5 Afs 54/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Af 17/2011- 38 - text 18 pokračování 6Af 17/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobkyně: K. R., bytem M., P. V. 2993, zastoupena JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Mělník, Jiráskova 236, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 17. 2. 2011, č.j. 775/11-1100-203537, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 17. 2. 2011, č.j. 775/11-1100-203537 (dále též napadené rozhodnutí), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Mělníku dne 27. 7. 2010, č.j. 60977/10/043911202083, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 včetně penále v úhrnné výši 177.897 Kč. Soud se nejprve zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného s ohledem na znění zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Žaloba byla podána dne 17.3.2011 proti Finančnímu ředitelství v Praze, tedy proti správnímu orgánu, do jehož kompetence spadalo do dne 31.12.2012 rozhodování v této věci. Tato pravomoc však přešla s účinností zákona č. 456/2011 Sb. na Odvolací finanční ředitelství (§ 1, §§ 5 až 7 zákona č. 456/2011 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2013). Podle ustanovení § 69 s.ř.s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Protože v průběhu řízení přešla kompetence na Odvolací finanční ředitelství, jednal soud s tímto správním orgánem jako se žalovaným. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že došlo k prekluzi daňové povinnosti dle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), neboť faktické kroky v rámci daňové kontroly byly vůči ní zahájeny až v souvislosti s předložením zprávy o kontrole ze dne 11. 6. 2010. Poukázala na to, že dle ustálené soudní praxe nepostačí k přerušení běhu tříleté prekluzivní lhůty dle § 47 odst. 2 uvedeného zákona jen formální zahájení kontroly, například pouhým sepsáním protokolu o jejím zahájení. Odkázala na rozsudky Nejvyššího správního osudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 5 Afs 36/2003, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 Afs 7/2005 a na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Žalobkyně uvedla, že daňová kontrola byla u ní jako daňového subjektu zahájena dne 29. 10. 2009 pouze sepisem protokolu o zahájení kontroly, aniž bezprostředně následovaly jakékoliv konkrétní úkony daňové kontroly vůči ní, směřující ke stanovení daňové povinnosti. Zdůraznila, že byla samostatným a procesně nezávislým daňovým subjektem, proto je třeba otázku prekluze posuzovat bez ohledu na postup finančního úřadu v jiných řízeních, včetně řízení ohledně jejího manžela pana M. R. Zdůraznila, že skutečnost, že předmětné daňově uznatelné výdaje se měly týkat podnikatelské činnosti jejího manžela, když žalobkyně žádných příjmů ani výdajů nedosáhla, nic nemění na tom, že daňová kontrola proti ní byla prováděna v samostatném řízení, jehož byla jediným účastníkem a které bylo zakončeno platebním výměrem, přičemž daňová kontrola jejího manžela provedena v řízení odlišném. Skutečnost, že správce daně činil po formálním zahájení kontroly konkrétní faktické úkony pouze ohledně M. R., nic nemění na tom, že v rámci daňové kontroly týkající se žalobkyně tak nečinil. Nepravdivé je tvrzení žalovaného, že žalobkyně po seznámení se závěry kontroly „žádné námitky nevznesla a nevyužila tudíž procesní právo“ jí zaručená a své námitky uplatnila až v odvolání, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ze spisu vyplývá, že prvním faktickým úkonem vůči žalobkyni v rámci kontroly, po jejím formálním zahájení, bylo předložení písemné zprávy o kontrole ze dne 11. 6. 2010, kterou převzal zástupce žalobkyně, zmocněný plnou mocí ze dne 9. 6. 2010, doručenou správci daně dne 11. 6. 2010. Do tohoto dne správce daně s žalobkyní nijak nejednal, s výsledky nebo průběhem kontroly jí neseznámil a nedal jí možnost se k věci vyjádřit nebo navrhnout důkazy. Ke zprávě ze dne 11. 6. 2010 se žalobkyně písemně vyjádřila dne 18. 6. 2010, kdy již také uplatnila veškeré podstatné námitky, které byly poté obsahem odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Žalobkyně tedy nebyla osobně ani prostřednictvím zástupce účastna žádných úkonů finančního úřadu v rámci daňové kontroly, neobdržela žádnou výzvu k podání vyjádření nebo vysvětlení, k předložení dokladů prokazujících oprávněnost uplatněných výdajů, a to až do 11. 