2 As 33/2006 — Nejvyšší správní soud

6 A 69/2013- 218 - text 18 pokračování 6A 69/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Reality Hrádek, a.s., IČ: 45359016, se sídlem v Hrádku, Nová Huť, Rokycanská 204, zast.: Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13-15, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.1.2013, čj. 829/520/12 97508/ENV/12, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí české inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Plzeň (dále také jen „ČIŽP“ nebo „inspekce“), ze dne 9.10.2012, čj. ČIŽP/43/OOH/SR01/1015693.017/12/ZLM. Ve správním řízení byla žalobci pravomocně uložena pokuta ve výši 10.000.000,- Kč podle ust. § 66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) za porušení povinnosti stanovené v ust. § 12 odst. 2 zákona o odpadech, jehož se žalobce dopustil tím, že nakládal s odpady v místě, které nebylo příslušným správním orgánem určeno jako zařízení k odstraňování či využívání odpadu, a to při stavbě fotovoltaické elektrárny na pozemcích parcelní čísla 172/2, 172/4, 172/6 a 172/7 v k.ú. Nová Huť v období od října 2009 do 29.4.2011, odpad v celkovém objemu 46.775,27 tuny. Dále byla žalobci uložena povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 5.500,- Kč podle ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, eventuálně snížení uložené pokuty na částku 200.000,- Kč. V žalobních bodech nejprve konstatoval, že je provozovatelem skládky nacházející se v katastrálním území Nová Huť a do 10. 7. 2009 byl provozovatelem recyklační linky na zpracování odpadů, která byla umístěna v prostorách skládky na pozemku parc. č. 172/7. Pro skládku i pro recyklační linku bylo Krajským úřadem Plzeňského kraje, odborem životního prostředí, vydáno dne 23. 8. 2007 integrované povolení č. j. ŽP/11235/07, kterým byl mimo jiné dle § 14 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o integrované prevenci“) udělen souhlas k provozování skládky a recyklační linky a souhlas s aktualizovanými provozními řády skládky a linky. Ve dnech 23.9. a 24.9.2010 provedla ČIŽP u žalobce kontrolu podle zákona o integrované prevenci, zákona o odpadech a zákonů č. 25/2008 Sb., č. 86/2002 Sb. a č. 254/2001 Sb. Závěrem kontroly ČIŽP uvedla, že skutečnosti zjištěné v průběhu kontroly nepovažuje za porušení těchto zákonů s výjimkou zákona o odpadech a následně dne 15. 10. 2010 provedla kontrolu podle zákona o odpadech. Oznámením ze dne 15.4.2011 s žalobcem zahájila správní řízení ve věci uložení pokut za celkem tři správní delikty dle zákona o odpadech a posléze vydala prvoinstanční rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že nejprve uložila ČIŽP pokutu ve výši 13.500.000,- Kč rozhodnutím ze dne 11.11.2011, které bylo k odvolání žalobce posléze zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu (ministerstva životního prostředí) ze dne 15.2.2012 s názorem, že je nutné v novém rozhodnutí přihlédnout k takovému ohrožení životního prostředí, které mohlo prokazatelně nastat v důsledku jednání žalobce, nikoliv v důsledku celkové ekologické zátěže dané lokality, aby se při určování výše pokuty zabývala inspekce otázkou skutečné majetkové a finanční situace žalobce a dalšími kritérii pro určení výše pokuty. V prvním žalobním bodu žalobce namítá nesprávné právní posouzení zjištěného jednání. Poukázal na zákonnou definici technického zařízení a nakládání s odpady (ust. § 4 písm. e) a f) zákona o odpadech). Pozemky, na nichž žalobce využil odpady pro úpravu terénu, jsou v integrovaném povolení a v provozním řádu skládky zahrnuty jako součást zařízení pro odstraňování odpadů, představují však zařízení, které z funkčního hlediska existuje nezávisle na provozu tzv. nové skládky a nemá s ní nic společného, přičemž integrované povolení řeší pouze provoz tzv. nové skládky. Předmětné odpady byly využity na pozemcích, které podle integrovaného povolení a provozního řádu skládky jsou součástí skládky, proto podle jeho názoru všechny pozemky musí být považovány za součást zařízení určeného k odstraňování odpadů, pro které byl vydán souhlas podle ust. § 14 odst. 1 zákona o