7 Afs 120/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 209/2013- 31 - text 10 pokračování 8A 209/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Z. S., nar. X., státní příslušnost X., bytem O., V. 643/20, zastoupen JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou v Ostravě, Čs. legií 1364/20, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 25. 10. 2013, č. j. MV-102472-4/VS-2013, T a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se včas podanou žalobou dne 27 12. 2013 domáhal u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 25. 10. 2013, č. j. MV-102472-4/VS-2013, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 7. 2013, č. j. VS-3159/835.3/2-2012, jímž podle § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nebylo vyhověno jeho žádosti o udělení státního občanství České republiky. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žadateli byl povolen na území České republiky trvalý pobyt ode dne 30. 7. 2001 za účelem sloučení rodiny, když dne 31. 3. 2001 uzavřel manželství občankou České republiky a v témže roce se mu v manželství narodil syn. Dále bylo zjištěno, že žadatel nesplnil podmínku podle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství ve spojení se zvláštním právním předpisem na úseku sociálního zabezpečení, veřejného zdravotního pojištění a daní. Ministerstvo vnitra mohlo sice splnění uvedené podmínky prominout podle § 11 odst. 4 zákona o státním občanství, nicméně neshledalo důvod hodný zvláštního zřetele. Žadateli nebyl vydán příslib udělení státního občanství České republiky, a tak nemohl splnit podmínku podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o státním občanství, tj. předložit doklad o pozbytí dosavadního státního občanství. Proti zamítavému rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. 7. 2013, č. j. VS-3159/835.3/2-2012, žadatel podal rozklad a ministr vnitra se v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2013, č. j. MV-102472-4/VS-2013, postupně vypořádal se všemi rozkladovými námitkami. Žalovaný správní orgán konstatoval, že žadatel relevantním způsobem nedoložil transparentnost svých příjmů souvisejících zejména s pronájmem nemovitosti v Chorvatsku, a proto ministr vnitra neprominul splnění podmínky podle § 11 odst. 4 zákona o státním občanství, neboť neshledal důvod hodný zvláštního zřetele. Žalovaný konstatoval, že na úseku daní žadatel opakovaně porušoval povinnosti v letech 2006 až 2011, kdy nepodával v České republice daňová přiznání z příjmu fyzických osob, ačkoliv mu plynuly příjmy ze zahraničí, z pronájmu nemovitosti v Chorvatsku, které nepřesáhly výše 10.000 EUR ročně a byly dováženy v hotovosti. Přitom podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, mají fyzické osoby, mající na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržující alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce, a to souvisle nebo v několika obdobích, daňovou povinnost, která se vztahuje na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky a na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí. S daňovou povinností souvisí i povinnost daňových rezidentů podávat u příslušného finančního úřadu daňová přiznání z příjmů fyzických osob, v nichž uvádí své příjmy fyzická osoba i ze zahraničí, i když mohou být tyto příjmy v důsledku smlouvy o zamezení dvojího zdanění ze zdanění vyjmuty. Doklad o zdanění příjmů v zahraničí doložen nebyl. Žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2006, č. j. 3 As 32/2005-51, v němž byl vyjádřen názor, že „při posouzení splnění podmínek je však třeba především vzít v úvahu vlastní institut státního občanství, který je charakterizován jako trvalý a pevný svazek fyzické osoby s Českou republikou. Trvalost a pevnost tohoto svazku je dána plnou integrací fyzické osoby v České republice, která se projevuje v rodinných, pracovních, sociálních a dalších vazbách. Ministerstvo vnitra je proto nejen oprávněno, ale i povinno zkoumat okolnosti každého jednotlivého případu (každé žádosti cizince o udělení státního občanství České republiky) při respektování smyslu a účelu zákonů a mezí, které tyto zákony stanoví. Nemůže proto jít o pouhé mechanické posouzení splnění podmínek uvedených v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství, protože splnění těchto