4 As 47/2008 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 17/2015- 52 - text 26 pokračování 10Ad 17/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: brig. gen. Mgr. P. D., nar. X., bytem P., zast. JUDr. Romanem Lamkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 9, Kovářská 488/16, proti žalovanému: ministr spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2015, č. j. MSP-134/2015-OJ-SO/7, t a k t o: I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 29. 6. 2015, č. j. MSP-134/2015-OJ-SO/7 a rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 4. 4. 2014, č. j. MSP-1/2014-SM-M/19, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Romana Lamky, Ph.D., advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byl ve výroku I. zamítnut podaný rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 4. 4. 2014, č. j. MSP-1/2014-SM-M/16, jímž byl žalobce podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o vězeňské službě), odvolán z funkce generálního ředitele Vězeňské služby České republiky s účinností od 4. dubna 2014, a ve výroku II. žalobci nepřiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce v žalobě namítá, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné, neboť rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce bylo vydáno bez jakéhokoliv hmotněprávního zákonného podkladu, když se neopírá o žádný z důvodů, pro něž je možné ředitele bezpečnostního sboru ze služebního místa odvolat. Důvody odvolání uvedené v prvostupňovém rozhodnutí neodpovídají žádnému z důvodů, které jsou uvedeny v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Tyto důvody nemají jakýkoli reálný základ, nebo jde o důvody bez relevantního vztahu k žalobci. Prvostupňový ani rozkladový orgán se vůbec nezabýval tím, z jakého důvodu by toto mělo být vůbec přičítáno žalobci, nezabývaly se otázkou případné intenzity konstatovaného porušení povinností žalobce, tj. zda se jedná o porušení, jehož intenzita je natolik mimořádná, že právě takové konkrétní porušení má odůvodnit odvolání žalobce ze služebního místa ředitele bezpečnostního sboru. Žalobce považuje za nesprávnou argumentaci žalobce, dle níž je ministr spravedlnosti oprávněn odvolat generálního ředitele i z jiných důvodů než z důvodů vypočtených v ustanoveních § 25 a § 26 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru“) a to s odkazem na ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži, neboť pokud toto ustanovení žádné důvody pro odvolání generálního ředitele Vězeňské služby nespecifikuje, je rozhodování ministra spravedlnosti v tomto ohledu zcela volné, jen v limitech řádného odůvodnění správního uvážení a respektování zákazu libovůle, principu rovnosti a nediskriminace a dalších obdobných zásad. Žalobce byl ustanoven (nikoliv jmenován) rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 20. 11. 2012, vydaným podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na služební místo generálního ředitele Vězeňské služby. Žalobce je toho názoru, že hmotněprávní i procesní úprava ustanovení na služební místo, stejně jako právní úprava změn služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, popř. skončení služebního poměru, je obsažena v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Předmětnou oblast odvolání příslušníka ze služebního místa (a navazujícího převedení na jiné služební místo) upravují právě ustanovení § 25 a § 26 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (v případě ředitele bezpečnostního sboru v návaznosti na ně i § 27 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), a to především tím, že stanoví hmotněprávní podmínky takového postupu, tedy důvody, kdy lze příslušníka ze služebního místa odvolat a převést jej na jiné služební místo, popřípadě jej – opět při splnění zákonných podmínek – zařadit do zálohy pro přechodně nezařazené. Tím zákonodárce brání politizaci bezpečnostních sborů, což je u ředitele bezpečnostního sboru zvlášť významné (politicky nominovaní ministři tak nejsou oprávněni z jiných než zákonem stanovených – a nutno dodat i výjimečných – důvodů měnit obsazení ředitelů bezpečnostních sborů před uplynutím jejich funkčního období). Důvody pro změny nebo případně skončení služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů přitom stanoví výhradně zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, když jiný právní předpis hmotněprávní podmínky pro odvolání žalobce „z funkce“ generálního ředitele neupravuje. Ustanovení § 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě, je ustanovením kompetenčním, které stanoví, kdo je oprávněn realizovat pravomoc ve věcech služebního poměru ředitele bezpečnostního sboru a vést v těchto věcech řízení. Nejedná se o úpravu, která by stanovila hmotněprávní podmínky takového postupu, tedy naplnění taxativně vyjmenovaných podmínek odvolání příslušníka z dosavadního služebního místa. Ty se proto plně uplatní i ve vztahu ke všem ředitelům bezpečnostních sborů upravených zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Hmotněprávní podmínky pro odvolání příslušníka z dosavadního služebního místa upravuje na jiných místech zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a to v části druhé hlava I. Změny služebního poměru Díl 2 Převedení na jiné služební místo. Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalovaného, že z ust. § 27 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů že tento zákon s odvoláním ředitele bezpečnostního sboru i mimo případy dle § 25 a § 26 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů „počítá“, resp. dokonce, že „souřadně zařazené odvolání“ má být vedle uplynutí funkčního období „samostatným důvodem“, myšleno patrně pro převedení na jiné služební místo. Ustanovení § 27 zákona o služebním poměru však řeší toliko ustanovení (bývalého) ředitele bezpečnostního sboru na jiné služební místo, a to poté, co nastane skutečnost, o níž hovoří zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, tedy buď dojde k uplynutí funkčního období ředitele bezpečnostního sboru, nebo nastane právě některý z důvodů pro odvolání ředitele bezpečnostního sboru, jejichž výčet je uveden v § 25 a § 26 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Nelze souhlasit ani s tím, že Vězeňská služba není bezpečnostním sborem, ale správním úřadem, v jehož čele stojí generální ředitel jako vedoucí správního úřadu odpovědný ministru spravedlnosti, neboť zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů uvádí, že upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru (jímž je podle § 1 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů i Vězeňská služba) vykonávají službu (§ 1 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) a že v čele tohoto bezpečnostního sboru stojí generální ředitel (§ 1 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Duplicitní (a shodnou) úpravu obsahuje i zákon o Vězeňské službě (§ 1 odst. 2 zákona o Vězeňské službě). Z dikce zákona o Vězeňské službě, že generální ředitel Vězeňské služby odpovídá ministrovi za činnost Vězeňské služby, nelze dovozovat, že ministr má být oprávněn ředitele tohoto bezpečnostního sboru odvolat mimo zákonné důvody uvedené v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Citovaná právně-politická úvaha žalovaného má své místo spíše při přípravě právního předpisu než v situaci jeho aplikace. Z hlediska platné právní úpravy jsou si bezpečnostní sbory, respektive příslušníci v těchto bezpečnostních sborech zařazení, ve svých právech a povinnostech vyplývajících ze služebního poměru zcela rovny; úvahy, zda je to dobře či nikoli se již z tohoto důvodu jeví jako bezpředmětné. Zákonný a ústavně garantovaný (§ 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) požadavek na ochranu ředitele bezpečnostního sboru před zásahy ze strany politicky nominovaného ministra rezultující ve stanovení taxativních důvodů pro jeho případné odvolání před uplynutím funkčního období je tedy zcela jistě důvodný a námitky žalovaného v tomto směru jsou bezpředmětné. Žalobce taktéž nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že ministrovi spravedlnosti nenáleží žádná pravomoc, jíž by mohl prosazovat svoji nadřízenost, pomine-li právě možnost „volně“ odvolat generálního ředitele, jelikož i v případě, kdy jednání generálního ředitele svými důsledky závažně poškozuje zájem bezpečnostního sboru, za nějž nese ministr spravedlnosti odpovědnost, nemůže tento ministr de facto jakkoliv zasáhnout. Záko