odpadech, a funkční vymezení těchto pozemků z hlediska provozu skládky je irelevantní. Pokud bylo integrované povolení a provozní řád skládky schváleno, jedná se o pravomocné rozhodnutí a osoby, které podle nich postupují, mají ochranu dobré víry. Podle názoru žalobce na tomto závěru nic nemění skutečnost, že jen část skládky je zabezpečená (zatěsněná kazeta tzv. nové skládky), neboť skládka bývá rozdělena na části různého technického charakteru. Skutečnost, že jiné části skládky nejsou přímo určeny k odstraňování odpadů, je nezbavuje charakteru součásti zařízení k nakládání s odpady (skládky). Tyto pozemky sloužily podle provozního řádu mj. ke shromažďování nezpracované strusky z přilehlé ocelárny před jejím zpracováním na recyklační lince a ke shromažďování přebytků z činnosti recyklační linky, souvisely tak funkčně s provozem recyklační linky a skládky. Tuto skutečnost podle názoru žalobce potvrdila inspekce i v dílčím protokolu z průběhu kontroly. Žalobce se tak podle svého názoru nemohl dopustit deliktu podle ust. § 12 odst. 2 zákona o odpadech, neboť odpady byly využity v místě, které bylo podle zákona určeno k nakládání s odpady, jeho jednání by tak mohlo být případně posouzeno jako správní delikt podle ust. § 20 písm. c) zákona o odpadech. V další části žalobních bodů žalobce uvádí, že uložená pokuta je nepřiměřená. Nejprve poukazuje na to, že podle jeho názoru se nejednalo o řádnou právní kvalifikaci jednání (uvedenou shora), proto by měla být přiměřenou pokuta ve výši 200.000,- Kč podle ust. § 66 odst. 3 písm. d) zákona o odpadech, kde je nejvyšší sazba pokuty 10.000.000,- Kč. Pokud by soud dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnosti podle ust. § 12 odst. 2 zákona o odpadech, je rovněž přesvědčen, že uložená pokuta je nepřiměřená. Poukázal na skutečnost, že inspekce po kasačním rozhodnutí vycházela z týchž podkladů, jako při stanovení pokuty ve výši 13.500.000,- Kč, k posouzení finančního zdraví si nechala inspekce zpracovat znalecký posudek, snížení pokuty na 10.000.000,- Kč považuje pouze za kosmetickou úpravu. Žalobce v další argumentaci nesouhlasí s tím, že byly řádně posouzeny skutečnosti podstatné pro výši pokuty podle ust. § 67 odst. 2 zákona o odpadech. Konkrétně k těmto kritériím uvádí svůj nesouhlas v těchto žalobních bodech. Žalobce se domnívá, že svým jednáním ohrožení životního prostředí nezpůsobil, a pokud se tak stalo, závažnost ohrožení životního prostředí je podle ho názoru velmi malá. Ohledně lokality uvedl, že odpad byl použit v místě, které představuje tzv. starou ekologickou zátěž, kdy zde byl odpad (struska) ukládán již téměř 100 let, mocnost vrstvy odpadu v roce 2009 činila několik desítek metrů. Tento odpad byl využit k terénní úpravě na povrhu a nepříliš hluboko pod ním, pod tímto odpadem se nachází množství již dříve uloženého odpadu. Ohledně množství odpadu uvádí, že se v lokalitě nacházelo před využitím odpadu asi 850 tisíc až 1 milion tun odpadu, zejména strusky, množství 46.775,27 tun odpadů, které bylo předmětem správního řízení, představuje 4,68 až 5,5% předpokládaného celkového objemu odpadu nacházejícího se v dané lokalitě, odpad kat. č. 10 02 02 Nezpracovaná struska, pokud by byl posuzován samostatně, by představoval 1,99 až 2,35% celkového objemu odpadu, proto podle žalobce tyto hodnoty nemohou představovat zásadní znásobení stávající ekologické zátěže v lokalitě. Žalobce dále uvádí svůj názor na aplikaci vyhlášky č. 294/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 294/2005 Sb.“), kdy záměrem zákonodárce bylo stanovení konkrétních požadavků na vlastnosti dopadu zejména zamezit případnému znečištění nezávadné půdy umístněním nevhodného odpadu na jejím povrchu, když povrchem podle ust. § 2 písm. j) této vyhlášky se „zřejmě“ myslí povrch terénu mimo skládky, vzhledem k tomu, že tyto odpady byly využity na pozemcích, které jsou součástí skládky, je aplikace ust. § 12 odst. 10 této vyhlášky podle názoru žalobce diskutabilní. Opětovně žalobce uváděl, že v dané lokalitě již nějaké odpady umístěny byly, stavba fotovoltaické elektrárny se nachází nad nimi, proto