9 Afs 86/2007 — Nejvyšší správní soud

7 Af 62/2011- 67 - text 17 pokračování 7Af 62/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: P. P., bytem T., proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.9.2011 č.j. 6997-7/2011-900000-302 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozhodnutím ze dne 18.3.2010 č.j. 6182/2009/1604-3/2010-010100-21 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) Celní ředitelství Brno zamítlo návrh žalobce na obnovu řízení, která byla skončena deseti pravomocnými platebními výměry Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 12.10.1995 č. 29-1450/CD/95 až 29-1459/CD/95, jimiž byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty a spotřební daň při dovozu zboží v důsledku neukončení celního režimu tranzitu minerálních olejů, jež měly být na podkladě deseti tranzitních celních prohlášení (dále jen ,,TCP“) dopraveny ve stanovené lhůtě od Celního úřadu Břeclav - dálnice k Celnímu úřadu Zlín a tam předloženy k celnímu řízení. Předmětné platební výměry nabyly právní moci dne 27.11.1995. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný předně konstatoval, že správní orgán I. stupně žalobcovu žádost o obnovu řízení zamítl jednak pro nenaplnění zákonem stanovených důvodů obnovy, a dále pro marné uplynutí objektivní lhůty pro podání této žádosti. Následně se žalovaný podrobně (poznámka soudu: odůvodnění napadeného rozhodnutí čítá celkem 24 stran) vypořádal s jednotlivými odvolacími důvody žalobce a ve výsledku přisvědčil závěru správního orgánu I. stupně, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“). Argumentaci správního orgánu lze ve stručnosti shrnout tak, že žalovaný ve shodě s názorem správního orgánu I. stupně neakceptoval trestnou činnost R. V., jejíž podstata je popsána v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2008 č.j. 10 T 8/2004- 17232 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.5.2009 č.j. 6 To 118/2008-17473, jako důvod pro obnovu řízení. Setrval na tom, že žalobce vystupoval v případech jednotlivých dovozů zboží (minerálních olejů), k nimž se upínají jednotlivá TCP, v postavení deklaranta. Toto postavení není vázáno na osobu vlastníka zboží, resp. kupujícího, jak se mylně domnívá žalobce. Propuštěním zboží do režimu tranzitu vznikla žalobci jakožto přepravci ze zákona povinnost předložit zboží celnímu úřadu určení, resp. jako deklarantovi mu vznikla povinnost takové předložení zajistit. Tuto povinnost však žalobce, který byl jako přepravce oprávněn nakládat se zbožím, nesplnil. Minul Celní úřad Zlín, u něhož měl být tranzit ukončen, a zboží dopravil a předal přímo společnosti CWA s.r.o., čímž došlo k odnětí zboží celnímu dohledu. Tím vznikl celní dluh dle § 240 odst. 1 a 2 celního zákona. Co se týče plné moci, faktur a záručních listin, na které žalobce poukazuje, nejedná se o nové skutečnosti ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, které žalobce nemohl bez svého zavinění uplatnit již dříve. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále konstatoval, že pojmovým znakem dlužníka (v případě celního dluhu) není koupě či vlastnictví zboží, jež bylo odňato celnímu dohledu. Žalobce se stal celním dlužníkem nikoliv v důsledku trestného činu R. V., ale v důsledku vlastního jednání, kdy se stal deklarantem v režimu tranzitu a jako deklarant nedostál povinnosti zajistit dopravení a předložení zboží Celnímu úřadu Zlín, čímž naplnil znaky celního dlužníka vymezené v § 240 odst. 3 písm. d) celního zákona. Žalobce svým jednáním naplnil i znaky celního dlužníka podle písmene a) téhož ustanovení, protože zboží v režimu tranzitu osobně dopravoval, měl ho ve své moci, a bylo proto na jeho rozhodnutí, kam zboží dopraví. Protože zboží nedopravil a nepředložil Celnímu úřadu Zlín jakožto celnímu úřadu určení, ale společnosti CWA s.r.o., odňal ho tím celnímu dohledu, kterému zboží ex lege podléhalo. Odpovědnost žalobce jako dlužníka je dána objektivně, bez ohledu na jeho (předpokládané) vědomí, že zboží odnímá celnímu dohledu. Na postavení žalobce jako celního dlužníka a na výši jemu vyměřeného celního dluhu nemůže nic změnit ani pluralita dlužníků, kdy v § 240 odst. 3 celního zákona jsou vymezeny čtyři skupiny dlužníků jednoho a téhož dluhu. Společné