2 As 88/2006 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 21/2013- 50 - text 7 pokračování 8Ad 21/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Bc. C. Š., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 14. 11. 2013, č. j. KM-19-I/PK-2012, T a k t o: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. 11. 2013, čj. KM-19-I/PK-2012, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.415 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobce se včas podanou žalobou dne 2. 1. 2013 domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 14. 11. 2013, č. j. KM-19-I/PK-2012, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebních ze dne 20. 3. 2007, č. j. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007, kterým žadateli nebyl dnem 1. 8. 2003 přiznán příspěvek za službu. Žalovaný správní orgán rozhodoval o rozkladu žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 20. 3. 2007, čj. OSZ-63014-14/VD-Pi-2007, nejprve rozhodnutím ministra vnitra ze dne 19. 2. 2008, čj. 59/2008, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. 7 Ca 24/2008-46, a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný, stejně jako v předchozím zrušeném rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 2. 2008, čj. 59/2008, vycházel z toho, že žalobce při skončení služebního poměru neprojevil vůli směřující k přiznání příspěvku za službu. Služební funkcionář tedy postupoval v souladu s ust. § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, když k uvedenému datu rozhodl o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, protože ke dni následujícímu po skončení služebního poměru byl žalobci na jeho žádost ze dne 18. 8. 2003 přiznán starobní důchod. Tím byla provedena volba mezi příspěvkem a důchodem. Pokud žalobce podáním žádosti zvolil starobní důchod, zanikl nárok na příspěvek za službu, přitom volbu již nelze opakovat. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. srpna 2007, čj. 2 As 88/2006-56, v němž Nejvyšší správní soud řešil identický případ. K doložení svých tvrzení žalovaný zkopíroval do svého rozhodnutí v podstatě celý rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 88/2006-56, a to včetně obiter dictum, v němž Nejvyšší správní soud poznamenal, že ani eventuální argumentace tím, že stěžovatel nemohl předvídat, že se právní názor žalovaného v důsledku judikatury soudů v budoucnu změní, a že proto z tohoto důvodu nelze brát jeho žádost o starobní důchod jako úkon, který by měl mít pro něho negativní důsledek spočívající v zániku nároku na příplatek za službu, není v jeho konkrétním případě namístě, jakkoli si obecně opodstatněnost podobné argumentace lze představit, a sice zejména v situacích zásadních a překvapivých judikaturních obratů, s nimiž by průměrně kvalifikovaný právník nemohl počítat ani při vynaložení patřičné odborné péče (za takový by bylo lze zřejmě považovat příkladmo náhled na existenci a formu soudní ochrany proti nezákonné daňové kontrole, jak byl vyjádřen v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, publikovaném pod č. 735/2006 Sb. NSS). Právní názor, který stěžovatel zastával, byl totiž vcelku velmi dobře hajitelný, konzistentní a racionálně vyargumentovaný, navíc se jednalo o právní názor nikoli nový (Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho judikaturní činnosti známo, že již koncem roku 2002 byl uvedený právní názor součástí žalobní argumentace ve věci obdobné věci stěžovatele, o které nakonec rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002-25, publikovaným pod č. 81/2004 Sb. NSS, třebaže v tomto rozsudku ještě uvedenou argumentaci meritorně nezhodnotil, jelikož rozhodnutí správního orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost právě pro nevypořádání se s uvedenou argumentací žalobce v rámci správního řízení) a policisty nacházejícími se v obdobném postavení jako stěžovatel ve správních a soudních řízeních často užívaný. Stěžovatel proto mohl a měl mít rozumný stupeň důvěry, že systém ochrany práv v České republice nakonec zajistí, že se uvedený názor v jeho případě také jako názor správný prosadí, bude-li jej důsledně hájit. Proto bylo spravedlivé po stěžovateli požadovat, aby tento názor, chtěl-li se dobrat svých práv, skutečně důsledně hájil a aby svoji právní pozici nepoškodil faktickým vzdáním se její obrany tím, že požádal o starobní důchod. Pokud tak přesto učinil, nezbývá, než aby nesl následky svého jistě po zralé úvaze učiněného rozhodnutí, které - jak shora vyloženo - nelze považovat za nesvobodné. O tyto závěry potom žalovaný opřel své nové rozhodnutí o rozkladu. Žalobce ve svém podání namítal naprostou účelovou manipulaci se skutečnostmi a setrval na svém tvrzení, že mu byla upřena možnost volby mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem, kterou mu zákon umožňoval. Žalobce znovu namítl nepravdivost a nelogičnost tvrzení žalovaného o tom, že žalobce nežádal o přiznání příspěvku za službu. Žalobce tvrdil, že při skončení služebního poměru žádal služebního funkcionáře (ředitele Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích plk. Ing. Z. J.) o sepsání žádosti o příspěvek za službu. Žalobci bylo jednoznačně sděleno, že nemá právo využít možnost volby mezi příspěvkem za službu nebo důchodem, že má právo pouze na důchod a že s ním proto bude sepsána pouze žádost o důchod. Poukázal na praxi u policie, kdy žádost sepisuje pracovník příslušného útvaru, nikoliv policista. Žádost žalobce sepisovala pracovnice ekonomického oddělení podle pokynů ředitele policejní školy na předepsaný tiskopis. Žalobce byl k sepsání žádosti o důchod donucen na základě nesprávných a mylných informací nadřízených služebních funkcionářů, kteří nesprávně uplatňovali aplikační praxi až do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalobce poukazoval na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010, č. j. 7 Ca 24/2008-46, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 2. 2008, čj. 59/2008, a jímž bylo žalovanému uloženo vypořádat se se všemi námitkami žalobce v rozkladu uvedenými, s nimiž se žalovaný opět nevypořádal. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2014 navrhnul žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 24. 6. 2014, při nichž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ze správního spisu soud zjistil, že v rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce namítl, že služební poměr žalobce byl ukončen nezákonným způsobem. Aby po skončení služebního poměru žalobce nezůstal bez peněžních prostředků, žádal o sepsání příspěvku za službu. To bylo žalobci odepřeno s ohledem na aplikační praxi odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Ohledně žádosti žalobce o přiznání příspěvku za službu žalobce poukázal na korespondenci s Ministerstvem vnitra, např. dopis ze dne 30. 5. 2005, čj. OSZ-161-19/OM-Mu-2005. Žalobce tvrdil, že byl nucen se předem vzdát svého práva žádat o příspěvek za službu. Žalobce tvrdil, že se domáhal nároků vyplývajících ze služebního poměru ještě za jeho trvání, a to u ředitele Policejní školy Ministerstva vnitra v Pardubicích. Jelikož ředitel školy odmítal s žalobcem mluvit, podal žalobce podle ust. § 123 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. podání do protokolu ředitele policejní školy, a to podání ze dne 20. 6. 2003, 2. 7. 2003 a 4. 7. 2003. O těchto podáních nebylo dosud rozhodnuto. Na veškerou korespondenci vedenou s ředitelem školy a Ministerstvem vnitra žalobce v odvolání odkázal. Žalobce tvrdil, že s ohledem na jednání nadřízeného služebního funkcionáře, jednal ve věcech služebního poměru v tísni. Pokud zažádal o starobní důchod, nebyl to projev jeho svobodné vůle, nýbrž jednal na základě pokynů služebního funkcionáře, které byly pro žalobce závazné. Podle § 118 zákona č. 186/1992 Sb. při souběhu nároku na příspěvek s nárokem na příspěvek za službu podle jiných předpisů náleží vyšší příspěvek (odst. 1). Při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží op