2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Af 71/2011- 42 - text 9 pokračování 6Af 71/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové, v právní věci žalobce: Raiffeisenbank a.s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, IČ 49240901, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupen JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, náměstí 14. října 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 31.10.2011, č.j. 241/95503/2011, sp.zn. 24/A2011/01, t a k t o : I. Rozhodnutí ministra financí ze dne 31.10.2011, č.j. 241/95503/2011, sp.zn. 24/A2011/01 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3000 Kč a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 31.10.2011, č.j. 241/95503/2011, sp.zn. 24/A2011/01 (dále též napadené rozhodnutí), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 10.8.2011, č.j. 243/1358/2011, sp.zn. A2011/01, jímž byla žalobci podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 253/2008) uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč za naplnění skutkové podstaty správních deliktů uvedených v ustanovení § 48 odst. 3, ustanovení § 44 odst. 1 písm. a), ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) a ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 253/2008 Sb. Zároveň byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Žalobce v podané žalobě namítl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. V této souvislosti poukázal na to, že odůvodnění rozhodnutí by mělo osvětlit, jak v rámci řízení probíhal proces dokazování, vyhodnocení provedených důkazů, zda a z jakých důvodů umožňují získané podklady závěry o skutkových zjištěních, jakým způsobem správní orgán provedl jejich subsumpci a jak ji na řešenou situaci aplikoval, jak vyhodnotil jednotlivé předpoklady deliktní odpovědnosti účastníka řízení, včetně eventuálních okolností vylučujících tuto odpovědnost a jakým způsobem zohlednil kritéria pro uložení trestu. Tyto skutečnosti však z rozhodnutí správního orgánu I. stupně vůbec nelze seznat. Napadené rozhodnutí tyto nedostatky neodstranilo a odvolací orgán se v něm dostatečně a řádně nevypořádal s námitkami žalobce vznesenými v rozkladu. Žalobce dále namítl, že jednání, za které byl sankcionován, není ve výroku rozhodnutí dostatečně individualizováno. Z výroku rozhodnutí musí být patrné, kdy, především jak, a je-li to pro jednoznačné označení skutku nezbytné, pak rovněž v jaké intenzitě a za jakých okolností se delikvent sankcionovaného jednání dopustil. Dobrat se takového jednoznačného určení však z jednotlivých výroků rozhodnutí správního orgánu nelze. Správní orgán popsal sankcionované jednání žalobce údajem o době zahrnuté do proběhnuvší kontroly, v případě údajných pochybení ohledně povinnosti zajistit školení svých zaměstnanců pak uvedením jmen těchto zaměstnanců (výrok č. 1), v případě údajného nesplnění povinnosti identifikovat a provádět kontrolu klienta a v případě údajného nesplnění povinnosti uchovávat identifikační údaje a další informace uvedením názvů těchto klientů, jichž se takové pochybení mělo týkat (výroky č 2 a č. 3). Další popis údajného deliktního jednání zahrnul správní orgán do odůvodnění rozhodnutí a to ve formě dílčích skutkových závěrů převzatých doslovně z protokolu. Chybějící popis skutku ve výrocích, který správní orgán svým rozhodnutím postihuje, je dle názoru žalobce podstatnou vadou, v jejímž důsledku je rozhodnutí správního orgánu nezákonné. K sankcionovanému nesplnění povinnosti k prevenci (výrok č. 1 rozhodnutí) žalobce namítl, že zákon č. 253/2008 Sb. nebyl vybaven žádným přechodným ustanovením ve vztahu ke splnění této povinnosti k prevenci. Za takové situace považuje žalobce za jedině možné, aby byl počátek lhůty k proškolení zaměstnanců počítán od účinnosti tohoto zákona, tj. od 1.9.2008 a prodlení na straně osoby povinné k zajištění takového zajištění školení by tudíž mohlo nastat nejdříve po 1.9.2009. Poukázal na to, že správní orgán nikterak nepostavil na jisto objektivní stránku jako znak skutkové podstaty, ani se nevyrovnal s výkladem povinnosti zajistit příslušná školení ve vazbě na neexistující přechodná ustanovení uvedeného zákona, která by plnění této povinnosti řešila a ve vazbě na okamžik zpracování systému vnitřních zásad