8 Afs 17/2012 — Nejvyšší správní soud

11 Af 14/2011- 200 - text 54 pokračování 11Af 14/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: CLMT a.s., (dříve Capital Partners a.s.) se sídlem Praha 1, Dušní 22, IČ: 60281308, v řízení zastoupeného Dr. Jiřím Taišlem, advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 4, proti žalovanému: Česká národní banka, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady ČNB ze dne 15.12.2010, č.j. 2010/3713/110, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí Bankovní rady žalovaného ze dne 15.12.2010, č.j. 2010/3713/110, kterým k rozkladu žalobce částečně změnila rozhodnutí ČNB ze dne 8.10.2010, č.j. 2010/8798/570, o uložení pokuty žalobci ve výši 20 milionů Kč, ve zbytku podaný rozklad zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobce konstatoval v průběhu řízení, že ve věci již bylo vydáno jedno rozhodnutí ČNB, a to dne 15.6.2010, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 20 milionů Kč, na základě rozkladu toto rozhodnutí Bankovní rada ČNB dne 2.9.2010 zrušila, věc vrátila k novému projednání, přičemž žalobce vytýká žalovanému, že v podstatě k novému řízení vůbec nedošlo. Dne 8.10.2010 již ČNB vydala nové rozhodnutí a k podanému rozkladu Bankovní rada ČNB napadené rozhodnutí částečně změnila, pokud jde o výroky pod body (i), (ii) a (iii) a ve zbytku rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdila. Žalobce namítá, že rozhodnutí správních orgánů, a to jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvostupňové, jsou nesprávná, nepřezkoumatelná a byla vydána v rozporu s právními předpisy, když a) předcházející správní řízení trpělo závažnými procesními vadami, které nebyly v průběhu řízení ani v rozhodnutí samém zhojeny, b) správní orgán vycházel z důkazů, které byly získány před zahájením řízení nebo v jeho průběhu v rozporu se zákonem, c) rozhodnutí je nepřezkoumatelné, správní orgán se nevypořádal s návrhy a námitkami účastníka řízení a jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí nebo se vypořádal nedostatečně, d) správní orgán postupoval v rozporu se zákonem, když nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným účastníkem řízení, neprováděl účastníkem navržené důkazy a svým postupem fakticky bránil účastníku řízení uplatňovat jeho procesní práva a zcela rezignoval na zásadu materiální pravdy, e) správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy, a vyšel pouze z důkazů provedených v neprospěch účastníka řízení, f) ve věci rozhodoval pracovník, který se současně podílel na rozhodování druhoinstančního orgánu, který rozhodl o zrušení předchozího rozhodnutí správního orgánu ze dne 15.6.2010 k rozkladu žalobce, g) došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, kdy změna rozhodnutí není pouze formálně právní otázkou, h) rozhodnutím správní orgán druhého stupně porušil zásadu zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele, i) rozhodnutí správního orgánu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to i tím, že na jednání žalobce aplikuje ustanovení právních předpisů, jež se na něj objektivně nevztahují, j) správní orgán překračuje meze správního uvážení při výkladu neurčitých právních pojmů a porušuje ústavní princip zákonnosti na čl. 9 Listiny základních práv a svobod, když vymezuje další povinnosti žalobce ve vnitřním quasi předpisu, k) správní orgán zjevně nerozlišuje mezi důkazy a vlastními tvrzeními, l) správní orgán vydal rozhodnutí, aniž by řádně rozhodl o návrhu žalobce na spojení řízení s řízením, jež je zahájeno dne 8.12.2010 v téže věci. ad a) Pokud jde o procesní pochybení žalobce vytýká žalovanému, že opakovaně odkazoval na rozhodnutí z 2.9.2010 a na odůvodnění rozhodnutí orgánu prvého stupně, které ale cyklicky odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Bankovní rady ze dne 2.9.2010. Dále pak žalobce vytýká vady rozhodnutí. 