2 As 64/2008 — Nejvyšší správní soud

9 A 47/2012- 41 - text 14 pokračování 9A 47/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: FINE DREAM, s. r. o. se sídlem Praha 7, Přístavní 321/14, IČ 272 45 039, zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 13. 1. 2012, č. j. 5371/2012-MZE-10000, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra zemědělství (dále jen „žalovaný“), jímž byl podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zamítnut jeho rozklad a podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9RM34993/2011-16211, č. j. 156971/2011-MZE-16211, jímž bylo podle § 89 odst. 2 správního řádu a podle § 27 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“), rozhodnuto o neuznání námitek proti neschválení Lesního hospodářského plánu (dále jen „LHP“), zpracovaného na období 2011-2020, pro Lesní hospodářský celek Kluk (kód 104706), podaných podle § 27 odst. 3 lesního zákona. Žalobce v úvodu žaloby podrobně popsal průběh správního řízení a uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodů procesních i hmotně právních. Předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění zahrnuje pouze popis dosavadního průběhu řízení a soubor nových právních úvah, jímž žalovaný jen doplnil argumentaci obsaženou v rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 9. 2011 (dále jen „ministerstvo“), které bylo v řízení o rozkladu přezkoumáno. Podle žalobce z něj však není v žádném ohledu zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s jeho jednotlivými námitkami uvedenými v rozkladu. V této souvislosti poukazoval na to, že u těchto námitek je v napadeném rozhodnutí pouze konstatováno, že námitky „již byly podrobně vypořádány v obsahu odůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí ministerstva. Nezbývá tak, než odkázat na podrobné zdůvodnění rozkladem napadeného rozhodnutí ministerstva a rekapitulovat právní závěry.“. Podle žalobce tak není z napadeného rozhodnutí zřejmé, co o jednotlivých rozkladových námitkách soudí sám žalovaný. Rozkladové námitky byly vypořádány souhrnně blanketním odkazem na obsah rozhodnutí, které mělo být předmětem přezkumu. Žalovaný ovšem neuvedl, zda rozkladové námitky považuje za nedůvodné či nikoliv. Ani ze samotného banketního odkazu na rozkladem napadené rozhodnutí ministerstva zemědělství není zřejmé, zda se žalovaný ztotožnil s obsahem tohoto rozhodnutí a s tam obsaženými věcným a právním hodnocením či nikoliv. Z hlediska smyslu a účelu rozkladového přezkumu považoval žalobce konstatování ministra zemědělství, že s námitkami se ministerstvo vypořádalo v prvostupňovém rozhodnutí, za zcela bezcenné, neboť z obsahu rozkladu podaného žalobcem proti prvostupňovému rozhodnutí totiž zcela jednoznačně a nepochybně vyplývalo, že rozklad byl podán nikoliv proto, že by žalobce vypořádání se s jeho námitkami postrádal, nýbrž proto, že nesouhlasil se způsobem vypořádání jeho námitek. Žalobce konstatoval, že jediná rozkladová námitka, které byla v napadeném rozhodnutí věnována zvláštní pozornost, byla námitka, v níž žalobce poukazoval na ustanovení přílohy č. 9 písmeno H zákona č. 433/2010 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2011 (dále jen „zákon o státním rozpočtu České republiky na rok 2011“). Ani zde ovšem není zřejmé, jak žalovaný o rozkladové námitce uvážil, jakými právními názory byl při jejím hodnocení veden a z jakého důvodu ji pravděpodobně považuje za neopodstatněnou. Napadené rozhodnutí musí obsahovat náležitosti upravené v § 68 správního řádu. V jeho odůvodnění musejí být uvedeny rovněž podklady pro jeho vydání a informace o tom, jak se žalovaný vypořádal s vyjádřením účastníků k podkladům rozhodnutí, což se v daném případě nestalo, neboť v napadeném rozhodnutí nejsou podklady pro jeho vydání vůbec označeny. Hlavní důvody pro podání žaloby žalobce spatřoval v rovině hmotného práva. Neshledával právní oporu pro závěr žalovaného, na němž spočívá i prvostupňové rozhodnutí ministerstva, že předčasné skončení platnosti lesního hospodářského plánu a jeho nahrazení plánem novým eo ipso odporuje ustanovením lesního zákona i povaze LHP jako plánovacího dokumentu zpracovaného a následně i schváleného