1 Afs 58/2009 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 9/2014- 70 - text 20 pokračování 3Ad 9/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jan Ryby v právní věci žalobce: JUDr. J. O., bytem O. 825, P. 4, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, zastoupena JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 9. 1. 2014, č. K 115/03, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět sporu a předcházejí řízení Odvolací kárný senát žalované (dále též „odvolací senát“) rozhodnutím ze dne 9. 1. 2014, č. K 115/03, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí kárného senátu žalované (dále jen „kárný senát“) ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. K 115/03, kterým byl žalobce uznán vinným skutkem, že poté, co mu jeho klient, společnost Diag Human, a. s. (dále jen „DH“), vypověděla plnou moc k dalšímu zastupování, navštívil předsedu vlády České republiky a předal mu písemný doklad (dále též „memorandum“). V tomto dokladu uvedl, že nárok jeho bývalého klienta na náhradu škody, který uplatnil v rozhodčím řízení proti České republice ve výši 2 mld. Kč, je důvodný jen cca do výše 1 mld. Kč, a proto je na České republice, aby se v tomto směru v rozhodčím řízení proti uplatněnému nároku bránila. Popsané jednání bylo právně kvalifikováno jako porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost, tedy jako porušení § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pročež bylo žalobci uloženo kárné opatření ve formě pokuty ve výši 200 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení. Kárný senát považoval za nesporné, že žalobce poté, co mu klient DH vypověděl plnou moc po více jako 7letém zastupování, jednal přímo s protistranou – s tehdejším premiérem – o skutečnostech týkajících se sporu, který stále běžel. To bylo prokázáno doznáním kárně obviněného, doloženo výpovědí PhDr. V. Š. a nepřímo to vyplývá ze svědeckého prohlášení JUDr. I. S. Svědek PhDr. V. Š. potvrdil, že od kárně obviněného převzal při rozhovoru nějaké 2 až 3stránkové memorandum. Svědek hledal argumenty jak napadnout rozhodnutí v rozhodčím řízení v kauze DH proti České republice. Kárný senát neměl přímý důkaz o tom, že zmiňované memorandum představovaly listiny založené ve stížnostním spise. Nicméně pokud ve vzájemné souvislosti hodnotil i další listiny, které byly provedeny k důkazu – protokoly sepsané policií, bylo možné dospět k jednoznačnému závěru o účelu setkání žalobce s tehdejším premiérem a nebylo pochyb o tom, že u tohoto setkání došlo k předání písemností, což potvrdil i žalobce v korespondenci s policií. O obsahu rozhovoru s premiérem se žalobce zmínil v řadě písemností, které byly přečteny. Z nich bylo zřejmé, že řeč nebyla jen o procesních otázkách sporu DH proti České republice, ale žalobce sděloval premiérovi i informace týkající se zpochybnění samotného nároku uplatňovaného DH a radil, jak by se měla Česká republika proti žalobě bránit. Premiér byl představitelem protistrany bývalého klienta žalobce v době probíhajícího sporu. Kárný senát měl za prokázané, že žalobce informoval protistranu o klientovi a sdělil přitom zásadní informace představiteli protistrany, jak z jeho hlediska pokračovat ve sporu. Ohledně zmíněných listin kárný senát zaujal názor, že je psal žalobce, a to s ohledem na mnoho indicií – stylistická podobnost jiných podání žalobce a skutečnost, že byly doručovány i jiným subjektům vždy v souvislosti s jednáním žalobce. Kárný senát nepřisvědčil obraně žalobce, že se jednalo o dovolené prolomení povinnosti mlčenlivosti v důsledku plnění povinnosti překazit spáchání trestného činu. Pokud policie prováděla úkony ve věci zjišťování okolností o průběhu rozhodčího řízení, jednalo se o prošetřování událostí z roku 2011. To nemělo žádnou souvislost s událostí v roce 2003, která byla předmětem kárného řízení. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by v přímé souvislosti se schůzkou kárně obviněného s premiérem dne 3. 5. 