7 Afs 54/2006 — Nejvyšší správní soud

10 Af 18/2014- 41 - text 10 pokračování 10Af 18/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: STANMORE S.à r.l. sídlem boulevard Royal 11, Lucemburské velkovévodství proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, Brno o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 2. 2014, č. j. 4266/14/5000-14503-702154, a ze dne 18. 2. 2014, č. j. 4251/14/5000-14503-702154 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 2. 2014, č. j. 4266/14/5000-14503-702154, a ze dne 18. 2. 2014, č. j. 4251/14/5000-14503-702154, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 22.456,- Kč. Odůvodnění: Původní žalobci, společnosti CRPI s.r.o. a Marble Arch s.r.o., se samostatnými žalobami domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí žalovaného, jimiž byly nepodstatně změněny exekuční příkazy Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně I. stupně“) na prodej nemovitých věcí. Příkazy byly vydány k vymožení daňového nedoplatku skupinového plátce DPH, jehož byli oba původní žalobci součástí a jemuž byla mezi vydáním exekučních titulů a exekučních příkazů zrušena registrace. Kromě toho byly vymáhány také nezaplacené úroky z prodlení a úroky z posečkané daně, jež byly vyměřeny dalšímu členovi bývalého skupinového plátce, společnosti W.A.B. Weisz Logistics s.r.o. (dále jen „W.A.B.“), která před vydáním napadených rozhodnutí zanikla fúzí sloučením se společností W.A.B. WEISZ LUX S.à r.l. (dále jen „W.A.B. LUX“). Oba původní žalobci po podání žaloby zanikli fúzí sloučením se společností STANMORE S.à r.l., a proto soud usnesením ze dne 17. 5. 2017, č. j. 10 Af 18/2014-36, rozhodl o procesním nástupnictví této společnosti na straně žalobce. Hovoří-li se dále v rozsudku o „žalobci“, míní se tím oba původní žalobci, neboť jimi napadená rozhodnutí ani jejich žaloby se žádným podstatným způsobem neodlišují. Žalobce za prvé namítl, že mu napadená rozhodnutí nebyla řádně doručena. Žalobce byl sice v daňovém řízení zastoupen, v plné moci však výslovně uvedl, že zástupčí oprávnění se nevztahuje na doručování. Přesto však žalovaný napadená rozhodnutí doručoval zástupci žalobce. Jelikož tedy napadená rozhodnutí nikdy nenabyla právní moci, má žalobce za to, že by jeho žaloba měla být odmítnuta pro předčasnost podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Ve druhém žalobním bodu žalobce tvrdí, že po něm nemohou být vymáhány nedoplatky společnosti W.A.B., neboť ta v době napadeného rozhodnutí již neexistovala. Žalobci nebyly poskytnuty informace o tom, zda a jak byl nedoplatek společnosti W.A.B vymáhán, ani zda a v jakém rozsahu dluh při přeměně přešel na nástupnickou společnost W.A.B. LUX. Schopnost žalobce bránit svá dlužnická práva tak byla značně omezena. Za třetí žalobce tvrdí, že právní úprava solidární odpovědnosti členů skupiny dle § 5b odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o DPH“) je nedostatečná z hlediska ústavně garantovaného práva na ochranu majetku a na soudní a jinou ochranu. Jelikož zákon o DPH nevymezuje, co je společná a nerozdílná odpovědnost, je třeba analogicky aplikovat ustanovení občanského zákoníku. Z § 563 občanského zákoníku z roku 1964 i z § 1872 občanského zákoníku z roku 2012 vyplývá, že solidární dlužník je povinen plnit až po výzvě věřitele. Jelikož žalobce nikdy nebyl vyzván, aby jako solidární dlužník uhradil dluh zaniknuvší skupiny, nevznikla mu povinnost daňový nedoplatek skupiny zaplatit, a proto vůči němu nebylo možné provést exekuci. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce tvrdí, že nemůže odpovídat za daňové nedoplatky jiných členů bývalé skupiny, které těmto členům vznikly ještě před vznikem skupiny. Dle žalobce z § 5b odst. 2 zákona o DPH vyplývá, že členové skupiny po jejím zániku odpovídají pouze za daňové nedoplatky, které vznikly v době jejich členství ve skupině. Z ustanovení § 5c odst. 3 zákona o DPH dále vyplývá, že po zániku skupiny za nedoplatky, které jejím členům vznikly ještě před vznikem skupiny, ostatní členové skupiny neodpovídají. Dle pátého žalobního bodu nebyly vymáhané nedoplatky v exekučních příkazech dostatečně specifikovány. Z pouhého čísla jednacího platebního výměru, typu a výše nedoplatku žalobce neměl dost informací o okolnostech vzniku daňové povinnosti, aby ji mohl účinně zpochybnit. V šestém žalobním bodu žalobce namítá, že správce daně I. stupně nebyl příslušný k vydání exekučních příkazů, neboť žalobce (respektive oba původní žalobci) již nebyli subjekty spadajícími do působnosti správce daně I. stupně. Je pravdou, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o přechodu místní příslušnosti správce daně podle § 131 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), avšak nevydáním tohoto rozhodnutí došlo ke zkrácení žalobcova práva na to, aby v jeho věci rozhodoval místně příslušný správce daně. