8 As 63/2012 — Nejvyšší správní soud

6 A 66/2012- 40 - text 9 pokračování 6A 66/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobce: Super poster, s.r.o., se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, IČ: 25063723, zastoupeného JUDr. Janem Marečkem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Švihance 1476/1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.2.2012, č.j. MK 13205/2012 OPP, sp.zn. MK-S 205/2012 OPP, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 22.2.2012, č.j. MK 13205/2012 OPP, sp.zn. MK-S 205/2012 OPP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 8.808 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Marečka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.2.2012, č.j. MK 13205/2012 OPP, sp.zn. MK-S 205/2012 OPP (dále též napadené rozhodnutí), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru památkové péče, ze dne 20.10.2011, č.j. S-MHMP 714123/2011, jimž byla žalobci uložena pokuta podle ustanovení § 35 odst. 1 písm. h) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 20/1987 Sb.) ve výši 95.000 Kč za umístění zařízení – velkoplošné reklamní plachty na výšku přes dvě podlaží a na šířku přes celou fasádu, obsahující reklamu na film Harry Potter 7, včetně jejího kotvení a nasvícení 5 reflektory umístěnými pod reklamní plachtou, a panelu s označením provozovatele reklamní plochy „super poster“, vše na fasádě nemovitosti čp. 246 v k.ú. Nusle, obci Praha, postavené na pozemku parc.č. 21 v k.ú. Nusle, obce Praha, Křesomyslova ulice 25, Praha4 z ulice Bělehradské č. 5 bez závazného stanoviska příslušného správního orgánu, podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., a kterým bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Žalobce v podané žalobě namítl promlčení postihu za tvrzené deliktní jednání. Žalobce dále namítl, že správní orgán I. stupně i žalovaný uplatňují vůči němu nepřípustnou retroaktivitu postihu za užívání reklamního zařízení umístěného v souladu s tehdy platnou právní úpravou, tedy bez vyžádání závazného stanoviska Magistrátu. V této souvislosti namítl, že správní orgán I. stupně nezjistil dostatečně stav věci, zejména nezjistil, kdy bylo instalováno zařízení na předmětné nemovitosti, ačkoliv z vyjádření jejího vlastníka vyplývá, že k tomu došlo před 1.1.2007. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s výkladem pojmu „zařízení“ dle zákona o státní památkové péči, učiněným žalovaným. V této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.3.2012, č.j. 8Ca 169/2009-42, ve kterém bylo mimo jiné řešen spor o to, zda do pojmu „zařízení“ podle zákona o státní památkové péči patří i reklamní plachty. V uvedeném rozsudku soud uvedl: „Skutkové podstaty správních deliktů musí být v zákoně přesně a jednoznačně vymezeny, aby každý mohl vědět, zda je jeho jednání trestné. V případě sankcionování by pojmy měly mít stejný význam, pokud zvláštní zákon nestanoví vlastní definici. Zákon o státní památkové péči definici pojmu „zařízení“ nemá, a proto ho nelze vykládat různě, tzn. odlišně od stavebního zákona. V soudem řešeném případě byl výklad pojmu nejednoznačný, a proto byla nejednoznačná i situace, které jednání je trestné a tudíž podléhá sankci, když nebylo jasně určeno, co přesně je reklamním zařízením, zda celé reklamní zařízení nebo i pouze sama reklamní plachta je takovýmto zařízením. Každá osoba může být sankcionována pouze za delikt, jehož skutková podstata je definována nerozporně. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 6Ads 25/2009-87 a č.j. 6A 173/2002, podle kterých je třeba i ve správním trestání dodržet zásadu nullum crimen, nulla poena sice lege a tudíž trvat na tom, že správní orgán může postihnout určitý subjekt pouze tehdy, pokud ten svým jednáním naplní všechny znaky deliktu, které jsou uvedené v konkrétní skutkové podstatě obsažené v zákoně. Nelze pak dovodit sankční odpovědnost subjektu, pokud výklad pojmu „zařízení“ není jednoznačný, neboť nebyly naplněny znaky deliktu uvedené v zákoně o státní památkové péči. Z tohoto důvodu je rozhodnutí o uložení pokuty nezákonným rozhodnutím založeným na výkladu právní normy a Městský soud zrušil rozhodnutí napadené žalobcem v této věci a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.“ Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má žalobce za to, že výměna reklamní plachty není takovým zařízením, za které by mohl být postihován jako za správní delikt podle § 35 odst. 1 písm. h) zákona č. 20/1987 Sb., ve spojení s ustanovením § 14 téhož zákona. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žaloba je nedůvodná, neboť napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy a nejsou dány důvody pro jejich zrušení. Dle názoru žalovaného je třeba reklamní plachty podřadit pod pojem „zařízení“ podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Jak žalovaný, tak magistrát, vyjádřili ve svých rozhodnutích názor ohledně interpretace dotčených ustanovení stavebního zákona tedy, že povinnost vyžádat si závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností vyplývá ze zákona o státní památkové péči a ten je tak v tomto případě jediným relevantním obecně závazným předpisem. Vzhledem k naprosto jinému předmětu ochrany a účelu právní úpravy stavebního zákona a zákona o státní památkové péči je nutné některé pojmy zakotvené v ustanovení § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči vykládat šířeji než pojmy uvedené ve stavebním zákoně. Pod pojem „zařízení“ dle výše uvedeného ustanovení pak spadají nejen zařízení dle stavebního zákona, ale také zařízení jako reklamní plachty a přívěsy, reklamní výstrč, reklamní samolepící folie, a to bez ohledu na způsob uchycení k nemovitosti či bez ohledu na výrobní materiál. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 69/2007-86 ze dne 15.11.2007, ve kterém byl vysloven názor, že se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že s ohledem na požadavek právní jistoty je třeba nahlížet na právní řád jako na celek, tj. nevykládat jednotlivé právní pojmy zjevně odlišně a rozporně, nelze však tvrdit, že právní pojem definovaný v jednom právním předpise pro účely příslušného zákona je třeba bezvýjimečně a doslova aplikovat na jiný právní předpis, jenž se dotýká odlišné oblasti a jehož primární účel je zcela jiný. Už vůbec pak nelze dovodit obecnou striktní vázanost orgánů aplikujících právo takto definovaným pojmem za všech okolností a ve všech situacích, bez ohledu na další skutečnosti a bez toho, že by zákon, podle něhož aplikující orgán postupuje, obsahoval ustanovení o subsidiárním použití zákona, z něhož má být legální definice převzata, tedy bez toho, že by mezi dotčenými právními předpisy existoval vztah lex specialis vůči lex generalis. Na žádnou legální definici totiž nelze nahlížet jako na zcela univerzální. Výklad v širších souvislostech může být v mnoha případech hodnotným pomocným výkladovým hlediskem (analogie legis, případně i analogie iuris), nemůže však být považován za dogma, zejména tehdy ne, pokud by takto uplatněný ryze formalistický výklad směřoval k popření účelu zákona, jenž má být aplikován. Žalovaný pak popřel důvodnost námitky, že reklamní plachta není zařízením dle stavebního zákona a proto nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení, neboť dle žalovaného je i v případě reklamní plachty zachována povinnost vyžádat si předem závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Jinak by totiž závazné stanovisko nebylo jen podkladem pro vydání rozhodnutí stavebního úřadu, ale samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Příslušný orgán státní památkové péče však musí v každém jednotlivém případě posoudit dopad umístění zařízení na zájmy chráněné zákonem o státní památkové péči. Vzhledem k výše uvedenému tedy žalovaný trvá na stanovisku, že velkoplošná reklamní plachta je reklamním zařízením a vyžaduje vydání kladného závazného stanoviska příslušného orgánu státní památkové péče. Žalovaný dále poukázal na čl. 2, 3 a 4 vyhlášky hlavního města Prahy č. 10/1993, o prohlášení části území hlavního města Prahy za památkové zóny a o určení podmínek jejich ochrany (dále jen vyhláška č. 10/1993), dle kterých dotčená nemovitost, resp. celistvost její uliční fasády, z důvodu umístění v památkové zóně Smíchov podléhá ochraně dle výše uvedené vyhlášky. Umístění velkoplošné reklamní plachty na fasádě této nemovitosti je v rozporu s účelem ochrany památkových zón. Žalovaný dále uvedl, že nesouhlasí s námitkou žalobce ohledně nepřípustné retroaktivity, když povinnost vyžádat si závazné stanovisko orgánu státní památkové péče platila i před novelou zákona o státní památkové péči účinné od 1.1.2007. K námitce promlčení žalova