23 Co 169/2012 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 13/2013- 42 - text 12 pokračování 10Ad 13/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: Ing. T. L., bytem J., P., zast. JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti žalovanému: státní tajemník v Ministerstvu obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí náměstka ministra obrany pro personalistiku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 173-2/2013-7542, takto: I. Rozhodnutí náměstka ministra obrany pro personalistiku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 173-2/2013-7542, a rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1078-11/2012-4614, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9.800,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí náměstka ministra obrany pro personalistiku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Ředitelství personální podpory (dále jen „služební orgán“) ze dne 27.11.2012, č. j. 1078-11/2012-4614. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobci náleží úhrada rozdílu, o který mu byl krácen plat za období od 16.9.1999 do 30.11.2001 (vyjma období od 17.9.1999 do 15.10.1999 a od 7.10.2000 do 22.12.2000), a to celkem ve výši 230.843,- Kč. Soud zjistil, že odvolací služební orgán, který vydal napadené rozhodnutí, náměstek ministra obrany pro personalistiku, po podání žaloby zanikl. Proto si soud od Ministerstva obrany vyžádal rozkaz ministra obrany, v němž se stanovuje, který služební orgán o daném typu nároku rozhoduje v současné době. Jak vyplývá z čl. 3 odst. 3 písm. d) rozkazu ministra obrany ze dne 29. 6. 2012, č. 34/2012, ve znění účinném dne 1. 6. 2017, je-li dotčenou osobou bývalý voják z povolání, je služebním orgánem ve věcech služebního poměru, které se netýkají náhrady škody, ředitel odboru řízení lidských zdrojů sekce státního tajemníka Ministerstva obrany. Dle čl. 2 odst. 1 písm. b) téhož rozkazu je odvolacím orgánem nejbližší nadřízený příslušného služebního orgánu. Z čl. 18 písm. c) rozkazu ministra obrany ze dne 23. 11. 2015, č. 92/2015, se dále podává, že přímo nadřízeným služebním orgánem ředitele odboru lidských zdrojů je státní tajemník v Ministerstvu obrany. Právě do jeho kompetence tedy v současné době spadá rozhodování o odvoláních proti rozhodnutím o nároku na dorovnání platu, a proto nastoupil v nyní projednávané věci na místo žalovaného. Žalobce v žalobě uvedl, že od září roku 1999 byl trestně stíhán, přičemž s účinností od 16.9.1999 byl dočasně zproštěn výkonu funkce zástupce ředitele odboru majetku vzdušných sil Hlavního úřadu nákupu majetku a služeb Ministerstva obrany. S účinností od 1.12.1999 byl žalobce dočasně zproštěn výkonu služby, přičemž mu byl snížen plat na polovinu. Kvůli uvedeným skutečnostem žalobce nebyl povýšen do hodnosti generála, ačkoliv by na to měl vzhledem k dosavadní službě nárok. Dnem 30.11.2001 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. Trestní stíhání vedené proti žalobci bylo pravomocně zastaveno dne 15.6.2009, neboť nebylo prokázáno, že žalobce skutek, z něhož byl obviněn, spáchal. Výnosem Ministra obrany ze dne 23.6.2011 byla všechna předchozí rozhodnutí týkající se žalobcova služebního poměru zrušena. Proto má žalobce za to, že mu vznikl nárok na doplatek rozdílu, o který mu byl zkrácen plat v období od 16.9.1999 do 30.11.2011. Výše uvedená rekapitulace úkonů orgánů činných v trestním řízení a služebního orgánu žalovaného je tak dle žalobce nesprávným postupem státu, na základě kterého uplatňuje své nároky. V prvním žalobním bodu žalobce uvádí, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že jeho služební poměr skončil uplynutím stanovené doby. Služební poměr skončil nesprávným postupem státu. Proto je žalobce přesvědčen, že má nárok na úhradu doplatku rozdílu, o který mu byl zkrácen plat za období od 16.9.1999 do 30.11.2011, nikoli pouze do 30.11.2001, jak učinil žalovaný. V druhém žalobním bodu žalobce zpochybňuje závěr žalovaného, že náhradu nelze vyplatit za dobu, kdy byl žalobce ve vazbě. Upozorňuje na ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), podle něhož se za výkon služby považuje mimo jiné i doba dočasného zproštění výkonu služby. Jelikož byl žalobce v době vazebního stíhání dočasně zproštěn výkonu funkce