2 Afs 81/2004 — Nejvyšší správní soud

3 A 128/2013- 39 - text 9 pokračování 3A 128/2013 – 3A 128/2013 – 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jan Ryby v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, IČ 64949681, zastoupen JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2013, č. j. ČTÚ-53 900/2013-603, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu a předcházejí řízení Rada Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 24. 9. 2013, č. j. ČTÚ-53 900/2013-603, zamítla žalobcův rozklad a potvrdila rozhodnutí svého předsedy ze dne 19. 4. 2013, č. j. ČTÚ-31 714/2013-613/VI. vyř., ve věci vrácení úroků ze záruky. Záruka byla složena ve výběrovém řízení za účelem udělení práv k využívání rádiových kmitočtů k zajištění veřejné komunikační sítě v pásmech 800 MHz, 1 800 MHz a 2 600 MHz, které bylo vyhlášeno rozhodnutím předsedy dne 12. 7. 2012, č. j. ČTÚ-120 780/2012-613, v částce 9/2012 Telekomunikačního věstníku. Předseda uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že se úroky účastníku řízení nevrací. Žalovaný při rozhodování o rozkladu vycházel z podmínek vyhlášeného výběrového řízení (dále jen „podmínky“). Žalobce měl peněžitou záruku složit a taky ji složil dne 5. 9. 2012 na účet žalovaného č. 19-725001/0710 vedený u České národní banky (bod 3.5.1 podmínek). Podle vyjádření České národní banky ze dne 24. 7. 2013 byl tento účet ve smyslu § 45 odst. 4 a 5 zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, příjmovým. Ze stejného vyjádření dále vyplynulo, že příjmový účet nebyl v letech 2012 a 2013 úročen. Žalovaný tak postupoval správně, když do bodu 3.5.1 podmínek uvedl příjmový účet, jelikož pouze z tohoto účtu by mohl případný úrok účastníkům řízení vrátit. Žalovaný složené peněžité záruky účastníků výběrového řízení převedl na bankovní účet č. 6015-725001/0710 vedený u České národní banky („účet cizích prostředků“), jelikož dle § 45 odst. 4 rozpočtových pravidel by složené peněžité záruky účastníků výběrového řízení na příjmovém účtu ke dni 31. 12. 2012 propadly ve prospěch státního rozpočtu. Ačkoli účet cizích prostředků byl do 31. 12. 2012 úročen, úrok byl připisován přímo na příjmový účet státního rozpočtu ve smyslu § 45 odst. 7 rozpočtových pravidel, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ke kterému nemá žalovaný oprávněný přístup, přičemž tento názor zastávalo i Ministerstvo financí. Jelikož od 1. 1. 2013 na základě zákona č. 501/2012 Sb. účet cizích prostředků nebyl úročen a úroky z tohoto účtu již nebyly příjmem státního rozpočtu, nebylo nezbytné peněžité záruky účastníků řízení převádět po 1. 1. 2013 zpět na příjmový účet. Žalovaný dále uvedl, že pokud by peněžité záruky nebyly převedeny na účet cizích prostředků a propadly by ve prospěch státního rozpočtu ke dni 31. 12. 2012, nebyl by žalovaný schopen účastníkům výběrového řízení vrátit peněžité záruky ve lhůtě v bodě 6.3 podmínek. Z povahy složených finančních prostředků vyplývá, že se nejedná o příjmy státního rozpočtu, ale o vratné peněžité záruky dle § 147 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Prostředky přijaté ve formě záruk, které mají být vráceny, jsou tedy pro příjemce cizími prostředky, a proto nemohly být ponechány na příjmovém účtu, kde by koncem roku propadly do státního rozpočtu. Proto bylo nutné složené finanční prostředky převést na účet cizích prostředků, který se ze zákona zřizuje pro oddělené uložení cizích peněžních prostředků a jehož zůstatky koncem roku nepropadají. Žalovaný se dle znění bodu 6.3 podmínek zavázal k vrácení pouze případného úroku vzniklého na účtu, jež byl uveden v bodě 3.5.1 podmínek, tedy na příjmovém účtu. Žalovaný převedl peněžité záruky na účet cizích prostředků, aby předešel vzniku škody. Nemůže mu být proto vytýkáno, že žádný úrok nebyl vrácen, pokud na příjmovém účtu nevznikl. Žalovaný se ale ani nemohl zavázat a nezavázal k vrácení úroků z peněžité záruky, které vznikly na účtu cizích prostředků, protože podle rozpočtových pravidel, ve znění do 31. 12. 2012, byly ze zákona příjmem státního rozpočtu. Závěrem se žalovaný vyjádřil k námitkám žalobce. Žalovaný uvedl, že dodržel veškeré podmínky vyhlášení. Žalobce přitom nemohl spravedlivě očekávat, že bude mít ze své účasti ve výběrovém řízení hospodářský prospěch. Žalovaný se v podmínkách zavázal, že žalobci vrátí případný úrok vzniklý na příjmovém účtu, jelikož pouze z tohoto účtu by bylo možné úrok vrátit. V bodě 3.5.1 podmínek byl proto zvolen příjmový účet a nikoli účet cizích prostředků, který byl sice do 31. 