žalobcem po nabytí účinnosti tohoto zákona. Z hlediska skutkových zjištění a jejich zachycení v popisu skutku a odůvodnění rozhodnutí tak nebylo prokázáno, že žalobce správní delikt spáchal. Správní orgán rovněž nijak nepřihlédl k materiálnímu znaku deliktní odpovědnosti – tedy společenské nebezpečnosti či škodlivosti zkoumaného jednání. Odvolací orgán pochybil, pokud v napadeném rozhodnutí jak výrok, tak podřazení skutkových zjištění, včetně procesu dokazování, označil za vyhovující. Pokud se jedná o nesplnění povinnosti zajistit identifikaci klienta (výrok č. 2 rozhodnutí), žalobce namítl, že správní orgán nijak neobjasnil, jakým způsobem dospěl k závěru, že žalobce u označených klientů povinnost provést jejich identifikaci nesplnil a že tak učinit měl a jaké podklady a zjištění takový závěr odůvodňují. Pokud se jedná o skutková zjištění a jejich zachycení v popisu skutku a navazujícím odůvodnění, nebylo prokázáno, že žalobce správní delikt spáchal. Odvolací orgán tedy pochybil, pokud za tohoto stavu konstatoval v napadeném rozhodnutí, že jak výrok, tak podřazení skutkových zjištění včetně procesu dokazování, pokládá za vyhovující. K nesplnění povinnosti provést kontrolu klienta (výrok č. 3 rozhodnutí) žalobce namítl, že správní orgán I. stupně v rozhodnutí naplnění formálních znaků skutkové podstaty uvedeného správního deliktu nepopsal, neodůvodnil, ani náležitě neprokázal. Z rozhodnutí není seznatelné, zda nemělo být údajné nesplnění povinnosti provést kontrolu klienta v 62 případech chápáno jako přitěžující okolnost. Z konstrukce uvedeného výroku se lze domnívat, že tomu tak bylo, čímž by se však správní orgán dopustil zapovězeného dvojího přičítání. Blíže se totiž správní orgán prvním znakem uvedené skutkové podstaty správního deliktu, tedy skutečností, zda se žalobce dopustil opakovaného protiprávního jednání, nezabýval. Nad to není zřejmé, zda každý vytčený případ považoval za samostatný správní delikt, anebo zda šlo podle jeho názoru o delikt pokračující či trvající. V druhém případě nebylo správními orgány prokázáno, že ke spáchání tohoto deliktu žalobcem v uvedeném rozsahu došlo. K nesplnění povinnost uchovávat údaje (výrok č. 4 rozhodnutí) žalobce namítl, že z rozhodnutí není zřejmé, o jaké identifikační údaje se mělo jednat a i porovnáním pozitivního výčtu údajů, o nichž správní orgán uvádí, že je žalobce k dispozici má (uchovává je), se nelze spolehlivě dobrat jednoznačně množiny těch údajů, které správní orgán pokládá za absentující. Správní orgán tak neobjasnil, jakých chybějících údajů či dokladů nebo dokumentů se má postihované údajné deliktní jednání žalobce týkat, zda ohledně takových údajů, dokladů, či dokumentů byl žalobce k jejich uchovávání v relaci ke zkoumanému obchodu či obchodnímu vztahu povinen. Správní orgán se uchyluje k hodnocení způsobu uchovávání blíže neoznačených údajů či dokumentů, neboť v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že žalobce údaje či dokumenty neuchovává v průkazné podobě. Zákon č. 253/2008 Sb. však neukládá povinné osobě kvalifikovaný způsob archivace těchto údajů. Tento aspekt tedy nemůže být správní orgánem hodnocen jako jeden ze znaků skutkové podstaty správního deliktu. V daném případě tedy nebylo prokázáno, že ke spáchání postihovaného deliktu žalobcem v tvrzeném rozsahu došlo. Žalobce dále namítl, že kontrola provedená žalovaným, ze které byl následně pořízen kontrolní protokol, byla vedena excesivně a žalovaný při jejím výkonu zcela odhlédl od smyslu kontrolní činnosti a účelu, k němuž byl pravomocí ke kontrolní činnosti vybaven. V této souvislosti poukázal na to, že žalovaný vymezil rozsah své kontrolní činnosti v oznámení ze dne 23.9.2010 a následně si v souvislosti s činnostmi žalobce, které dle tohoto oznámení podrobil kontrole, vyžádal některé doplňující podklady. Teprve poté, výzvou ze dne 5.11.2010, rozšířil svou kontrolní činnost rovněž na případy, které byly předmětem oznámení podezřelého obchodu žalobcem dne 21.10.2010, a to právě na základě tohoto oznámení. Dle názoru žalobce informace a podklady, které správní orgán získá v souvislosti s plněním oznamovací povinnosti povinné osoby, nemůže využít k formulaci jejího obvinění z deliktního jednání. Ze strany správního orgánu by se pak jednalo o zneužití svěřen