závazky totiž podle § 250 celního zákona nejsou dílčí, ale solidární. Pořadí dlužníků není stanoveno, takže celní orgán se může obrátit na kteréhokoliv z nich nebo na všechny. Vyměření celního dluhu společnosti CWA s.r.o., nebo kterékoliv jiné osobě tedy nevylučuje jeho vyměření žalobci, dokud není vzniklý celní dluh plně uhrazen. Z výše uvedeného žalovaný dovodil, že trestný čin R. V. nemohl ničeho změnit na postavení žalobce jako celního dlužníka a na výši jemu vyměřeného celního dluhu, a proto tato skutková okolnost nemůže být důvodem obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní, neboť by nemohla mít podstatný vliv na výrok platebních výměrů. Žalovaný dále uvedl, že žalobcem tvrzený omyl spočívající v užití falešných razítek a údajů na dílech 5 TCP není dle zákona liberačním důvodem při vyměření celního dluhu. U žalobce se nadto nejedná o omluvitelný omyl, neboť u něj jakožto řidiče v mezinárodní přepravě lze oprávněně očekávat elementární znalosti celní problematiky týkající se přeshraničního odbavení a tranzitu zboží. Žalobce měl podle TCP zboží dopravit a předložit Celnímu úřadu Zlín, který je uveden v odst. 53 TCP. To však neučinil a s ohledem na předpokládané základní znalosti jednal velmi ledabyle. Vznik celního dluhu byl výsledkem jeho volby, protože se sám rozhodl, že nebude respektovat rozhodnutí TCP, jehož díly 4 a 5 mu byly doručeny a doprovázely dopravované zboží, a zboží dopraví jinam. Ve vztahu k žalobcem realizovaným přepravám také platí, že v odst. 44 TCP není ani zmínka o tom, že by k němu bylo přiloženo (falešné) povolení zjednodušeného postupu. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by žalobce byl při přepravě zboží jakkoliv ovlivněn těmito falzifikáty. Tím spíše měl TCP respektovat a zboží dopravit k Celnímu úřadu Zlín. Odborné stanovisko MF-GŘC ze dne 25.3.1997 č.j. 755/11-927/97 a odborné stanovisko MF ze dne 16.7.1997 č.j. 182-49135/1997, jichž se žalobce v návrhu na povolení obnovy řízení dovolává, nelze dle žalovaného jako důvod obnovy řízení akceptovat, protože se nejedná o skutkové okolnosti, ale o právní hodnocení skutkových okolností. Jako důvod obnovy řízení nemůže obstát ani žalobcův poukaz na str. 37 trestního rozsudku sp. zn. 10 T 8/2004, podle kterého to byl R. V., kdo porušil § 81 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 celního zákona, a kdo tedy převzal odpovědnost za dodání zboží celnímu úřadu určení. Toto právní hodnocení provedené trestním soudem rovněž není skutkovou okolností, která jedině může být důvodem obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní. Ustanovení § 81 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 celního zákona se navíc dle žalovaného vztahují na vstup zboží do tuzemska, tj. na dopravu zboží přes státní hranici. V dané věci však celní dluh vznikl porušením povinností při následném režimu tranzitu zboží do vnitrozemí (při přestupu státní hranice celní formality proběhly v souladu s celními předpisy). Žalovaný k tomu dodal, že názorem trestního soudu není při rozhodování v dané věci vázán. Žalobcem namítaná nicotnost platebních výměrů či neexistence celního dluhu rovněž dle žalovaného není důvodem pro obnovu řízení, neboť by se jednalo o právní vady a nikoliv o skutkové okolnosti, které jedině mohou být důvodem obnovy řízení podle § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní. Platební výměry, jimž byl žalobci vyměřen celní dluh, nebyly vydány na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka, křivého znaleckého posudku, ani nebyly dosaženy jiným trestným činem. V daném případě nebyly, a objektivně vzato ani nemohly být podkladem pro vydání platebních výměrů zfalšované díly 5 TCP. Díly 5 TCP opatřené otisky falešných razítek a fiktivními čísly evidence celního úřadu určení by – nebýt odhalení jejich zfalšování – naopak potvrzovaly řádné ukončení režimu tranzitu, a tím by eliminovaly vyměřovací řízení. Pokud jde o žalobcem zmiňovaný nález sp. zn. IV ÚS 446/98, Ústavní soud jím zrušil platební výměry vydané vůči jinému řidiči ve stejné kauze V. z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což je právní vada, která nemůže být důvodem obnovy řízení. V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval otázko