním hrubým měsíčním příjmem celníka rozumí příjem stanovený podle zvláštních právních předpisů pevnou měsíční částkou, podléhá-li dani z příjmů, který mu náležel za poslední kalendářní měsíc trvání jeho služebního poměru ve funkci, do které byl naposledy ustanoven nebo jmenován, a to bez započtení dalšího platu, proměnlivých složek služebního příjmu a odměn, a zvýšený o průměrný měsíční úhrn dalších platů, proměnlivých složek služebního příjmu a odměn náležejících mu v kalendářním roce předcházejícím dni skončení jeho služebního poměru, pokud podléhají dani z příjmu) uvádí, že poslední služební příjem žalobce činil 34.510,- Kč. Žalobce namítl, že zákon č. 186/1992 Sb., v § 117 garantuje, aby byl žalobci v daném případě stanoven služební příspěvek podle výše posledního hrubého měsíčního služebního příjmu. Zákon jako norma vyšší právní síly v sobě může zahrnovat zákonné zmocnění pro orgány státní správy vydávat normy nižší právní síly, kterými jej budou provádět. Tyto normy však nemohou být v rozporu se zákonem samotným. Zákon v § 121 zmocnil Ministerstvo vnitra k vydání právního předpisu, který by v podrobnostech charakterizoval nároky související se skončením služebního poměru. Na základě tohoto zmocnění Ministerstvo vnitra vydalo vyhlášku č. 259/1997 Sb. (poznámka soudu: jedná se o vyhlášku Ministerstva financí), ve které v § 80 provedlo charakteristiku posledního hrubého měsíčního služebního příjmu. Shora citovaná definice tohoto příjmu podle vyhlášky je však v rozporu se zákonem, protože zužuje finanční částku stanovenou jako hrubý měsíční služební příjem celníka v měsíci předcházejícím ukončení služebního poměru. Vyhláška samotná je tak v rozporu se zákonem, tedy normou vyšší právní síly, a proto podle ní nelze postupovat a je nutno vycházet pouze ze zákona. Uvedený rozpor vyhlášky se zákonem nejlépe odráží právě případ žalobce, kdy podle § 80 citované vyhlášky výpočet posledního služebního hrubého měsíčního příjmu žalobce činí 34.510,- Kč, zatímco podle výplatní pásky (a tedy v souladu s ustanovením § 114 zákona č. 186/1992 Sb.) jeho poslední služební hrubý měsíční příjem činí 48.429,- Kč. Ze srovnání obou částek je dle žalobce zřejmé, že jeho nároky, vypočtené podle § 80 vyhlášky, jsou oproti výpočtu opírajícímu se o § 117 zákona č. 186/1992 Sb., zkráceny o částku 3.201,- Kč měsíčně. S ohledem na to spatřuje žalobce nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že bylo postupováno dle vyhlášky, která je v rozporu se zákonem a byl mu přiznán menší nárok, než jaký mu dle zákona náležel. Závěrem žalobce odkázal na obdobný případ, který řešil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 4 Ads 20/2007 ze dne 26.8.2008. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě odmítl názor žalobce, že postup při stanovení výše rozhodného služebního příjmu pro přiznání příspěvku za službu, kdy byl s průměrným hrubým měsíčním služebním příjmem porovnáván poslední hrubý měsíční služební příjem určený podle § 80 vyhlášky č. 259/1997 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2006), byl rozporu s ustanovením § 117 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., ve znění účinném do 31.12.2006). Žalovaný nesouhlasí ani s názorem žalobce, že mu měl být příspěvek za službu vyměřen ze skutečného posledního hrubého měsíčního služebního příjmu, za který žalobce považuje příjem za prosinec 2009 ve výši 48.429,-Kč. Žalobce, který tento názor opírá o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 20/2007 ze dne 26.8.2008, zcela pomíjí závěr prezentovaný v tomtéž rozhodnutí, podle kterého „poslední hrubý měsíční příjem neodpovídá výsledné částce uvedené na výplatní pásce v případě, že na ní jsou kromě služebního příjmu i jiné náležitosti, které nejsou součástí služebního příjmu“. Příjem žalobce v posledním měsíci jeho služebního poměru v celé jeho výši ve smyslu tohoto závěru nelze považovat za rozhodný pro přiznání příspěvku za službu ve smyslu ustanovení § 117 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., jelikož obsahuje i jiné částky (náležitosti), které součástí služebního příjmu nejsou. Jedná se o náhradu při překážkách ve službě (náhradu služebního příjmu za dobu služebního volna) ve výši 3.324,- Kč a náhradu služebního příjmu za dovolenou ve výši 13.295,- Kč. Tyto částky nelze s odkazem na § 113 zákona o služebním poměru považovat za služební příjem, resp. nejsou součástí služebního příjmu. Služební příjem náležející žalobci za prosinec 2009 po odečtení uvedených částek činil 31.810,- Kč. Jelikož výše tohoto posledního hrubého služebního příjmu byla nižší než výše „posledního měsíčního služebního příjmu“ ve smyslu § 80 vyhlášky č. 259/1997 Sb., když služební příjem takto určený činil částku 34.510, Kč, byla volba takto určeného průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu jako příjmu nejvýhodnějšího pro vyměření příspěvku za službu zcela v souladu s § 117 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., neboť i průměrný hrubý měsíční služební příjem žalobce za posledních 12 měsíců před skončením služebního poměru ve výši 33.946,- Kč byl nižší. Přiznaný příspěvek za službu pak byl stanoven jako 23 % z tohoto nejvýhodnějšího posledního měsíčního služebního příjmu a jeho výše činí 7.938,- Kč měsíčně. V replice k vyj