1 As 28/2010 — Nejvyšší správní soud

7 A 123/2011- 28 - text 7 pokračování 7A 123/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: S. P., bytem L., zast. JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému: Ústav pro studium totalitních režimů, se sídlem Praha 3, Siwiecova 2427/2, o žalobě proti rozhodnutí Rady Ústavu pro studium totalitních režimů ze dne 30.3.2011, č.j. UST-74/2011, t a k t o : I. Rozhodnutí Rady Ústavu pro studium totalitních režimů ze dne 30.3.2011, č.j. UST-74/2011, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14.342,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Petra Kočí, Ph.D., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ústavu pro studium totalitních režimů ze dne 10.3.2011, č.j. UST-74/2011, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí zvukových záznamů ze všech zasedání Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Dále se žalobce domáhá, aby bylo žalovanému přikázáno poskytnout žalobci zvukové záznamy ze všech zasedání Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Žalobce v žalobě nesouhlasil s kvalifikací žalovaného a správního orgánu prvního stupně, že se na požadované informace vztahuje výluka zakotvená v ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť požadované zvukové záznamy jsou interní pracovní pomůckou, tedy se nejedná o informaci určenou k jakémukoliv uveřejnění nebo uchování. Členové Rady zastávají významnou veřejnou funkci a jejich projevy při jednání Rady jsou tímto jejich postavením podmíněny. Zákonná úprava svobodného přístupu k informacím je založena na zásadě, že veřejně přístupné jsou všechny informace související s výkonem veřejné moci, s přesně ohraničeným a zdůvodněným okruhem výjimek. Pod žádnou takovou výjimku požadované zvukové záznamy nespadají. Žalovaný ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy dospěl k závěru, že vzhledem k argumentům uvedeným v odůvodnění obou rozhodnutí byly dány důvody pro neposkytnutí informace podle ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., neboť se jedná o informace, jejichž obsahem jsou názory a rovněž vytváření nových informací, v tomto případě budoucích rozhodnutí Rady Ústavu. Nejednalo se tedy pouze o informace vedoucí k rozhodnutí, ale též o jakékoliv budoucí rozhodnutí či směrování Ústavu. Žalobce v replice uvedl, že pokud žalobcem požadované informace neexistují, neboť jak z napadeného rozhodnutí, tak i z vyjádření žalovaného vyplývá, že byly zničeny, je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť žádá-li žadatel o neexistující informaci, je na místě žádost postupem podle ust. § 14 odst. 5 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. odložit a žadatele o tom ve lhůtě 7 dnů vyrozumět. Žalobce však má za to, že tvrzení žalovaného je účelové a nezakládá se na pravdě. K prokázání skutečnosti, zda byly záznamy zničeny, navrhl žalobce výslech pracovnice Kanceláře žalovaného L. V., která záznam pořídila. Ohledně výkladu výluky stanovené v ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.1.2004, č.j. 7 A 3/2002-46, dále rozsudek ze dne 17.6.2010, č.j. 1 As 28/2010-86 a ze dne 22.9.2010, č.j. 4 As 23/2010-61. Dále poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2009, č.j. 7 Ca 183/2008-56 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.8.2006, č.j. 22 Ca 97/2006-12, z nichž vyplývá, že předmětná výluka se vztahuje toliko na názory nové, dosud povinným subjektem nezaujaté, nikoli na informace již existující. A dále citoval důvodovou zprávu k novele zákona č. 106/1999 Sb. provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. Ze všech výše uvedených pramenů vyplývá, že měl-li, resp. má-li povinný subjekt žalobcem požadované zvukové záznamy k dispozici, není oprávněn mu je odpírat s odkazem na ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Pokud jde o argument, že jednání Rady žalovaného jsou neveřejná, žalobce odkazuje na analogickou situaci zasedání obecních nebo městských rad, jež jsou rovněž ze zákona neveřejná, a přesto má každý právo žádat zápisy z nich (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.8.2005, č.j. 6 As 40/2004-62). Pokud jde o námitku žalovaného, že ust. § 65 s.