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. K doručování rozhodnutí uvedl, že dle § 41 odst. 1 daňového řádu se zastoupenému účastníku nedoručuje a namísto toho se doručuje jeho zástupci; ke zkrácení zástupčího oprávnění tedy nebylo možné přihlédnout. Solidární odpovědnosti žalobce za daňové nedoplatky společnosti W.A.B. dle žalovaného nebrání její zánik, neboť daňový dluh nadále existuje a žalobcovo solidární dlužnictví také. Namítá-li žalobce, že neměl o daňových nedoplatcích dostatečné informace, upozorňuje žalovaný, že měl právo nahlížet do všech relevantních daňových spisů. Dále žalovaný upozornil, že žalobce byl povinen daňový nedoplatek zaplatit v zákonné lhůtě splatnosti, a proto jej již nebylo třeba na základě analogie s předpisy soukromého práva vyzývat k zaplacení. Žalovaný interpretuje § 5b odst. 2 zákona o DPH tak, že všichni členové skupiny odpovídají za její daňové povinnosti společně a nerozdílně jak po celou dobu existence skupiny, tak i po jejím zániku. Na základě § 5c odst. 1 zákona o DPH přešly nedoplatky společnosti W.A.B. jejím vstupem do skupiny na ni, a proto se i po zániku skupiny jednalo o dluhy, za které společně a nerozdílně odpovídají všichni členové skupiny. Ustanovení § 5c odst. 3 zákona o DPH dle názoru žalovaného nemodifikuje pasivní solidaritu zakotvenou v § 5b odst. 2 zákona o DPH, nýbrž pouze stanoví, v jakém poměru dlužníci za dluhy odpovídají mezi sebou. Žalobce tedy odpovídá i po zániku skupiny za její nedoplatky, které vznikly výhradně v souvislosti s činností společnosti W.A.B., avšak může vůči ní uplatnit regres. Ze správních spisů soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Exekučními příkazy správního orgánu I. stupně ze dne 11. 7. 2013, č. j. 286266/13/4000-27900-107911 a č. j. 286273/13/4000-27900-107911, byla nařízena exekuce na prodej movitých věcí obou původních žalobců. V obou případech byla exekuce nařízena k vymožení daňového nedoplatku a úroku z prodlení ve výši 471.651.090,46 Kč. Podle tabulky uvedené shodně ve výrocích obou exekučních příkazů byly vymáhány následující dluhy: • nedoplatek na DPH společnosti W.A.B., úrok z prodlení a úrok z posečkané částky (položky č. 1-4 a 12) • nedoplatek na DPH skupiny registrované jako plátce DPH zaniknuvší dne 31. 12. 2012 a úrok z prodlení (položky 5-11 a 13-14). Rozhodnutími žalovaného ze dne 18. 2. 2014, č. j. 4266/14/5000-14530-702154 a č. j. 4251/14/5000-14503-702154, byly exekuční příkazy změněny, neboť žalovaný odhalil v jejich výrocích početní chybu. Nově tak celková výše vymáhaného dluhu činila 470.444.876,87 Kč. Taktéž žalovaný učinil ve výrocích exekučních příkazů určitá terminologická zpřesnění, která však na jejich obsah nemají vliv. Odvolacím námitkám však žalovaný nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že žalobce společně a nerozdílně s ostatními členy bývalé skupiny odpovídá za její daňové dluhy, a to včetně daňových nedoplatků, které do skupiny při jejím vzniku vnesli ostatní členové. Stejně jako ve vyjádření k žalobě i v napadeném rozhodnutí žalovaný prezentoval svou interpretaci § 5c odst. 3 zákona o DPH, dle níž po zániku skupiny dochází pouze k přerozdělení platebních povinností mezi členy bývalé skupiny, navenek však všichni nadále odpovídají solidárně. Žalovaný dospěl k závěru, že v exekučních příkazech bylo srozumitelně specifikováno, které dluhy jsou po žalobci vymáhány, neboť byla uvedena tabulka jednotlivých platebních výměrů. Neztotožnil se ani s námitkou místní nepříslušnosti správního orgánu I. stupně, neboť ke změně místní příslušnosti podle § 131 odst. 1 daňového řádu dochází až příslušným rozhodnutím, nikoliv ze zákona. Rozhodnutí o změně místní příslušnosti v době vydání exekučních příkazů dosud neexistovalo. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a práv