podmínek je prvním, nikoli však jediným předpokladem pro udělení státního občanství České republiky. V případě, že jsou podmínky uvedené ve shora citovaném ustanovení splněny, správní orgán hodnotí další skutečnosti významné z hlediska žádosti o udělení státního občanství České republiky. Právě v této fázi správního řízení nastupuje správní uvážení. Nutno dodat, že správní uvážení nelze v žádném případě ztotožnit s libovůlí správního orgánu. Meze správního uvážení jsou vytýčeny v ust. § 78 odst. 1 soudního řádu správního. Toto ustanovení považuje za nezákonné takové správní rozhodnutí, při jehož přezkumu soud zjistí, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.“ Žalobce se svým podáním domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a namítal, že potvrzení o zdanění příjmu nelze v současné době získat, když nedisponuje pasem, aby mohl vycestovat do ciziny a potřebné doklady zajistit. Žalobce namítal, že žalovaný měl přihlížet k intenzitě porušení povinnosti žalobce a odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2006, č. j. 2 As 31/2005-78, a z něhož citoval: nelze požadavek plnění povinností vyplývajících z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky absolutizovat způsobem, který by byl rozporný se smyslem tohoto ustanovení, např. zcela abstrahovat od závažnosti případného porušení tohoto zvláštního právního předpisu a od okolností podstatných pro zhodnocení této závažnosti, či vůbec upustit při úvaze od zohlednění zásady proporcionality. Takový přístup by ostatně protiřečil i názorům zakotveným v judikatuře Ústavního soudu, jenž např. ve vztahu k obdobně formulovanému ustanovení dříve platného zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky (pozn. soudu: tento předpis byl zrušen s účinností od 1. 1. 2000 zákonem č. 326/1996 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), uvedl ve svém nálezu ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 311/97 (Sb. n. u. US, svazek č. 13, nález č. 46, str. 329 a násl.): "Ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění účinném před vyhlášením nálezu Ústavního soudu č. 159/1998 Sb., připouštělo rozhodnutí o zákazu pobytu při každém "porušení povinnosti", takže nerozlišovalo skutečně závažná porušení právního řádu České republiky od porušení ostatních, která lze označit za méně společensky nebezpečná. Mimo jiné i z těchto důvodů Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Také ve věci stěžovatele nebylo proto možno závěry pléna Ústavního soudu v uvedeném nálezu pominout, zejména když právě v případě stěžovatele nabývají na významu úvahy, týkající se principu přiměřenosti v právu, a to v souvislosti s uvážením intenzity porušení právních předpisů stěžovatelem.“ Žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal ve svém odůvodnění s hodnocením závažnosti tvrzeného porušení, které není žalobce schopen vyvrátit, a též proporcionálně nevyhodnotil uváděný důvod zamítnutí rozkladu. Žalobce uváděl, že má pochybnosti o míře správního uvážení a zejména o závažnosti důvodu zamítavého rozhodnutí a vypořádání se se zásadou proporcionality. V této souvislosti se dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2009, č. j. 5 As 39/2009-81, v němž soud mj. uvedl, že „Na straně druhé, dle názoru Nejvyššího správního soudu, předpokládá zmíněné ustanovení určitou intenzitu, tedy závažnost daného porušení zvláštního právního předpisu. Stejně tak i další podstatné okolnosti protiprávního jednání žadatele o udělení občanství musí být takové, aby bylo skutečně naplněno reálné riziko pokračování v porušování povinností ze strany žadatele. Dle principu proporcionality tedy žalovaný a poté i městský soud měli především hodnotit smysl a účel podmínky dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství ve vztahu k charakteru a závažnosti uvedeného porušení, jakož i k pozdějšímu chování stěžovatele. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 27. 1. 2014 navrhl žalobu zamítnout a odkázal na právní názor vyjádřený v rozhodnutí ministra vnitra ze dne 25. 10. 2013, č. j. MV-102472-4/VS-2013. Současně konstatoval, že žalobce neuplatnil žádné nové, právně významné skutečnosti a námitky oproti těm, které byly uplatněny v rámci správního řízení o rozkladu. Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jedná