9 As 52/2013 — Nejvyšší správní soud

1 A 31/2014- 34 - text 8 pokračování 1A 31/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobkyň: 1) M. K., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, 2) nezl. J. S., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, zast.: M. K., zákonná zástupkyně, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, IČ 75151472, Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2014 č.j. KRPA-208895-17/ČJ-2014-000022 a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2014 č.j. KRPA-208895-41/ČJ-2014-000022 t a k t o : I. Rozhodnutí ze dne 28. 5. 2014 č.j. KRPA-208895-17/ČJ-2014-000022 se ruší a věc se vrací zpět žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí ze dne 6. 6. 2014 č.j. KRPA-208895-41/ČJ-2014-000022 se ruší a věc se vrací zpět žalovanému k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se podanou žalobou domáhají přezkoumání v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla žalobkyně 1) podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytů cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěna za účelem správního vyhoštění; doba zajištění byla v obou případech stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody tj. ode dne 27. 5. 2014. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobkyně 1) byla dne 27. 05. 2014 v 22:30 hodin kontrolována hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m, Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort na adrese X. K prokázání své totožnosti předložila žalobkyně 1) průkaz občana Bulharské republiky č. x a řidičský průkaz téhož státu č. x na jméno V. S., nar. x. Jelikož hlídka pojala podezření, že doklady jsou padělané, byla žalobkyně 1) dne 27. 05. 2014 ve 23:50 hodin dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb, zajištěna. Jelikož u sebe měla žalobkyně 1) také svou nezletilou dceru (žalobkyně 2) byla tato předána do péče své tety a situace byla nahlášena Úřadu městské částí Prahy 7, orgánu sociálně právní ochrany dítěte. Po převezení na služebnu Policie ČR byla sejmutím kontrolních otisků prstů, lustrací v evidencích PČR a posléze i přiznáním žalobkyně 1) zjištěna její pravá totožnost. Předložené bulharské doklady byly podrobeny odbornému zkoumání policisty z Oddělení dokladů a specializovaných činností a bylo zjištěno, že se v obou případech jedná o pozměněné doklady. Odbornému zkoumání byl podroben také rodný list žalobkyně 1), jenž po zjištění totožnosti předložila, který byl shledán jako pravý. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo s žalobkyní 1) zahájeno řízení o správním vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 v souběhu s ustanovením § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců, neboť svým jednáním opakovaně porušovala právní předpisy, mařila výkon správních rozhodnutí a dále pobývala na území České republiky bez cestovního dokladu a bez povolení k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že dne 2. 10. 2007 bylo žalobkyni 1) uloženo správní vyhoštění na dobu 3 let. Toto rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava nabylo právní moci dne 15. 10. 2009. Žalobkyně 1) rozhodnutí převzala, ale z území ČR nevycestovala. Dne 19. 9. 2007 bylo s žalobkyní 1) zahájeno řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které bylo ukončeno dne 9. 10. 2007 zamítnutím. Dne 10. 10. 2007 podala proti zamítavému rozhodnutí žalobu, která byla stejně jako pozdější kasační stížnost neúspěšná. Dne 28. 5. 2014 žalovaný dospěl k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o zajištění žalobkyně 1). V tomto přesvědčení setrval také dne 6. 6. 2014, kdy vydal druhé žalobou napadené rozhodnutí o zajištění žalobkyně 1). K vydání nového rozhodnutí přistoupil z důvodu, že žalobkyně 1) podala dne 30. 5. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na úvod svých námitek žalobkyně 1) připomíná, že dle již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, je zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců mimořádným institutem, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je potřeba chápat jako prostředek ultima ratio, k jehož využití přistupují správní orgán jedině tehdy, nemůže-li žádné mírnější opatření vést ke sledovanému cíli. Dle názoru žalobkyň uvedené zásady nabývají na důležitosti, pokud jde o zajištění rodiny nebo osob s nezletilými dětmi jako je tomu v jejich případě. Odkazují na článek 17 návratové směrnice, podle kterého lze rodiny s nezletilými dětmi zadržovat pouze v případě, že neexistuje jiná možnost, a na co nejkratší přiměřenou dobu a na článek 3 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí musí být nejlepší zájem dítěte. Žalobkyně 1) dále namítá, že žalovaný nepostupoval v souladu s výše uvedenými zásadami, když rozhodl o zajištění žalobkyně 1), jakožto matky nezletilé dcery na dobu 90 dní. Porušil zejména povinnost dbát na to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu) a nerespektoval skutečnost, že může do práv a oprávněných zájmů dotčených osob zasahovat jen v nezbytném rozsahu (§ 2 odst. 3 správního řádu). Žalobkyně 1) tvrdí, že žalovaný měl k dispozici jiné, mírnější donucovací prostředky, které mohl v jejím případě využít. Poukazuje na § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož musí policie před vydáním rozhodnutí o zajištění vždy zkoumat, zda k dosažení účelu zajištění nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Žalobkyně má za to, že žalovanému z jeho činnosti bylo známo, že žalobkyně 1) může se svou dcerou bydlet v bytě na adrese x, přesto však nepřistoupil k uložení zvláštního opatření, když stručně uvedl, že by mírnějším opatření nebylo dostačující a účelné. V rozhodnutí o zajištění ze dne 28. 5. 2014 argumentuje, že k neuložení zvláštních opatření přistoupil z důvodu nebezpečí skrývaní se žalobkyně 1). Žalobkyně 1) si uvědomuje své pochybení, když se policii prokázala pozměněným dokladem totožnosti, a také si uvědomuje, že na území ČR neměla povolení k pobytu, na druhé straně odmítá tvrzení, že se před policií skrývala nebo plánovala skrývat. Obdobné námitky má žalobkyně 1) také proti druhému napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2014. To podle jejího názoru neobstojí zejména při posouzení, zda bylo její zajištění objektivně nutné. Při zohlednění objektivní nutnosti zajištění musí správní orgán přihlédnout ke všem okolnostem případu, tedy v tomto případě zohlednit zejména situaci matky s nezletilým dítětem. Žalobkyně 1) má za to, že žalovaný opomněl přihlédnout zejména k principu nejlepšího zájmu dítěte a možnosti využití alternativních opatření tak, aby bylo do práv a oprávněných zájmů žalobkyň zasaženo pouze v nevyhnutelné míře. Žalobkyně 1) namítá, že krajní opatření ve formě zbavení osobní svobody se jeví jako nepřiměřené k dosáhnutí sledovaného cíle a opakuje svou argumentaci týkající se existence mírnějších alternativ k zajištění. Žalobkyně dále poukazují na skutečnost, že z důvodu nemožnosti aplikace § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „azylový zákon“), podle kterého není možné rozhodnout o povinnosti setrvat v přijímacím středisku nebo zařízení pro zajištění cizinců v případě rodin s nezletilými dětmi, se ocitly v horší situaci než ostatní žadatelé o mezinárodní ochranu. Nemohou být totiž umístěny do přijímacího střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu (Zastávka u Brna), které je sice uzavřené, ale je lépe uzpůsobené k pobytu rodin s dětmi. Povinnost setrvat v přijímacím středisku považují žalobkyně za vhodnější alternativu k zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Žalobkyně 1) dále žalovanému vytýká, že její zajištění postrádá zákonný účel, protože podle jejího názoru nemůže být jejich navrácení do země původu v čase zajištění realizováno. Žalobkyně 1) argumentuje tím, že její navrácení je vázáno na řízení ve věci mezinárodní ochrany, jehož průběh nemůže žalovaný předvídat. Dle žalobkyně 1) tak žalovaný dospěl k nesprávnímu závěru, když konstatoval, že v daném případě existuje reálný předpoklad navrácení žalobkyň na Ukrajinu. Pro absenci účelu zajištění (realizace navrácení), proto považuje zajištění za nezákonné. Žalobkyně 1) také namítá, že doba zajištění v obou rozhodnutích o zajištění nebyla stanovena v souladu se zásadou proporcionality. Připomíná, že v případě rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů. Žalovaný v obou případech rozhodl o zajištění žalobkyně 1) na maximální možnou dobu zajiště