6 As 75/2015 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 19/2014- 19 - text 6 pokračování 10Ad 19/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: T. S., zastoupen JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem, sídlem Karola Śliwky 125, Karviná, proti žalovanému: generální ředitel Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2014, č. j. 33262-3/2014-900000-302, takto: I. Rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 28. 8. 2014, č. j. 33262-3/2014-900000-302, a rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů Generálního ředitelství cel ze dne 3. 6. 2014, č. j. 12436-6/2014-900000-401, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladu řízení ve výši 11.228,- Kč k rukám JUDr. Martina Schulhausera, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele odboru řízení lidských zdrojů Generálního ředitelství cel (dále jen „správní orgán I. stupně“), jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o přiznání úroků z prodlení z příplatku za službu v zahraničí ve výši 1.300,- USD přiznaného za období od 1. 1. 2007 do 30. 11. 2007. Žalobce namítá, že příplatek za službu v zahraničí je podle § 113 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) součástí služebního příjmu, a tedy na jeho vyplacení vzniká právo již na základě zákona, nikoliv až vydáním rozhodnutí o přiznání příplatku. Skutečnost, že služební orgány původně nezákonně odmítaly žalobci příplatek přiznat a o jeho přiznání rozhodly až v návaznosti na kasační zásah Městského soudu v Praze, má jít k tíži celní správě, nikoliv žalobci. Podle § 128 odst. 1 zákona o služebním poměru je služební příjem splatný zpětně za měsíční období ve výplatním termínu, který stanoví vedoucí bezpečnostního sboru, nejpozději však do konce následujícího kalendářního měsíce. S odkazem na odbornou literaturu má potom žalobce za to, že z pozdě vyplaceného služebního příjmu vzniká právo na úrok z prodlení, a to analogicky podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl především, že nárok na vyplacení příspěvku za službu v zahraničí žalobci vznikl až vydáním rozhodnutí, jímž mu byl přiznán. K tomu došlo až rozhodnutím žalovaného, které nabylo vykonatelnosti dne 2. 4. 2014. Následně byl příspěvek žalobci vyplacen v květnu roku 2014, tedy v řádném výplatním termínu. Při absenci právní úpravy úroků z prodlení nemohl žalobci nárok na ně vzniknout, jelikož služební poměr je vztahem veřejnoprávním. To vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2007, č. j. 4 Ads 19/2007-58, a ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 Ans 4/2013-37. Byť se tato rozhodnutí zabývala jinými typy příjmu, je možné jejich závěry přiměřeně aplikovat i na příspěvek za službu v zahraničí. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 4. 2004, č. j. 12436-4/2014-900000-302, byl žalobci přiznán za období od 1. 1. 2007 do 30. 11. 2007 příplatek za službu v zahraničí ve výši 1.300,- USD. Přípisem ze dne 5. 5. 2014 žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělil, že v souladu se svou původní žádostí (jež byla mylně podána jako civilní žaloba a po zastavení civilního řízení postoupena k vyřízení celní správě) žádá přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 1.300,- USD, a to od 16. 2. 2007. Žalobce podrobně vyčíslil, v jaké výši za které období úrok z prodlení žádá. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 3. 6. 2014, č. j. 12436-6/2014-900000-401, byla žalobcova žádost o přiznání úroku z prodlení zamítnuta. Správní orgán I. stupně uvedl, že splatnost příspěvku nemohla nastat dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o jeho přiznání. Proto nemohla ani vzniknout povinnost celní správy platit úroky z prodlení. Žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 8. 