3 Ads 81/2009 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 3/2012- 80 - text 9 pokračování 8Ad 3/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: M. B., zastoupen Mgr. Janem Vargou, advokátem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2012, č. j. 866-7/2011-1070, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včas podanou žalobou dne 13. 2. 2012 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva obrany, zástupce ředitelky Kabinetu ministra obrany, ředitel sekce legislativní a právní, ze dne 6. 1. 2012, č. j. 866-7/2011-1070, kterým byl zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva obrany, ředitele odboru pro právní zastupování sekce legislativní a právní, ze dne 23. 9. 2011, č. j. 304-00395-09-50-15 o náhradě škody za služební úraz, jímž byl zamítnut nárok žadatele na náhradu za bolest a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Rozhodnutím Ministerstva obrany, sekce legislativní a právní, odbor pro právní zastupování, ze dne 24. 3. 2011, č. j. 304-00395-09-37-15, o náhradě škody za služební úraz byla M. B. přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 12.000 Kč a zamítnut nárok na náhradu za bolest. Žadatel toto rozhodnutí napadnul odvoláním, o kterém bylo rozhodnutím Ministerstva obrany, ředitele sekce legislativní a právní, ze dne 16. 5. 2011, č. j. 866/2011-1070, rozhodnuto tak, že prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Posléze bylo novým rozhodnutím Ministerstva obrany, sekce legislativní a právní, odbor pro právní zastupování, ze dne 23. 9. 2011, č. j. 304-00395-09-50-15, o náhradě škody za služební úraz, rozhodnuto tak, že se zamítá M. B. nárok na náhradu za bolest a náhradu za ztížení společenského uplatnění. V odůvodnění správní orgán prvního stupně uvedl, že žadatel jako voják z povolání služebně zařazený u Vojenského útvaru 1824 Žatec, dne 5. 3. 2006 při přesunu vojenské techniky z vagónování v důsledku nárazu na pancíř bojového vozidla při jízdě po nerovném terénu utrpěl poranění zad. V souladu s ustanovením zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, bylo uvedené poškození zdraví hodnoceno jako úraz služební s plnou odpovědností České republiky – Ministerstva obrany, za vzniklou škodu. O právním základu odpovědnosti Ministerstva obrany rozhodnul velitel Vojenského útvaru 1824 Žatec rozhodnutím ze dne 12. 4. 2006, č. j. 78-68/2006-1824. Toto nové rozhodnutí ze dne 23. 9. 2011 žalobce opět napadnul odvoláním a dovolával se odborného vyjádření ze dne 16. 8. 2010 zpracovaného MUDr. B. H., znalcem v oboru zdravotnictví – ortopedie, který ohodnotil bolest z předmětného úrazu položkou S335 ve výši 20 bodů. Současně v souladu s § 6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění s ohledem na celkovou délku léčení zvýšil o 50% na konečných 30 bodů (20 + navýšení o 10 bodů). Ztížení společenského uplatnění ohodnotil položkou 0741 celkem 100 body. Žalobou napadeným rozhodnutím Ministerstva obrany, zástupce ředitelky Kabinetu ministra obrany, ředitel sekce legislativní a právní, ze dne 6. 1. 2012, č. j. 866-7/2011-1070, bylo toto odvolání zamítnuto s tím, že nárok na náhradu za bolest se zamítá a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění je promlčen. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný správní orgán k promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění uvedl, že navrhovatel v této věci podal žádost dne 12. 3. 2009 a tímto dnem bylo zahájeno řízení, které v souladu s § 159 odst. 3 zákona o vojácích z povolání staví běh promlčecích lhůt. Subjektivní lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví činí v souladu s § 161 odst. 3 téhož zákona dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Žadatel se o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 20. 6. 2006, kdy převzal rozhodnutí velitele Vojenského útvaru 1824 Žatec ze dne 12. 4. 2006, č. j. 78-68/2006-1824. Pokud jde o škodu spočívající ve ztížení společenského uplatnění, odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, jakož i 21 Cdo 752/2010, a v souladu s jeho závěry stanovil, že žadatel byl propuštěn z nemocnice dne 7. 