na určité konkrétní období. Měl za to, že pro jeho jednání vůči orgánům veřejné moci platí i v případě schvalování LHP ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle nichž každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. V daném případě je podle žalobce podstatné, že žádný z předpisů platných v České republice vlastníkům lesa nezakazuje, aby navrhovali schválení nového LHP v době platnosti plánu schváleného dříve a předchozí ukončení platnosti plánu dřívějšího ani nikde neoznačuje za podmínku schválení plánu nového. Žalobce byl přesvědčen, že je nutné vzít v úvahu i právní povahu LHP, jak je charakterizována v § 24 odst. 1 lesního zákona. Z označeného ustanovení lze dovodit, že LHP nejen mohou, ale i musí podléhat dispozičním úkonům vlastníka lesa, přičemž není důvod se domnívat, že tyto dispoziční úkony se mohou týkat i doby platnosti LHP, neboť když by vlastníkovi lesa nesvědčilo žádné dispoziční oprávnění týkající se obsahu LHP a doby jeho platnosti, jak předestírá žalovaný v napadeném rozhodnutí, nebyl by LHP nástrojem vlastníka lesa, nýbrž nástrojem veřejné moci, konkrétně orgánů státní správy lesů, a obvyklá doba deseti let zmíněná zákonodárcem by nebyla vztažena k době, na kterou se plány zpracovávají, nýbrž k době, na kterou se schvalují. Jelikož však je povinnost zabezpečit zpracování LHP podle § 24 odst. 3 lesního zákona připsána vlastníku lesa, je to vlastník lesa, kdo je oprávněn rozhodnout o tom, na jaké období bude jeho LHP zpracován. Dále žalobce uvedl, že k tomuto závěru lze dospět i jinou argumentací využívající ustanoveni § 24 odst. l lesního zákona, neboť pokud je v tomto ustanovení LHP označen za nástroj vlastníka lesa, je tím podle žalobce bezesporu míněn aktuální vlastník, nikoliv osoba, které vlastnické právo svědčilo v okamžiku schvalování LHP. Je-li proto v napadeném rozhodnuti negováno právo žalobce jako nového vlastníka pozemků tvořících stávající Lesní hospodářský celek Kluk (dále jen „LHC Kluk“) předložit ke schválení nový LHP pro nový lesní hospodářský celek vzniklý rozšířením stávajícího LHC Kluk jako svůj nástroj a žalobce je nucen řídit se LHP zpracovaným pro osobu zcela jinou a od něj odlišnou, a navíc pouze pro část jeho lesního majetku v dané oblasti, je tím význam a smysl § 24 odst. 1 lesního zákona zcela popřen. Tyto zásady žalovaný v napadeném rozhodnutí nerespektoval, což podle žalobce zakládá jeho nezákonnost. Žalobce nesouhlasil se závěrem, že zkrácení platnosti LHP je vyloučeno též s ohledem na právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 12. 12. 2008 č. j. 2 As 64/2008-122. Konstatoval, že v označeném rozsudku se NSS vyslovil kladně k otázce možnosti univerzální sukcese nového vlastníka lesa do LHP schváleného pro právního předchůdce ve vlastnictví, přičemž uvedl, že takováto sukcese připadá bez dalšího v úvahu pouze v případech, kdy při změně vlastníka zároveň nedošlo ke změně hranic lesního hospodářského celku, pro který je plán schválen. Současně konstatoval, že pokud nový vlastník nabyl vlastnické právo pouze k části lesních pozemků tvořících součást lesního hospodářského celku, nelze uvažovat o jeho proporcionální sukcesi do ustanovení LHP odpovídající výměře pozemků, které z celého lesního hospodářského celku nabyl, nýbrž v takových případech je nový vlastník lesa povinen postupovat podle ustanovení § 27 odst. 4 lesního zákona, neboť zmenšením plochy lesních porostů došlo ke změnám podmínek vyvolávajících nutnost změny závazného ustanovení plánu. Žalobce považoval za podstatné, že shora uvedené závěry odvodil NSS z konstatování, že LHP je nástrojem vlastníka lesa, který je primárně spjat s lesním majetkem nacházejícím se na konkrétních pozemcích určených k plnění funkcí lesa, a že hlavním účelem LHP je zachování funkcí lesa v rámci určitého lesního hospodářského celku, a to za podmínky hospodaření v souladu s dalšími právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí. Žalobce dále konstatoval, že v případě, že NSS formuloval závěr o nemožnosti automatické proporcionální sukcese nového vlastníka pozemků tvořících část lesního hospodářského celku do ustanovení platného LHP, činil tak proto, že takový po