9 As 39/2013 — Nejvyšší správní soud

11 A 91/2010- 119 - text 18 pokračování 11A 91/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: Dopravní podnik Ostrava a.s. se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Poděbradova 494/2, IČ 61974757 v řízení zastoupeného Mgr. Marcelem Zachvejou, advokátem se sídlem Ostrava, 28.října 108 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16.2.2010, čj: 50/2009-130-SPR/2 t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 16.2.2010, čj: 50/2009-130-SPR/2 a rozhodnutí Drážní inspekce ze dne 15.6.2009, čj: 5-371/2008-DI, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.392,95 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marcela Zachveji, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.2.2010, čj: 50/2009-130-SPR/2, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Drážní inspekce ze dne 15.6.2009, čj: 5-371/2008-DI o uložení pokuty za správní delikty podle § 51 odst. 6 písm. a), b), d), a e) zákona č. 266/1994 Sb, o drahách, ve znění platném pro projednávanou věc ( dále jen „ zákon o dráhách“) a o povinnosti uhradit náklady řízení ve výši 2.500,-Kč. Žalobci tímto rozhodnutím byly uloženy sankce za celkem 4 správní delikty spočívající v tom, že žalobce - neoznámil vznik mimořádné události v drážní dopravě dle § 49 odst. 3 písm. a) zákona o drahách - nezajistil v souladu s § 49 odst. 3 písm. b) zákona o drahách místo mimořádné události nebo neprovedl dokumentaci stavu v době vzniku mimořádné události - neprovedl dle § 49 odst. 3 písm. d) zákona o drahách zjištění příčin a okolností vzniku mimořádné události - nepřijal podle § 49 odst. 3 písm. e) zákona o drahách opatření určená k předcházení vzniku mimořádných událostí. Žalobce nejprve shrnul průběh řízení a poukázal na to, že napadené rozhodnutí je v pořadí třetím rozhodnutím odvolacího orgánu v této věci. Žalobce vytýká žalovanému, že již v oznámení o zahájení řízení ze dne 22.5.2008 byl prvoinstančním správním orgánem de facto informován o konečném rozhodnutí, když bylo konstatováno, že „Drážní inspekce zahájila správní řízení o uložení pokuty za správní delikt, kterého se dopustil provozovatel dráhy...“. Drážní inspekce tedy již od počátku řízení a priori považovala namítané správní delikty za spáchané. Prvoinstanční orgán navíc delikty měl za spáchané již nejpozději dne 25.4.2008, kdy byl ředitelem Územního inspektorátu Ostrava podán návrh na zahájení řízení o uložení pokuty za správní delikt čj: 1-627/2008-DI-6, jímž je navrhováno zahájení řízení. Přípisem z téhož dne pak ředitel Územního inspektorátu Ostrava návrh rozšířil také na správní delikt podle § 51 odst. 6 písm. d) o drahách. Žalobce poukázal na to, že vada spočívající v porušení zásady presumpce neviny nebyla až do vydání napadeného rozhodnutí nijak zhojena a řízení je tak stiženo vadou. V souvislosti s tím žalovaný soustavně odmítal jakékoli návrhy žalobce na provedení důkazů, např. žalobce vyjádřením ze dne 28.11.2008, které předcházelo vydání druhého rozhodnutí ve věci, navrhl doplnění důkazů týkajících se okolností situací ze dne 24.4.2007 ve 4:46 a 6.7.2007 v 10:50 hodin, na jejichž základě mělo k namítaným správním deliktům dojít. Navrhl výslech svědků paní B. K., K. G. a pánů O. V., D. M. a J. P.a zaměstnanců žalobce, kteří byli přímými účastníky předmětných situací a dále provedení místního šetření za účelem ověření zejména dohledové vzdálenosti a posouzení, zda v daných případech za konkrétních okolností mohlo dojít k naplnění zákonných znaků mimořádné události. Dále navrhl provedení znaleckého posudku k témuž. Prvoinstanční orgán však návrh žalobce na doplnění dokazování v druhém rozhodnutí odmítl s tím, že by jejich výslech nepřispěl k řešení uvedeného základního právního posouzení a dále, že by došlo k prodloužení správního řízení, a to zejména v neprospěch účastníka, neboť by došlo k prodloužení doby pro podání odvolání a k oddálení možnosti rozhodnutí správním orgánem ve druhém stupni odvolání. Prvoinstanční orgán tedy nezjišťoval skutkové okolnosti, ačkoli s ohledem na ustanovení § 50 odst. 3 byl povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být uložena povinnost. Okolnosti, za nichž k předmětným provozním situacím došlo, o nichž mohou referovat přímí aktéři a dále vnější „objektivní“ okolnosti (dohledová vzdálenost, počasí apod.) jsou okolnostmi, které nejsou okolnostmi záležejícími v „právním posouzení“, a jsou navíc seznatelné pouze skrze důkazní prostředky. Žalobce nesouhlasí s tím, jak prvoinstanční orgán odůvodnil neprovedení svědeckých výpovědí, kdy uzavřel (aniž by znal obsah výpovědí navrhovaných svědků), že jich výpovědi by byly výhradně účelové. Tím, že žalovaný napadeným rozhodnutím (opětovně) aproboval postup prvoinstančního orgánu poukazem na nevázanost správního orgánu návrhy důkazů vyplývající z § 52 správního řádu, zatížil věc vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť tímto žalobci znemožnil uvádět skutečnosti a navrhovat důkazy ve svůj prospěch a zejména dosáhnout jejich provedení. Odkaz na § 52 považuje za nepatřičný, neboť tento stanoví obecnou zásadu dokazování ve správním řízení (zásadu volného hodnocení důkazů), ale pro řízení, v němž má být účastníku uložena povinnost, je stanovena v § 50 odst. 3 správního řádu, jež je speciální k § 52 správního řádu) zásada vyhledávací. Pokud byly návrhy na odmítnutí důkazů odmítnuty právě z toho důvodu, že by mohly vyznít ve prospěch účastníka řízení, je zřejmé, že orgány v obou stupních ani nehodlaly své povinnosti zjistit skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce dostát. Žalobce dále vytýká správním orgánům, že řešily ve svých rozhodnutích ryze právní otázky, aniž by se zabývaly posouzením konkrétních okolností konkrétních případů a následným posouzením, zda v těchto konkrétních případech došlo k naplnění skutkové podstaty namítaných správních deliktů, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny. Není možné, aby správní orgány omezily svou rozhodovací činnost na pouhé určení, že „jakákoliv nepovolená a nezabezpečená jízda do obsazeného i neobsazeného traťového oddílu jiným drážním vozidlem je ohrožením v drážní dopravě“. Ve druhém rozhodnutí odvolací orgán – Ministerstvo dopravy – uložil Drážní inspekci odstranit vytknuté vady řízení, zejména znovu posoudit jednotlivé skutkové podstaty správních deliktů, určení výměry sankce a řádně odůvodnit její výši. Uložil mu také výslovně, aby postupoval s použitím absorpční zásady a dbal na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Přisvědčil také námitce žalobce týkající se nutnosti řádného posouzení materiální stránky deliktu (společenské nebezpečnosti jednání) i námitce proti nepřípustnému rozšíření předmětu řízení, když vytkl prvostupňovému orgánu, že do hodnocení závažnosti zahrnul i obdobné delikty v období před a po vzniku projednávaných správních deliktů, ačkoliv tyto byly předmětem jiných správních řízení. Následné třetí rozhodnutí Drážní inspekce je ale co se týče výroku zcela shodné s předchozím druhým rozhodnutím ve věci, ačkoli Ministerstvo dopravy vytklo prvoinstančnímu správnímu orgánu závažné vady a i odůvodnění je téměř totožné s předchozím druhým rozhodnutím ve věci a vykazuje tak shodné vady jako ty, které byly prvoinstančnímu správnímu orgánu vytknuty a měly být odstraněny. Žalobce také vytýká žalovanému, že v pořadí třetím napadeném rozhodnutím již neshledal tytéž vady natolik závažnými, aby mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, ačkoliv v předchozích rozhodnutí byly důvodem pro zrušení prvoinstančních rozhodnutí. Navíc prvoinstanční správní orgán se neřídil závazným právním názorem odvolacího orgánu a jednal tak zcela v rozporu se zásadou stanovenou v § 2 odst.4 správního řádu. Navíc vůbec není zřejmé, na základě jakých konkrétních důkazů prvoinstanční orgán dospěl k závěru, že situace ze dne 24.4.2007 ve 4:46 hodin a 6.7.2007 v 10.50 hodin, jež měly být Drážní inspekci hlášeny a jejich nehlášení (a neplnění dalších souvisejících povinností) mělo naplnit skutkovou podstatu namítaných správních deliktů, se vůbec staly. Třetí rozhodnutí ve věci neobsahuje žádné hodnocení těchto dvou konkrétních situací na základě konkrétních důkazů z hlediska naplnění kritérií mimořádných událostí. V rozporu s citovaným ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu se ve třetím rozhodnutí neuvádí, z jakých konkrétních podkladů prvoinstanční orgán při vydání třetího rozhodnutí ve věci vycházel, jaký význam jednotlivým podkladům přikládal, či jaké skutečnosti z obsahu jednotlivých podkladů zjistil. Některé podklady, které