3 Ads 89/2013 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 9/2011- 72 - text 14 pokračování 10Ad 9/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Mgr. P. D., bytem P., proti žalovanému: Policie ČR – Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 9.3.2011, čj. PPR -27059-5/ČJ-2010-99KP, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Policie České republiky (dále jen „služební funkcionář“), ve věcech služebního poměru č. j. RŘOLK-OL-185/2010 ze dne 18. 11. 2010, kterým bylo podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozhodnuto o jeho propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky dnem doručení rozhodnutí: „1. pro jednání spočívající v tom, že žalobce jako podezřelý dne 8. 12.2009 převzal v budově policie ČR, Žižkovo nám. č. 4, Olomouc půjčku ve výši 220.000,- Kč od policisty por. Mgr. O. S. Uvedenou částku se zavázal podepsáním směnky vrátit do 30. 1. 2010. Do dnešního dne však uvedenou půjčku nevrátil. Následně dne 20. 1. 2010 převzal od poškozeného por. Mgr. S. částku 120.000,- Kč, za kterou měl dovézt vozidlo Škoda Roomster poškozenému. Slíbené vozidlo nedovezl, ani peníze nevrátil. Začátkem měsíce února 2010 nabídl podezřelý por. Mgr. S. sehnat automobil VW Golf V za částku 55.000,- Kč. Tuto finanční částku předal podezřelému otec por. Mgr. S. před restaurací Prachárna v Olomouci. Slíbené vozidlo podezřelý opět nedodal a peníze nevrátil. V měsíci březnu 2010 podezřelý vylákal od por. Mgr. S. částku 10.000,- Kč, kterou převzal opět v budově Policie ČR, Žižkovo nám. č. 4, Olomouc a údajně tuto částku potřeboval k vyřízení formalit spojených s přepisem vozidel, které měl poškozenému dodat. Do dnešního dne nedodal slíbená vozidla, ani nevrátil peníze. Ze sdělení spol. TIPKONTO a výpisu sázek od této společnosti k osobě P. D. vyplývá, že jmenovaný nejméně část finančních prostředků od poškozeného užil k jinému účelu, než poškozenému uváděl, tedy k sázkám, a nikoliv k nákupu či zajištění nákupu motorových vozidel. 2. pro jednání spočívající v tom, že v době od roku 2006 do měsíce září roku 2008, kdy se odstěhoval ze společné domácnosti, v P., ve společně obývaném bytě, psychicky a fyzicky týral svou manželku, poškozenou M. D., které kontroloval mobilní telefon, emailovou a poštovní korespondenci a zhruba dvakrát měsíčně po vzájemných slovních rozepřích poškozenou opakovaně fyzicky napadal razantními údery pěstí a otevřenou dlaní do obličeje a dalších částí těla, taháním za vlasy a škrcením, přičemž jí vulgárně nadával, a tímto jednáním způsobil poškozené drobná zranění, a to oděrky a hematomy na různých částech těla. 3. pro jednání spočívající v tom, že od letních měsíců roku 2009 do 24. 8. 2010 v P. ve společně obývaném bytě, psychicky a fyzicky týral svou manželku, poškozenou M. D., které kontroloval mobilní telefon, emailovou a poštovní korespondenci, zhruba jedenkrát za dva až tři měsíce ji opakovaně fyzicky napadal razantními údery pěstí a otevřenou dlaní do obličeje a dalších částí těla, taháním za vlasy a škrcením, přičemž ji vulgárně nadával, kdy k poslednímu útoku došlo dne 24. 8. 2010, kdy obviněný v podnapilém stavu vyčítal poškozené její údajnou nevěru, dvakrát ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje a začal jí oběma rukama škrtit, a svého jednání zanechal po té, co se vrátil jejich nezletilý syn M. D., a tímto svým jednáním způsobil poškozené drobná zranění spočívající v oděrkách a hematomech na různých částech těla, čímž žalobce porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) zákona. č. 140/1961 Sb., trestního zákona a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ Žalobce napadá v žalobě rozhodnutí žalovaného z následujících důvodů: 1. Rozhodnutí žalovaného je procesně vadné, neboť žalovaný nepřezkoumal zákonnost v celém rozsahu, jak mu ukládá zákon. Žalobce v souvislosti poukazuje na přímý rozpor ve výroku a odůvodnění napadeného rozhodnutí. a) Podle