2014, č. j. 33262-3/2014-900000-302. Žalovaný se ztotožnil se správním orgánem I. stupně, že nárok na příplatek za službu v zahraničí vznikl až jeho přiznáním příslušným rozhodnutím, a proto se před vydáním tohoto rozhodnutí nemohla celní správa dostat do prodlení s výplatou příspěvku. Jakmile byl příspěvek na základě pravomocného rozhodnutí žalovaného splatný, byl žalobci bezodkladně vyplacen. Bez ohledu na tuto skutečnost žalovaný uvedl, že právní řád nezakotvuje v souvislosti s příspěvkem za službu v zahraničí právo příslušníka na úroky z prodlení, což není mezera v zákoně, nýbrž úmysl zákonodárce, který tak respektoval veřejnoprávní povahu služebního poměru. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Ve věci bylo podle § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce ani žalovaný s tímto po poučení soudem nevyjádřili nesouhlas. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobci vůbec mohlo v souvislosti s výplatou příspěvku za službu v zahraničí vzniknout právo na úroky z prodlení. Pokud by totiž právní řád vůbec takové právo nezakotvoval, nebylo by nutné zkoumat, zda se v nyní projednávané věci celní správa dostala s výplatou příspěvku za službu v zahraničí do prodlení. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku poskytuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 75/2015-17, č. 3383/2016 Sb. NSS, dle nějž vzniká bezpečnostnímu sboru při prodlení s výplatou služebního příjmu povinnost platit úroky z prodlení na základě analogie s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl následující: „S ohledem na charakter služebního příjmu, jakožto odměny za vykonanou práci (službu), a jeho podobnost se soukromoprávními peněžitými plněními lze dle názoru soudu využít analogie iuris ve vztahu k základním principům soukromoprávního institutu úroků z prodlení, jenž je upraven zejména v ustanovení § 1968 občanského zákoníku (dříve podobná úprava v § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Nejvyšší správní soud při tom vychází z teze vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007, č. j. 2 As 88/2006 – 56. Podle této teze není soukromé a veřejné právo oddělené „čínskou zdí“. Je třeba respektovat ucelenost a jednotu právního řádu. Vztah soukromého a veřejného práva chápe Nejvyšší správní soud jako vztah obecného a zvláštního práva. Z teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak mj. vyplývá, že některé normy soukromého práva lze použít i ve veřejném právu tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel (k tomu v nyní projednávaném případě dospět nelze - viz výše). Podle zmíněného ustanovení § 1968 občanského zákoníku je v prodlení ten dlužník, který dluh neplní řádně a včas. Bezpečnostní sbor (Policie České republiky) se tu tedy nachází v pozici dlužníka a příslušník v pozici věřitele. Za použití analogie iuris tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nárok na úroky z prodlení s vyplacením služebního příjmu, tedy i doplatku služebního příjmu za výkon služby přesčas, existuje.“ Městský soud se s uvedenými závěry publikovaného rozsudku kasačního soudu plně ztotožňuje. Na tom nemohou nic změnit ani další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na něž ve vyjádření k žalobě odkázal žalovaný. V rozsudku ze dne 27. 8. 2007, č. j. 4 Ads 19/2007-58, se Nejvyšší správní soud otázkou úroků z pozdě vyplaceného služebního příjmu vůbec nezabýval, byť z jeho reprodukční části vyplývá, že v předcházejícím správním řízení tato otázka řešena byla. Z tohoto rozhodnutí tedy v nyní projednávané věci ani teoreticky vycházet nelze. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 Ans 4/2013-37, se zabýval otázkou, zda vzniká právo na úroky z prodlení z výluhového příspěvku, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o sociální dávku, při jejímž zpětném přiznání právo na úrok z prodlení nevzniká. Jak ovšem vyplývá z výše citovaného právního názoru šestého senátu Nejvyššího správního soudu, v případě služebního příjmu je situace odlišná. Příspěvek za službu v zahraničí je podle § 113 písm. c) zákona o služebním poměru součástí služebního příjmu. Uplatní se na něj tedy závěr šestého senátu Nejvyššího správního soudu a při jeho pozdní výplatě je bezpečnostní sbor povinen příslušníkovi zaplatit též úroky z prodlení. Zákon o služebním poměru též v § 128 odst. 1 zcela jednoznačně stanoví, že služební příjem je splatný „zpětně za měsíční období, a to ve výplatním