5 As 9/2015 — Nejvyšší správní soud

10 A 155/2017- 40 - text 10 pokračování 10A 155/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: V. P., bez státní příslušnosti, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti žalobce o určení statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, takto: I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnutí o žalobcově žádosti o určení statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti doručené žalovanému dne 9. 3. 2017. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Žaloba, vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalobce se domáhá vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost vydat do sedmi dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o žalobcově žádosti o určení právního statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti vyhlášené pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále jen „Úmluva“). Žalobce tvrdí, že podal dne 7. 3. 2017 žalovanému žádost, v níž popsal svou situaci osoby bez státní příslušnosti. O této žádosti dosud nebylo rozhodnuto. Dle žalobce se na věc aplikuje ustanovení § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu, dle nějž je nutné rozhodnutí vydat bezodkladně, nejpozději však do třiceti dnů od zahájení řízení. Žalobce se domáhal ochrany podáním žádosti o opatření proti nečinnosti adresované ministru vnitra, avšak tímto způsobem se mu nápravu nečinnosti žalovaného zjednat nepodařilo. Žalobce uvádí, že na území České republiky pobývá od roku 2000; narodil se na území dnešní Ruské federace v pracovním táboře, a proto se nezachovaly doklady o jeho narození. Mimo Českou republiku naposledy pobýval na Ukrajině v oblasti dnešní takzvané Doněcké lidové republiky, disponoval však pouze cestovním dokladem Svazu sovětských socialistických republik. Na Ukrajině se o něm kvůli konfliktu v oblasti Donbasu nezachovaly žádné údaje. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že dle § 9 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) nelze na řízení o žádostech podle Úmluvy aplikovat ustanovení správního řádu týkající se lhůt pro vydání rozhodnutí. Je tedy třeba analogicky aplikovat ustanovení § 27 zákona o azylu, které se vztahuje na řízení ve věcech mezinárodní ochrany, které je typově podobné. Žalovaný uvedl, že dne 20. 9. 2017 v souladu s § 27 odst. 2 zákona o azylu lhůtu pro vydání rozhodnutí prodloužil, a to do 9. 12. 2017. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, v níž uvedl, že ustanovení § 27 zákona o azylu na žalobcův případ aplikovat nelze, neboť se nejedná o řízení o mezinárodní ochraně. I kdyby se na řízení o udělení statusu osoby bez státní příslušnosti nevztahovala lhůta pro vydání rozhodnutí dle správního řádu, uplatnily by se základní zásady správního řízení, z nichž vyplývá nutnost vydat rozhodnutí ve věci samé co nejrychleji. Tento zájem zvláště posílen tíživými důsledky právního vakua, v němž se žalobce nachází, na jeho život. Žalobce též poukázal na skutečnost, že s ním žalovaný od počátku řízení vůbec nekomunikuje; neobstojí ani argument, že je třeba provádět zvláště náročné shromažďování informací, neboť díky předchozím správním a trestním řízením s žalobcem bylo postaveno najisto, že se jedná o osobu bez státní příslušnosti. II. Obsah správního spisu Ze správního spisu vyplývá, že žalobce dne 9. 3. 2017 doručil žalovanému žádost o určení statusu podle Úmluvy. V žádosti popisuje svou situaci, tvrdí, že nedisponuje občanstvím žádného státu, a proto potřebuje, aby byl jeho status postaven najisto. Dne 26. 4. 2017 žalobce doručil žalovanému urgenci, v níž žádal o urychlené vyřízení žádosti. Dne 12. 6. 2017 žalobce podal ministrovi vnitra žádost o učinění opatření proti nečinnosti. Tato žádost nebyla nikdy vyřízena. Vyrozuměním ze dne 20. 9. 2017 žalovaný sdělil žalobci, že podle § 27 odst. 2 zákona o azylu prodlužuje lhůtu pro vydání rozhodnutí do 9. 12. 2017. Důvodem byla skutečnost, že žalovaný vyhodnocuje spisový materiál shromážděný v rámci předchozích řízení o žalobcových žádostech o udělení mezinárodní ochrany. Taktéž žalovaný očekává doručení konkrétních informací o situaci v zemi původu žalobce, které vyžádal od příslušného zastupitelského úřadu. Vyrozumění žalobci nebylo doručeno. III. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze o věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný po poučení nevyjádřil nesouhlas. III. 1. Aplikovatelná právní úprava Nejprve bylo třeba posoudit, jaká právní úprava má být na věc aplikována. Dle § 8 písm. a) zákona o azylu žalovaný „rozhoduje ve věci mezinárodní ochrany“. Dle § 8 písm. d) zákona o azylu žalovaný „rozhoduje o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti“. Ustanovení § 9 zákona o azylu stanoví, že „[n]a řízení uvedená v § 8 písm. a), c) a d) se použije správní řád, s výjimkou ustanovení … o lhůtách pro vydání rozhodnutí ….“ Dle § 27 odst. 1 „[r]ozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, nestanoví-li tento zákon jinak, vydá ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nebo ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zrušení rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany a o vrácení k novému projednání.“ Z uvedených ustanovení zákona o azylu je zřejmé, že pro rozhodování o žádostech podle Úmluvy neexistuje zákonná lhůta. Zákonodárce totiž pro tento typ řízení v § 9 zákona o azylu výslovně vyloučil použití ustanovení správního řádu o lhůtách k vydání rozhodnutí, a zároveň nestanovil zvláštní úpravu. Úprava § 27 zákona o azylu se totiž výslovně vztahuje pouze na rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany, což je dle § 8 téhož zákona odlišný typ řízení, než řízení o žádostech podle Úmluvy. Za daných okolností soud stál před následujícími možnostmi: i) analogicky aplikovat úpravu správního řádu; ii) analogicky aplikovat úpravu zákona o azylu; iii) aplikovat pouze obecné zásady správního řízení, neboť zákon lhůtu pro vydání rozhodnutí nestanoví. Předně nelze přisvědčit žalobci, že by na věc měla být aplikována třicetidenní lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 správního řádu. Použití této úpravy totiž zákonodárce výslovně vyloučil v § 9 zákona o azylu. Bylo by tedy popřením výslovné a jednoznačné vůle zákonodárce, pokud by soud úpravu správního řádu, byť analogicky použil. Naopak se soud ztotožňuje s žalovaným, že je v daném případě namístě analogicky použít úpravu lhůt pro vydání rozhodnutí podle § 27 zákona o azylu. Tomuto závěru svědčí předně obdobné postavení žadatele o mezinárodní ochranu a žadatele o určení statusu osoby bez státní příslušnosti. V obou řízeních se žadatelé domáhají přiznání určitého souboru zvláštních práv zaručených Českou republikou, protože se nemohou spolehnout na ochranu ve své vlasti, a to v případě žadatele o mezinárodní ochranu proto, že mu v zemi původu (zjednodušeně řečeno) hrozí vážná újma, anebo v případě žadatele o určení statusu osoby bez státní příslušnosti proto, že není občanem žádného státu. Tomuto výkladu ostatně svědčí i historický výklad § 8 písm. d) zákona o azylu. V návaznosti na toto ustanovení, jímž je zakotveno řízení o žádostech podle Úmluvy, totiž neexistuje žádná další procesní úprava. Ani sama Úmluva nenabízí žádné vodítko, z něhož by bylo zřejmé, jaké konkrétní řízení má být vedeno o žádostech podaných osobami bez státní příslušnosti, jimž Úmluva stanoví práva a povinnosti. V důvodové zprávě k zákonu č. 314/2015 Sb., jímž byl § 8 písm. d) do zákona o azylu vložen, se uvádí následující: „Písmeno d) zakotvuje působnost ministerstva i pro rozhodování o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, pro které se rovněž použije mechanismů řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pro takto vzácné žádosti není vhodné vytvářet speciální řízení; jak bylo uvedeno již výše, pro tato řízení se použijí mechanismy řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to včetně vyloučení některých ustanovení správního řádu, jak předpokládá § 9, základem je nicméně použití správního řádu jakožto obecného předpisu.“ (zvláštní část důvodové zprávy k bodu 26, sněmovní tisk č. 463/0, 7. volební období PSP ČR) Soud má tedy ve shodě s důvodovou zprávou za to, že jediným rozumným řešením, které sleduje účel zákona, je aplikovat na řízení podle § 8 písm. d) zákona o azylu analogicky v nezbytné míře ustanovení tohoto zákona týkající se řízení o věcech mezinárodních ochrany. V opačném případě by totiž byli žadatelé o status osoby bez státní příslušnosti vystaveni značné právní