výroku napadeného rozhodnutí se žalobce měl dopustit jednání, které má znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona) a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Podle odůvodnění je důkazem o tomto jednání sdělení inspekce o podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). O trestném činu podle § 215a trestního zákona zde není ani zmínka. b) Podle výroku rozhodnutí se žalobce měl dopustit jednání, které má znaky trestného činu podvodu (§ 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku). Podle odůvodnění je důkazem o tomto jednání sdělení inspekce o podezření ze spáchání trestného činu dle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona a zločinu podvod podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. O trestném činu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákoníku není ve výroku ani zmínka. c) Ve výroku rozhodnutí o propuštění je uvedeno, že se žalobce měl dopustit podvodu jednáním ve vztahu k por. O. S.. V odůvodnění rozhodnutí je však podrobně uvedeno i další jednání, které ve výroku není vyjádřeno, a to jednání ve vztahu k F. Č., A. A., M. Z., R. B. a M. H. 2. Žalovaný zatížil napadené rozhodnutí právní vadou spočívající v povinnosti ex officio přihlédnout k prekluzivní lhůtě. Podle § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru musí být rozhodnutí o propuštění z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. d) citovaného zákona příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. Ve výroku rozhodnutí jsou uvedena jednání, jichž se měl žalobce dopustit v době, která předchází objektivní propadné lhůtě. Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě měl být spáchán v roce 2006 až 2008, tedy 2 až 4 roky před vydáním rozhodnutí. Také jednání uvedená v odůvodnění přesahují zákonem stanovenou lhůtu. Je tedy zřejmé, že služební funkcionář při svém uvážení, zda žalobce propustit, vycházel ze skutků, k nimž podle dikce zmíněného § 42 odst. 4 a podle § 209 zákona o služebním poměru o zániku práv, přihlédnout nesměl. K zániku práva se totiž přihlédne, i když není v řízení namítán. 3. Žalovaný nereagoval ani na skutečnost, že služební funkcionář označil jednání žalobce za trestný čin, respektive za jednání, které má znaky trestného činu. Před jeho propuštěním si tudíž učinil úsudek o otázce, kterou služebnímu funkcionáři nepřísluší rozhodnout a která dosud nebyla pravomocně vyřešena. Podle § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru si služební funkcionář nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá. Probíhá-li před příslušným orgánem řízení o předběžné otázce, vyčká služební funkcionář jeho výsledku. O tom, zda byly naplněny znaky trestného činu je oprávněn rozhodnout jenom soud a to dle čl. 39 a 40 Listiny základních práva svobod. Jen v trestním řízení lze nalézt, zda se příslušník dopustil trestného činu, neboť jen v trestním řízení jsou příslušníkovi garantována všechna práva, která mu dávají dostatečný prostor pro prokázání neviny. Do doby, než je příslušník odsouzen nesmí být vůči příslušníkovi učiněny žádné kroky, jež jsou odůvodňovány tím, že spáchal trestný čin. Ustanovení Čl. 40 odst. 2 Listiny stanoví, že "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. ", Obdobnou zásadu vymezuje § 1 odst. 2 trestního řádu, který ukládá povinnost všech hledět na toho, proti komu se vede trestní řízení, jako by byl nevinen. Z této zásady presumpce neviny nelze připustit žádnou výjimku, tedy ani výjimku, která by se týkala propuštění ze služebního poměru. Žalovaný přesto konstatoval: "Ředitel KŘP minimálně v případě poškozeného por. Mgr. O. S. prokázal, že došlo k naplnění znaků trestného činu podvodu tak, jak je upraveno v ustanovení § 250 trestního zákona platného do konce roku 2009, tak i dle ustanovení § 209 trestního zákoníku. Dále bylo prokázáno, že odvolatel se ke škodě por. Mgr. O. S. obohatil tím, že jej uvedl v omyl a způsobil t