6. 2010. Pokud finanční úřad činil kroky v jiném řízení za účelem shromáždění a provedení důkazů, jejichž hodnocení mohlo posléze ovlivnit výpočet daňové povinnosti žalobkyně, měl jí umožnit účast na tomto řízení. Pokud tak neučinil, byla daňová kontrola vůči ní zahájena dne 20. 10. 2009 pouze formálně. Samotný sepis protokolu o zahájení kontroly nelze považovat za úkon směřující k vyměření daně dle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Žalobkyně poukázala na to, že v rámci daňové kontroly proti jejímu manželovi byly správcem daně provedeny tyto důležité kroky: a) 26. 11. 2009 výzva k vyjádření a prokázání skutečností obsahující seznámení s výsledky dosavadního šetření (žalobkyni nezasláno) b) 18. 3. 2010 seznámení s výsledky daňové kontroly na osobním jednání, sepis protokolu s právem vyjádřit se k věci (žalobkyni účast neumožněna) c) 29. 4. 2010 výslech svědka (žalobkyni účast neumožněna). V daném případě je dle názoru žalobkyně bezpředmětné, z jakého důvodu správní orgán nečinil v rámci daňové kontroly týkající se žalobkyně žádné faktické kroky, neboť to považoval za zbytečné a neúčelné. Rozhodující je pouze to, že v daném řízení vůči ní žádné faktické úkony činěny nebyly, tedy ve smyslu citované judikatury došlo podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., k prekluzi daňové povinnosti. Žalobkyně zdůraznila, že v rámci daňové kontroly nešlo pouze o opatřování důkazů, ale i o jejich právní interpretaci. Žalobkyně jakožto účastník řízení měla právo navrhovat případné další důkazy, vyjadřovat se, v návaznosti na konkrétní zjištění a úkony správce daně. Unesení důkazního břemene účastníka spočívá nikoliv pouze v předložení důkazů ale zejména v jejich označení. Názor žalovaného, že žalobkyně nenesla žádné důkazní břemeno v řízení, v němž bylo rozhodováno o její daňové povinnosti, neboť toto důkazní břemeno nesl pouze její manžel, tedy ani s žalobkyní v rámci kontroly nemuselo být jednáno, odporuje § 2 odst. 8 ve spojení s § 6 a § 16 zákona č. 337/1992 Sb. Žalobkyně měla ve svém řízení plná práva účastníka, tedy s ní mělo být od počátku jednáno, měla být účastna všech úkonů v rámci kontroly. Úkony týkající se jejího manžela v jiném řízení nelze považovat za kroky v rámci daňové kontroly žalobkyně. V daném případě byla důkazní pozice žalobkyně mimořádně obtížná, mimo jiné právě v důsledku značného časového odstupu od zkoumaných událostí. Žalobkyně dále namítla, že nesouhlasí se závěry pod bodem 1 kontroly výdajů, neboť uváděné výdaje, zahrnuté do základu daně z příjmů, pan M. R. skutečně vynaložil, a to bez ohledu na to, kdo zboží fyzicky opatřil. Rozhodující je, že předmětné prostředky byly vynaloženy na dosažení zisku manžela žalobkyně. Skutečným odběratelem nebyl pan M. T., neboť ten zboží pouze pořídil a opatřil pro daňový subjekt, a to v rámci vzájemné spolupráce. Žalovaný nesprávně uzavřel, že předměty byly nakoupeny pro společnost JOKER TRADING s.r.o., nikoliv pro manžela žalobkyně. Pan T. ve zdaňovacím období 2006 vykonával pro manžela žalobkyně činnost obchodního zástupce. V rámci své výpovědi uvedl, že nákup předmětů provedl na náklady firmy Joker Trading CZ s.r.o., která mu výdaje proplatila, respektive je hradil přímo z prostředků této firmy. Je třeba podotknout, že pod pojmem „firma“ může být myšlen i podnik fyzické osoby. Pokud svědek hovořil o tom, že nákup provedl za prostředky firmy Joker Trading CZ s.r.o., pak nepochybně šlo o omyl a záměnu, když v době vynaložení prostředků (únor – duben 2006) podnikal M. R. jako fyzická osoba pod obchodním označením „Joker Trading cz“. Naproti tomu společnost JOKER TRADING CZ s.r.o. v této rozhodné době ještě neexistovala, neboť vznikla až dne 12. 6. 2006 a teprve po tomto datu svědek T. mohl začít spolupracovat s touto společností. Skutečnost, že konečné náklady na zakoupení dárků nesl manžel žalobkyně, vyplývá i z toho, že originály dokladů o hotovostních platbách má ve svém účetnictví. Prokazovat existenci skutečností, vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, je dle § 31