2 As 43/2004 — Nejvyšší správní soud

5 A 291/2011- 36 - text 7 pokračování 5A 291/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně KREDIT CENTRUM, s. r. o., se sídlem Riegrovo nám. 15, Semily, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 28. července 2011, sp. zn. 3.1/542/V/11, čj. 59165/ENV/11 681/540/11, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 28. července 2011, čj. 59165/ENV/11 681/540/11, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 3000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 13. května 2011 uložila Česká inspekce životního prostředí - oblastní inspektorát Liberec žalobkyni pokutu ve výši 200 000 Kč za správní delikt podle § 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), spočívající v tom, že na malé vodní elektrárně (MVE) v Benešově u Semil ve dnech 25. října, 3. listopadu a 7. prosince 2010 nedodržela minimální zůstatkový průtok stanovený povolením k nakládání s vodami. K odvolání žalobkyně změnil žalovaný rozhodnutí vydané v prvním stupni tak, že snížil uloženou pokutu na 180 000 Kč, protože žalobkyně nespáchala správní delikt opakovaně (§ 125l odst. 5 vodního zákona); jinak se však ztotožnil s inspekcí a ve zbytku její rozhodnutí potvrdil. Zopakoval, že nedodržení minimálního zůstatkového průtoku zjistila inspekce jak vizuálně, tak na základě měření provedeného dvěma odbornými nezávislými subjekty (Agenturou ochrany přírody a krajiny a Českým hydrometeorologickým ústavem) dne 3. listopadu a 7. prosince 2010. Zákon o vodách je zákonem speciálním k zákonu č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a v § 112 a § 114 obsahuje svébytnou úpravu kontroly. Z žádného ustanovení vodního zákona neplyne, že by měl být účastník předem písemně vyrozuměn o kontrole. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 71/2005-134 se týkal § 88 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který speciálně stanoví povinnost kontrolního orgánu zajistit při zahájení státního zdravotního dozoru přítomnost kontrolované osoby. Žalobkyně nevynaložila veškeré úsilí, aby odvrátila porušení právní povinnosti: kalkulaci nákladů za první opravu elektrárny totiž opravárenská společnost provedla již 15. října 2010, a od tohoto data tak žalobkyně prokazatelně věděla o problémech s řídicím systémem regulace vody. Přesto v následujících dvou měsících třikrát porušila provozní řád. Za takové situace měla minimální zůstatkový průtok sledovat a zabezpečit jej například částečným vyhrazením štěrkové propusti, případně elektrárnu neprovozovat. Jizera ve zkoumaném úseku náleží mezi lososové vody, dále se jedná o pstruhový revír. Úsek spadá do sítě evropsky významných lokalit Natura 2000 a je tu chráněna zejména vranka obecná. Žalobkyně v žalobě namítla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se opírají o zjištění získaná inspekcí při kontrolách ve dnech 25. října, 3. listopadu a 7. prosince 2010, ze kterých však nelze vycházet, neboť inspektoři provedli svá šetření tajně a žalobkyně jim nemohla být přítomna a vyjadřovat se k nim. Byl tak porušen § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, podle nějž jsou kontrolní pracovníci povinni oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly. Ustanovení § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole, jehož se správní orgány dovolávaly a jež podle nich odkazuje na speciální úpravu v § 112 a § 114 vodního zákona, se tu neuplatní. „Jiný postup“ ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole musí být buď stanoven komplexní, podrobnou úpravou postupu kontrolních orgánů, nebo zvláštní zákon musí obsahovat výslovnou výluku z obecné úpravy zákona o státní kontrole; ve věci kontroly podle vodního zákona však nejde ani o jednu z těchto situací. Je pravda, že pokud by kontrolovaný znal s předstihem dobu kontroly, zřejmě by se nenechal přistihnout při páchání deliktu; to ovšem nedává kontrolním orgánům právo zcela utajit kontrolu před kontrolovaným - pouze je třeba zvolit takovou formu oznámení kontroly, aby nebyl ohrožen její smysl. Inspektoři mohli např. upozornit na svůj záměr provést šetření v určitém delším období, aby žalobkyně nemohla předvídat přesnou dobu inspekční návštěvy, ale mohla zajistit stálou přítomnost svých zaměstnanců na kontrolovaném vodním díle, a tím i svou účast na kontrole. Přinejmenším bylo namístě