12. 2006, jak to uvedl při vyšetření u MUDr. H., a potom by k promlčení nároku došlo v prosinci 2008. Návrh na zahájení řízení byl správnímu orgánu doručen až dne 12. 3. 2009, tj. cca tři měsíce poté, co domnělý nárok navrhovatele byl již promlčen. Žalovaný poukázal na ustanovení § 159 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, podle něhož nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě, která je stanovena v tomto zákoně. Podle § 161 odst. 3 téhož zákona činí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody dva roky. Není tedy žádných pochyb o tom, že dvouletá lhůta stanovená v § 161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání je lhůta promlčecí, nikoliv pořádková. Pokud jde o nárok na náhradu za bolest, podle závěrů odborného stanoviska Ministerstva obrany, Odbor vojenského zdravotnictví, ze dne 6. 1. 2011, č. j. 148-5/2010/DP-3696, byla již poškozenému bolest z předmětného služebního úrazu odškodněna a nebylo současně zjištěno, že by se poškozený podrobil operačnímu zákroku zakládajícímu nárok na náhradu za bolest. Současně odkázal žalovaný na závěry rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany, se sídlem v Hradci Králové, ze dne 24. 8. 2010, č. j. 16-9/2010-2280/HK, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 7. 12. 2006 k číslu osvědčení o nemoci 194/2006. Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu nezákonnosti s tím, že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a není dostatečně odůvodněno. Žalobce nesouhlasil s tím, že by odborné vyjádření MUDr. H. bylo nesprávné a trval na tom, že z jeho vyjádření nevyplývá, že by stav žalobce byl ke dni propuštění ustálený. Žalobce nesouhlasil s odbornými stanovisky lékařů uvedenými v rozhodnutí Přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 7. 12. 2006 a poukazoval na podané odvolání. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne ze dne 13. 4. 2012 navrhl žalobu zamítnout a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 6. 1. 2012. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 14. 4. 2015, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. listopadu 2009, čj. 3 Ads 81/2009 – 75: „Rozhodnutí vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany podle § 30 odst. 4 zákona č. 585/2004 Sb., branného zákona, jímž byl voják podle § 29 odst. 7 tohoto zákona ve spojení s § 2 a přílohou č. 1 k vyhlášce Ministerstva obrany č. 103/2005 Sb., o zdravotní způsobilosti k vojenské činné službě, shledán neschopen k vojenské činné službě, podléhá přezkumu ve správním soudnictví, neboť zasahuje bezprostředně do práv a povinností vojáka; takové rozhodnutí lze podřadit pod § 65 odst. 1 soudního řádu správního a nedopadá na něj kompetenční výluka podle § 70 písm. d) soudního řádu správního.“ Z tohoto rozsudku Městský soud v Praze zjistil, že zdravotní stav žalobce byl již předmětem soudního přezkumu, když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2008, č. j. 7 Ca 264/2007-42, bylo na základě jeho žaloby zrušeno rozhodnutí Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany ze dne 23. 1. 2007, č. j. 28-5/2007-3818-VPK. Tento rozsudek zdejšího soudu byl posléze potvrzen citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 81/2009 – 75, z něhož se cituje: „Rozhodnutím Vyšší přezkumné komise u Ministerstva obrany ze dne 23. 1. 2007, č. j. 28-5/2007-3818-VPK, č. protokolu 20/2007 bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí přezkumné komise u Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 7. 12. 2006. Tímto rozhodnutím byla žalobci stanovena zdravotní kvalifikace Neschopen "D" s konstatováním, že zjištěná celková porucha zdraví není v přímé souvislosti s výkonem vojenské činné služby, když úraz ze dne 5. 3. 2006 v přímé souvislosti s výkonem služby je a dále bylo rozhodnuto, že žalobce je neschopen k vojenské činné službě. Žalovaný shodně se správním orgánem prvního stupně konstatoval, že zjištěná celková porucha zdraví žalobce není v přímé souvislosti s výkonem vojenské činné sl