12. 2012 úročen, avšak takový úrok nebylo možné převádět, protože byl ze zákona příjmem státního rozpočtu. Ačkoli si to žalobce nepřipouštěl, rozpočtová pravidla na něho nepřímo dopadala. Je sice obvyklou obchodní praxí, že úroky přirostlé k peněžním prostředkům bývají pravidelným civilním plodem majitele, pokud ale příjmový účet úročen nebyl, nebylo co účastníkům vracet. Žalovaný rovněž nesouhlasil, že by napadeným rozhodnutím byla žalobci uložena povinnost v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod, protože napadeným rozhodnutím nebyla žalobci stanovena žádná povinnost a rozhodnutí mělo fakticky deklaratorní povahu. Jelikož napadené rozhodnutí obsahovalo dostatečné odůvodnění ohledně úročení, žalovaný považoval za bezpředmětnou námitku žalobce, že ho správní orgán prvního stupně měl seznámit se všemi skutkovými okolnostmi a průběhu nakládání s finančními prostředky žalobce. Žalovaný z uvedených důvodů dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán prvního stupně. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobce podal u zdejšího soudu dne 27. 11. 2013 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2013, č. j. ČTÚ-53 900/2013-603. Žalobce se domnívá, že žalovaný tímto rozhodnutím porušil povinnost vrátit žalobci reálně přirostlý úrok za období do 31. 12. 2012 k složené jistotě deponované na účtu žalovaného po dobu trvání výběrového řízení, k jejímuž splnění se žalovaný dle čl. 6.3 podmínek zavázal. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval ve vztahu k žalobci rozpočtová pravidla, tj. normu upravující hospodaření s rozpočtovými prostředky, jakož i další vazby uvnitř rozpočtové soustavy, včetně sankcí za porušení rozpočtové kázně, která na vztahy založené poskytnutím jistoty ze strany osob soukromého práva nijak nedopadá. Žalobce rovněž poukazuje na to, že napadené rozhodnutí se nedostatečně vypořádalo s argumentací uplatněnou žalobcem v rozkladu, pročež působí nepřesvědčivě a ve spojení s prvoinstančním rozhodnutím vzájemně nekonzistentně. Součástí žaloby je rekapitulace průběhu řízení. Žalobce popisuje, jak žalovanému složil finanční záruku v určené výši 250 000 000 Kč bezhotovostně na příslušný účet. Složením této částky na účet žalovaného pak vznikl soukromoprávní vztah mezi žalovaným a žalobcem, a to ze smlouvy o poskytnutí jistoty. Žalobce dále odkazuje na pravidlo v bodě 6.3 podmínek, podle něhož případný úrok ze záruky po dobu jejího uložení žalovaný vrátí účastníkovi. Žalobce uvedené pravidlo interpretuje tak, že pokud by po dobu deponování peněžních prostředků na účtu přirostly ke složené jistotě jakékoli úroky, zavázal se žalovaný toto úrokové zhodnocení zcela a bez jakýchkoli podmínek vyplatit žalobci jako majiteli těchto prostředků. Uvedený názor žalobce považuje za zcela logické a přirozené pravidlo. Za nelogické naopak považuje, pokud by v případě, kdy ke vzniku zajišťovaného závazku vůbec nedošlo, těžil z těchto prostředků příjemce jistoty. Žalobce dále namítá, že nelze na žádném místě podmínek nalézt oporu pro závěr, že se žalovaný zavázal k vrácení případného úroku vzniklého toliko na účtu, jenž byl uveden v bodě 3.5.1 podmínek. Naopak ze znění bodu 6.3 podmínek a skutečnosti, že žalovanému nic nebránilo v tom, aby složené prostředky libovolně přesouval z jednoho účtu na druhý, jednoznačně vyplývá, že účet žalovaného uvedený v bodě 3.5.1 podmínek označoval pouze místo, kam mají být jistoty jednotlivých účastníků řízení složeny, nikoli místo, kde měly být deponovány, resp. odkud by nutně musely být vraceny. Žalobce neměl nikdy povědomost o tom, že příjmový účet mohl být jediným účtem, na kterém mohly být složené prostředky úročeny, ale z něhož by složená jistota měla navíc propadnout do státního rozpočtu bez možnosti vrácení těchto prostředků. Naopak logicky předpokládal, že žalovaný nenechá enormní množství prostředků jako řádný hospodář bez odpovídajícího ekonomického zhodnocení. Žalobce vnímá argumentaci žalovaného jako snahu o odvedení pozornosti od podstaty věci. Pokud se na jakémkoli účtu žalobcem složené peněžní prostředky za dobu jeho správy zhodnotily, byl povinen v souladu s čl. 6.3 podmínek takové zhodnocení žalobci spolu s vrácením složené jistoty vydat. Př