ř.s. neumožňuje soudu vyhovět bodu 2 žalobního petitu, žalobce odkázal na ust. § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., který je vůči s.ř.s. lex specialis. Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Rozhodnutím Ústavu pro studium totalitních režimů ze dne 10.3.2011, č.j. UST-74/2011, byla odmítnuta žádost pana S. P., nar. …, bytem S. h. 53, o poskytnutí zvukových záznamů ze všech zasedání Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V odůvodnění Ústav uvedl, že požadované zvukové záznamy z jednání Rady Ústavu jsou svou povahou informacemi ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Zvukové záznamy z jednání Rady Ústavu jsou interní pracovní pomůckou, jejich pořizování není uloženo právními předpisy, ani zakotveno v jednacím řádu Rady Ústavu, a informace na nich zachycené nejsou projevem působnosti Rady Ústavu. Zaměstnanec Kanceláře Ústavu pověřený vyhotovením zápisu, zvukový záznam pořizuje pouze a výlučně pro vlastní potřebu Rady Ústavu při pořizování zápisu, aniž by se jednalo o informaci určenou k jakémukoliv uveřejnění nebo uchování, přičemž k informování o činnosti Rady Ústavu navenek slouží ve smyslu čl. 5 odst. 1 Jednacího řádu Rady Ústavu jednak závěry, jednak zápisy z jednání Rady Ústavu. Dále je nutno konstatovat, že předmětné zvukové záznamy jsou uchovávány jen do doby verifikace zápisu z daného jednáni. Jednání Rady Ústavu jsou ve smyslu jednacího řádu Rady Ústavu neveřejné. Zvukové záznamy obsahují projevy členů Rady Ústavu, které mají osobní povahu a bývají též často formulovány jako závěry obecné povahy, které mají význam pro přijímání budoucích usnesení. Svou povahou jsou ve zvukovém záznamu obsaženy především diskuze členů Rady Ústavu nad projednávanými body programu, na jejichž podkladě se teprve vytváří budoucí rozhodnutí Rady Ústavu, a jako takové tedy spadají do výjimky ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Na základě uvedených skutečností lze konstatovat, že se informační povinnost, založená zákonem č. 106/1999 Sb., na zvukové záznamy z jednání Rady Ústavu nevztahuje. Rozhodnutím Rady Ústavu pro studium totalitních režimů ze dne 30.3.2011, č.j. UST-74/2011, bylo odvolání žadatele ze dne 28.3. 2011 v plném rozsahu zamítnuto a rozhodnutí orgánu 1. stupně ze dne 10.3.2010 pod č.j. UST-74/2011, v plném rozsahu potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí Rada uvedla, že k posouzení otázky, zda byly dány důvody k odmítnutí žádosti podle ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., je nezbytně nutné posoudit postavení Rady Ústavu a povahu zvukového záznamu pořizovaného z jejího jednání. Rada Ústavu je podle ust. § 7 zákona č. 181/2007 Sb. nejvyšším orgánem Ústavu, který rozhoduje jako kolektivní orgán, přičemž k platnosti usnesení Rady Ústavu je třeba nadpoloviční většiny hlasů všech členů Rady Ústavu. Podrobná pravidla jednání upravuje Jednací řád Rady Ústavu. Jednání Rady Ústavu je ve smyslu čl. 5 odst. 1 jednacího řádu neveřejné. Rada po každém jednání zveřejní program jednání a přijatá usnesení, včetně výsledků hlasování. Rozprava, která předchází přijetí usnesení, je tak svou povahou poradou kolektivního orgánu o tom, jak má rozhodnout a na základě jakých argumentů. Jednotliví členové Rady Ústavu v rozpravě formulují své postoje, návrhy a doporučení k projednávané věci. Uvedené projevy členů Rady Ústavu přitom mají jak osobní, tak i obecnou povahu a ovlivňují přijímání budoucích rozhodnutí. Je přitom vcelku běžné, že jednání Rady Ústavu probíhá na kolegiální a méně formalizované úrovni, kdy jednotlivé projevy jsou činěny mimo jiné i s vědomím, že pořizovány zvukový záznam je neveřejný a není uchováván. Vzhledem k uvedeným argumentům jsou dány důvody pro neposkytnutí informace podle ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., neboť se jedná o informace, jejichž obsahem jsou názory a rovněž vytváření nových informací, v tomto případě budoucích rozhodnutí Rady Ústavu. Nejedná se tedy pouze o informace vedoucí k rozhodnutí, které bylo přijato a zveřejněno ve formě usnesení, ale též o jakékoliv budoucí rozhodnutí, či směrování Ústavu. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle ust. § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přís