2003 byly zahájeny nějaké úkony v trestním řízení. Žalobce ostatně ve svém podání ze stížnostního spisu vysvětloval, že považoval za vhodnější oznámení předsedovi vlády, protože ČR mohla v probíhajícím řízení snadno učinit procesní postupy, které by zajistily, aby nárok DH byl projednáván a rozhodnut jen v oprávněné výši. Dále kárný senát setrval na svém stanovisku, že motivem žalobce byla nevyřešená odměna a podíl z lukrativní kauzy poté, co došlo ze strany jeho klienta k vypovězení plné moci a odmítnutí plnit požadovaný nárok advokáta. Kárný senát nepochyboval o tom, že žalobce jednal v přímém úmyslu poškodit svého bývalého klienta, což je zvláště zavrženíhodné. Z vystoupení žalobce pak nebylo možné dovodit sebereflexi či uznání pochybení. Skutková věta byla oproti znění žaloby upravena při respektování požadavku zachování totožnosti skutku tak, aby konkrétně popisovala jednání žalobce, v němž bylo spatřováno kárné provinění. Kárný senát zohlednil při ukládání kárného opatření délku kárného řízení a uložil žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč. Odvolací senát poukázal na skutečnost, že kárný senát se řídil jeho závaznými pokyny, které odvolací senát vyjádřil v předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 30. 5. 2013, v němž kárnému senátu uložil doplnit dokazování: listinami ze spisu Policie ČR, správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, ČTS: PSP-235/OHK-5-2003; protokolem sepsaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně výslechu PhDr. V. Š.; a aby upravil popis skutku tak, aby byl v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 8Ca 352/2007, tedy aby bylo porušení mlčenlivosti blíže konkretizováno. Kárný senát v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí podrobně rozvedl, které důkazy v kárném řízení provedl a o které z nich opírá svůj závěr o vině žalobce. Odvolací senát odkázal na zmíněné spisy Policie ČR a obsah výpovědi PhDr. V. Š. Z uvedeného dospěl k jednoznačnému závěru, že vina žalobce žalovaným skutkem byla prokázána. Přitom nemohla obstát námitka žalobce, že byl porušen zákaz dvou kárných opatření za totožný skutek. Předchozí kárné opatření bylo totiž zrušeno citovaným rozsudkem městského soudu. Postupu kárného senátu nebylo možné nic vytknout ani při úvaze o druhu a výši kárného obvinění. Kárný senát vzal především v úvahu délku trvání kárného řízení a ta se promítla do druhu uloženého kárného opatření. Vytčené porušení povinnosti mlčenlivosti bylo natolik závažné, že pokud by nedošlo k prodlevě 10 let, nepřicházelo by v úvahu jiné kárné opatření než vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Advokátní mlčenlivost je totiž jednou z nejdůležitějších povinností advokáta a k jejímu dodržování se advokát zavazuje již ve svém slibu. Druh a výši kárného opatření pak odvolací senát považoval za přiměřenou a odpovídala i hlediskům stanoveným v § 24 odst. 2 vyhlášky č. 244/1996 Sb., advokátní kárný řád (dále jen „kárný řád“). II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobou podanou dne 28. 4. 2014 u zdejšího soudu napadl žalobce nadepsané rozhodnutí žalované. V první námitce žalobce uvádí, že jediným přímým důkazem toho, zda porušil advokátní mlčenlivost, mohl být jedině výslech dotyčného předsedy vlády. Přesto kárný žalobce tento důkaz v kárné žalobě nenavrhnul a předseda kárné komise nevyzval kárného žalobce k doplnění kárné žaloby; žalovaná tak porušila § 7 odst. 2 kárného řádu. Na tom nemění nic fakt, že v kárné žalobě byl uveden návrh důkazů ke čtyřem jiným údajným skutkům. Ve vztahu k popsanému skutku mělo být kárné řízení zastaveno, a proto nemohlo být uloženo žádné kárné opatření. V druhé námitce žalobce poukazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8Ca 352/2007-55, v němž soud žalované vytknul, že výrok byl vadný a obsahoval nekonkrétní formulace skutku. Popsanou vadu žalobce spatřuje ale i v kárné žalobě. Přitom žalovaná uložila na základě této nekonkrétní žaloby napřed vyškrtnutí ze seznamu advokátů, které městský soud zrušil, a posléze uložila žalobci pokutu ve výši 200 000 Kč. Ve třetí námitce žalobce poukazuje na to, že první kárné opatření o vyškrtnutí ze seznamu advokátů nabylo právní moci a bylo vůči žalobci vykonatelné; později je zrušil městský soud. Jelikož žalovaná při ukládání kárných opatření jedná jako orgán veřejné moci, je při této činnosti vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, tedy povinností jednat podle zákona. Žádný zákon nestanoví, že pokud soud zruší pravomocné a vykonatelné rozhodnutí žalované o vyškrtnutí ze seznamu advokátů, tak tím zruší také důsledek tohoto rušeného rozhodnutí. I poté, co rozhodnutí o vyškrtnutí ze seznamu advokátů bylo zrušeno, zůstaly zachovány faktické profesně a ekonomicky ničivé důsledky právní moci tohoto rozhodnutí na žalobce. Žalobce na základě tohoto pravomocného rozhodnutí nesměl vykonávat advokacii, přišel o řadu klientů a příslušnou odměnu. V