pokusit se bezprostředně před zahájením kontroly, kdy již nebylo možné zmařit její účel, kontaktovat obsluhu vodního díla a přizvat ji ke kontrolnímu měření. Ani to se však nestalo. Žalobkyně poukázala na rozsudek NSS ze dne 18. října 2006, čj. 2 As 71/2005-134, který označil za nezákonnou kontrolu prováděnou bez toho, že by kontrolovaný byl vyrozuměn alespoň bezprostředně před ní. Zde vykládané ustanovení § 88 odst. 2 věty první zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je významově totožné s § 114 odst. 2 písm. b) vodního zákona a neznamená nic jiného než právo kontrolního orgánu vstoupit do provozovny kontrolovaného subjektu. Z judikátu NSS plyne, že kontrolní orgán vždy musí informovat kontrolovaný subjekt o zamýšlené kontrole; pouze způsob a délka předstihu tohoto sdělení před kontrolou může být přizpůsobena okolnostem, aby nebyl zmařen smysl kontroly. Na toto pochybení inspektorů upozorňuje žalobkyně proto, že pochybuje o správném průběhu kontroly a o správném vyhodnocení kontrolních zjištění. Na fotodokumentaci pořízené při kontrole je zachyceno pouze měření rychlosti průtoku vody v korytě. Tato rychlost sama však pro vyhodnocení situace nestačí: ke zjištění průtoku je třeba přesně znát rozměry koryta, které byly pouze odhadnuty. Výsledky kontrol proto nejsou věrohodné. Vzhledem k § 125l odst. 1 vodního zákona by žalobkyně za delikt neodpovídala, ani kdyby se jej skutečně dopustila, neboť na porušení zákona mohly mít vliv nepředvídatelné okolnosti. Manipulace na jezu je řízena elektronicky pomocí čidla sledujícího množství vody protékající v korytě. V období od září do listopadu 2010, kdy proběhly dvě ze tří kontrol, došlo opakovaně k náhodným poruchám, které vyřadily čidlo z provozu. Žalobkyně poruchy sama zjistila a nechala čidlo dvakrát opravit. Vykonala tak vše, co na ní lze požadovat, aby dodržela minimální zůstatkový průtok. Při kontrole v prosinci 2010 zase přítomnost ledu ve vodě významně ztěžovala zjišťování množství vody v korytě (jak elektronické, tak prováděné pozorováním); i to vylučuje odpovědnost žalobkyně. Žalobkyně proto navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech a navrhl zamítnutí žaloby. K otázce, zda má být kontrolovaný subjekt informován o kontrole před jejím započetím, dodal, že manipulaci minimálního zůstatkového průtoku lze v dnešní době provádět i elektronicky, tedy obsluha nemusí být ani fyzicky přítomna u vodního díla. Podle § 114 odst. 2 písm. b) vodního zákona jsou inspektoři a pověření zaměstnanci vodoprávních úřadů povinni před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele. Při kontrole v této věci však nebylo třeba vstupovat do objektu malé vodní elektrárny, neboť stav průtoku bylo možno zjistit přímo z toku Jizery; nebylo proto nutné ani účelné informovat žalobkyni o kontrole. Námitku, podle níž je pro výpočet průtoku vody v korytě nutné znát přesné rozměry koryta, žalobkyně ve správním řízení neuplatnila; soud ji proto nemůže přezkoumat. Krom toho je v protokolech ze dne 3. listopadu a 7. prosince 2010 popsáno měření šířky a případně i hloubky koryta. Žaloba je důvodná. Městský soud se při přezkumu předmětné žaloby v prvé řadě zabýval otázkou, zda Česká inspekce životního prostředí provedla kontrolu v souladu se zákonem, neboť v opačném případě údaje při ní zjištěné nemohly sloužit coby podklad pro následné správní řízení a uloženou pokutu. Podle § 114 odst. 2 písm. b) vodního zákona v rozhodné době platilo, že inspektoři a pověření zaměstnanci vodoprávních úřadů jsou povinni před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele. Tento zákon tedy výslovně nestanoví právo provozovatele vodního díla být přítomen prováděné kontrole, a ani být o jejím zahájení informován. V tomto smyslu je tedy třeba přisvědčit argumentu žalovaného, který uvádí, že při dané kontrole nebylo nutné vstupovat do objektu malé elektrárny, a tím pádem ani informovat žalobkyni o prováděném měření. Zákon o státní kontrole ovšem v § 12 odst. 2 písm. a) stanovuje povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly. Na tomto místě je tedy třeba zodpovědět otázku, zda je vodní zákon koncipován jakožto speciální k zákonu o státní kontrole a zda se v daném případě aplikuje výše zmíněný § 12 odst. 2 písm. a). Žalovaný se ve svém vyjádření dovolává výslovného znění § 114 odst. 2 písm. b) vodního z