a následně dočasně zproštěn výkonu služby, vykonával v tomto období dle § 66 odst. 2 zákona o vojácích z povolání službu, a proto mu náleží také náhrada platu za dobu strávenou ve vazbě. Dle třetího žalobního bodu má žalobce za to, že mu nemůže být kladeno k tíži, že nebyl v důsledku nezákonného postupu státu vůči němu povýšen, a tedy se mu adekvátně nezvyšoval plat. Do přiznané náhrady platu se také nepromítl také běžný nárůst plynoucí ze změn pravidel odměňování v Armádě České republiky. Čtvrtým žalobním bodem žalobce zpochybňuje též závěr žalovaného, že se nemůže domáhat náhrady nenárokových složek platu. Až do doby trestního stíhání žalobce dosahoval pracovních výsledků, na základě kterých by mu odměny nepochybně byly přiznávány. Výše odměn, která by byla žalobci vyplácena, by tak dle jeho názoru měla být vypočítána z výše odměn vyplacených osobám srovnatelného zařazení v předmětné době. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Upozornil, že k zániku služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání došlo uplynutím stanovené doby trvání služebního poměru podle § 164 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. K ukončení žalobcova služebního poměru tedy nedošlo na základě rozhodnutí služebního orgánu, ale plynutím času. Z toho důvodu žalobci náleží doplatek služebního platu pouze za dobu do 30.11.2001. Dle názoru žalovaného žalobci nenáleží dorovnání platu za dobu, kdy byl stíhán vazebně. Z § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákona o platu“) totiž vyplývá, že plat přísluší toliko za konání práce (služby). Z § 66 odst. 1 a § 24 zákona o vojácích z povolání se potom podává, že výkonem služby se rozumí plnění služebních povinností. Dle § 10 odst. 5 zákona o vojácích z povolání byl žalobce po dobu dispozice v době dočasného zproštění služby povinen plnit služební úkoly podle rozkazů nadřízeného. Dle názoru žalovaného žalobce v době výkonu vazby nemohl takové služební úkoly plnit, a proto mu za tuto dobu nenáležel plat; případnou náhradu škody způsobenou nezákonnou vazbou má nahradit Ministerstvo spravedlnosti postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Argumentaci žalobce ohledně svého potenciálního povýšení do vyšších hodností má žalovaný za čirou spekulaci. Z ničeho nelze dovodit, že pokud žalobce trestně stíhán nebyl, došlo by k takovému vývoji v jeho kariéře. V každém případě však žalovaný neměl pravomoc rozhodnout o případném nároku žalobce souvisejícím s tím, že nebyl povýšen, neboť rozhodoval o vyplacení rozdílu, o něž byl žalobci zkrácen plat po dobu dočasného zproštění výkonu služby. Nad rámec částky, o niž byl žalobci zkrácen plat, mu nemohla být žádná náhrada přiznána. Pokud jde o žalobcův požadavek, aby mu byly doplaceny též odměny, dle žalovaného se jedná o plnění, na která žalobce nemá a neměl nárok, proto mu je nelze vyplatit. Ze správního spisu vyplývají následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Dne 2.10.2000 bylo policejním orgánem žalobci sděleno obvinění z trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku spáchaného ve formě spolupachatelství, jehož se měl dopustit jednáním mezi léty 1997 a 1999 jako voják z povolání ve funkci zástupce ředitele Akvizičního úřadu Ministerstva obrany při administraci veřejných zakázek. Rozkazem ministra obrany ze dne 15.9.1999, č. 243, byl žalobce dočasně zproštěn výkonu funkce dle § 10b odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků (dále jen „zákon č. 76/1959 Sb.“) Rozkazem ministra obrany ze dne 1.12.1999, č. 312, byl žalobce podle § 9 zákona o vojácích z povolání dočasně zproštěn výkonu služby pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu, a zároveň byl podle § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona určen do dispozice vrchního ředitele majetkové sekce Ministerstva obrany. Dalšími rozkazy ministrů obrany byla měněna žalobcova dispozice, přičemž jeho dočasné zproštění výkonu služby trvalo. Rozkazem vrchního ředitele Finanční sekce Ministerstva obrany ze dne 7.8.2001, č. 30, bylo rozhodnuto o tom, že služební poměr žalobce jako vojáka z povolání zanikne uplynutím stanovené doby podle § 18 písm. a) zákona o vojácích z povolání ke dni 30.11.2001 a žalobce se zařazuje do zálohy. Usnesením Městského soudu v Praze