1. Neurčitost výroku rozhodnutí, a to minimálně ve výroku (i), (ii), (iii), (iv), (vi), (vii) a (x), ve kterých postrádá konkrétní vymezení jednání z hlediska časového, které by jednání činilo nezaměnitelným s jiným jednáním. Vymezení výroku „nejméně v období od .. do“ považuje za zcela nedostatečné. Stejně tak postrádá konkretizaci jednání ve vztahu ke konkrétním zákazníkům, neboť podle něj je třeba konkretizovat, u kterého zákazníka neodpovídá investiční profil a v jakém ohledu. Stejně tak ve výroku k bodu (iii) chybí údaje o tom, vůči kterým klientům bylo jednání realizováno). Nepostačí poukaz na odůvodnění. V neurčitosti vymezení jednání žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutí žalovaného je nedostatečně odůvodněno, zejména nesouhlasí s častým odkazem na rozhodnutí Bankovní rady z 2.9.2010. Rozhodnutí je podle něj tak nepřezkoumatelné. Rozhodnutí pak dle žalobce stojí na zcela nesprávném právním posouzení, když ve výrocích pod body (i) až (iii) je žalobci připisována zjevně odpovědnost – a to absolutní – za jednání třetích osob, a to v mnoha případech za jednání zcela samostatné a nedelegované. Ve výrocích pod body (ii) a (iii) správnímu orgánu pak extenzívní výklad neurčitého právního pojmu „odborná péče“. Neurčitost výroku má za následek nepřezkoumatelnost závěrů správního orgánu, který hodnotí prakticky veškerá jednání žalobce jako pokračující či trvající delikty. To však rozhodnutí musí obsahovat, neboť se správní orgán musí vypořádat s tím, zda jednotlivé skutky splňují podmínku blízké souvislosti časové a předmětu útoku. Pokud uvedené skutky byly více než dva roky od sebe, nemůže jít o „blízkou souvislost časovou“. Podle žalobce je tedy nedostatečně odůvodněno pokračování správních deliktů. V důsledku procesních vad je tedy napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné a věcně nesprávné. Žalobce dále namítá, že došlo k porušení procesních pravidel již při zahájení řízení, když z oznámení o zahájení řízení nebylo jednoznačně patrné, co bude předmětem řízení, neboť správní orgán nevymezil předmět řízení, resp. jednotlivé skutky. Změnou formulace výroku pak správní orgán neurčitost výroku zrušeného rozhodnutí pouze posílil. Změna se projevuje v případech rozhodnutí o skutcích v bodech (i) a (ii) napadeného rozhodnutí. V závěru odůvodnění bodu (ii) žalovaný nesmyslně mění nejen právní kvalifikaci, ale i samo určení skutku, identifikaci naprosto odlišného jednání a v bodě (iii) zdůraznil žalobce, že skutek definovaný ve výroku rozhodnutí nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu správního deliktu. Dále pak žalobce namítá, že žalovaný nesprávně argumentoval řešení otázky odpovědnosti žalobce, kdy správní orgán nechal účelově uběhnout prekluzívní lhůty a viní ze spáchání domnělého správního deliktu žalobce. Žalobce se dožaduje jasného vymezení odpovědných osob a podílu jejich odpovědnosti i vzhledem k tomu, že jde o správní delikt s možností liberace dle § 192 zákona o kapitálových trzích. Dle žalobce pak žalovaný nedostatečně časově určil, kdy ke skutku došlo, a to i s ohledem na změnu úpravy, dle které před provedenou změnou žalobce neměl některé povinnosti. Žalobce dále namítá, že správní orgán při zahájení správního řízení nedostatečně vymezil skutek, když není patrné, jak konkrétně měl žalobce porušit právní předpis. Nelze se dle žalobce spokojit s vágním konstatováním, které neuvádí ani konkrétní jednání, čas nebo místo. Neurčité pak bylo i oznámení, jímž rozšířil předmět řízení, resp. upřesnil skutková zjištění o porušení povinnosti žalobce jednat čestně a v nejlepším zájmu zákazníků spočívající ve špatném vyhodnocení investičního profilu a používání nevhodných testů a prováděním pokynu v rozporu s investičním profilem zákazníka. Žalobce nesdílí názor správního orgánu, že totožnost skutku byla zachována. Nedostatečné vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení řízení nemůže být napraveno tím, že jednotlivé skutky správní orgán vyjádří konkrétně až v napadeném rozhodnutí. Tím bylo žalobci odňato právo na kvalifikovanou obranu v průběhu řízení a rozhodnutí žalovaného je tak nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítá, že správní orgán učinil nejasné časové vymezení deliktního jednání, a poukázal na to, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího pouze tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Žalovaný tohoto ale nedbal a ve výsledku aplikoval v řadě případů přísnější požadavky MIFID i na jednání, která má posuzovat podle méně přísných předpisů platných do 30.6.2008. Nelze pak ani zdůvodnit závěr, zda se v jednotlivých případech jedná o pokračující či trvající delikt nebo pouze o opakování deliktu apod. Žalobce dále namítá, že řada skutků uvedených v oznámení (a později v textu z 27.1.2010) nebyla dostatečně vymezena ani po stránce subjektu jednání. Žalobci jsou připisována jednání, za která neodpovídá a kterých se fakticky ani nemohl sám dopustit, odkázal na ustanovení § 142 odst. 1 zákon