9 Afs 72/2011 — Nejvyšší správní soud

10 Af 37/2017- 525 - text 28 pokračování 10Af 37/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost, sídlem U Habrovky 11, Praha 4, zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, sídlem Nad Zátiším 22, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobách proti rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 28. 4. 2009, č. j. 71-27/2009-170100-21, ze dne 28. 4. 2009, č. j. 71-31/2009-170100-21, a ze dne 28. 4. 2009, č. j. 71-32/2009-170100-21, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Úvod a obsah žalob Žalobce se původně samostatnými žalobami domáhal zrušení šesti rozhodnutí Celního ředitelství Praha, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti platebním výměrům Celního úřadu Praha III (dále jen „správce daně I. stupně“) ze dne 30. 7. 2003, č. 43 – 48/2003. Poté, co soud všech šest řízení spojil ke společnému projednání, zrušil tři z napadených rozhodnutí, a to výrokem II. rozsudku ze dne 19. 12. 2013, č. j. 7 Af 11/2012-349, a výroky I. a II. rozsudku ze dne 10. 3. 2015, č. j. 7 Af 11/2012-412. Ostatní tři napadená rozhodnutí uvedená v záhlaví tohoto rozsudku přezkoumává soud nyní; jedná se o rozhodnutí č. j. 71-27/2009-170100-21, jímž byl změněn platební výměr č. 43/2003 (dále též „první napadené rozhodnutí“), rozhodnutí č. j. 71-31/2009-170100-21, jímž byl změněn platební výměr č. 47/2003 (dále též „druhé napadené rozhodnutí“), a rozhodnutí č. j. 71-32/2009-170100-21, jímž byl změněn platební výměr č. 48/2003 (dále též „třetí napadené rozhodnutí“). Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, na základě nějž zaniklo Celní ředitelství Praha, které původně v řízení před soudem vystupovalo jako žalovaný, neboť vydalo napadené rozhodnutí. V souladu s přechodným ustanovením § 82 odst. 2 uvedeného zákona však na místo žalovaného nastoupilo Generální ředitelství cel. Pro zjednodušení jsou oba tyto orgánu v rozsudku označovány jako „žalovaný“. Níže jsou stručně rekapitulovány žalobní body číslované soudem dle pořadí, pod kterými byly uvedeny v žalobách. I. 1. Uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně Ve třetím žalobním bodu žalobce tvrdí, že žalovaný aplikoval nesprávnou právní úpravu, když ohledně výpočtu prekluzivní lhůty pro stanovení daně použil ustanovení § 268 odst. 1 a 4 celního zákona ve znění zákona č. 1/2002 Sb. Jelikož jde o hmotně právní ustanovení, které nebylo v rozhodné době let 1997 – 2001 účinné, nelze jej na žalobcův případ retroaktivně aplikovat. Otázce prekluze se žalobce dále věnuje předně ve třináctém žalobním bodu, kde tvrdí, že daň nebyla pravomocně vyměřena před uplynutím subjektivní tříleté prekluzivní lhůty. V řízení byla nezákonně provedena daňová kontrola, ačkoliv měla být provedena kontrola následná. Nezákonnou daňovou kontrolou tedy dle jeho názoru nemohlo dojít k přerušení prekluzivní lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 4 odst. 3 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen „zákon o soustavě daní“). I kdyby však žalobce připustil, že zahájením daňové kontroly k přerušení subjektivní lhůty došlo, běžela by znovu od 31. 12. 2002. Poprvé sice byla pravomocně daň vyměřena již v roce 2004, následně však proti rozhodnutím o odvolání žalobce brojil správními žalobami, a to úspěšně. Po dobu řízení před soudem prekluzivní lhůta neběžela, a tedy skončila dne 13. 11. 2007 (první napadené rozhodnutí), respektive dne 20. 7. 2007 (druhé napadené rozhodnutí) dne 18. 8. 2007 (třetí napadené rozhodnutí). K pravomocnému vyměření daně však došlo napadenými rozhodnutí až dne 4. 5. 2009, tedy již po uplynutí prekluzivní lhůty. Žalovaný nesprávně vycházel z toho, že přerušení prekluzivní lhůty způsobilo též vydání rozhodnutí o odvolání, což je ovšem v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ve čtrnáctém žalobním bodu žalobce namítal též uplynutí objektivní desetileté prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Tato lhůta se dle jeho názoru nestaví v průběhu řízení před soudem. Dále v patnáctém žalobním bodu žalobce obsáhle polemizuje s úvahami žalovaného týkajícími se prekluze. Tvrdí, že ačkoliv v době vzniku celního dluhu neexistovala samostatná právní úprava prekluze v celném zákoně a nebylo možno aplikovat ustanovení § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“), měl být aplikován § 2 odst. 3 zákona o soustavě daní. Prekluzivní lhůta dále dle názoru žalobce nemůže být vyloučena aplikací ustanovení § 268 odst. 4 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen „celní zákon“), které nabylo účinnosti až po vzniku celního dluhu; jednalo by se o nepřípustnou pravou retroaktivitu. I. 2. Nepřezkoumatelnost a jiné vady řízení V prvním žalobním bodu žalobce uvedl, že jsou napadená rozhodnutí dle jeho názoru nicotná, neboť je v nich jako adresát vedle žalobce uveden též Ing. M. V., člen představenstva žalobce. Ing. V. až do vydání napadených rozhodnutí nebyl účastníkem řízení a není zřejmé, proč se v textu výroku rozhodnutí ocitl, ani o jakých jeho právech či povinnostech bylo rozhodováno. Též ve druhém žalobním bodu se uvádí, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná, neboť potvrdila prvostupňové platební výměry v části výroků, kde byla stanovena lhůta k zaplacení a účet, na který má být doměřená daň zaplacena. V době vydání rozhodnutí o odvolání však již tuto lhůtu nebylo možné splnit a prvostupňový celní úřad neexistoval, pročež měl žalovaný ve svých rozhodnutích nově stanovit lhůtu platby a účet, na nějž má být zaplacena. Ve čtvrtém žalobním bodu, jenž se týká pouze napadených rozhodnutí č. j. 71-31/2009-170100-21 a č. j. 71-32/2009-170100-21, žalobce namítá, že součástí výroků těchto rozhodnutí je tabulka výpočtu celního dluhu, která však obsahuje údaje týkající se i jiných platebních výměrů, než těch, která byla napadena příslušným odvoláním. Výše daně vyměřených napadenými rozhodnutími tak neodpovídá finálnímu výsledku uvedenému v tabulce. Zároveň žalobce uvedl, že tabulka obsahuje údaje o pohonných hmotách, které byly odčerpány ze sítě od 31. 1. 1997, ačkoliv kontrole byly podrobeny pouze jednotné celní deklarace z období od 26. 8. 1997. Došlo tedy k nepřípustnému rozšíření předmětu řízení, a to navíc pro období, za které již uplynula subjektivní i objektivní prekluzivní lhůta pro stanovení daně. Podle pátého žalobního bodu jsou výroky napadených rozhodnutí vnitřně rozporné v částech týkajících se období, v němž měly být pohonné hmoty ze sítě odčerpány. První napadené rozhodnutí se týká jednotných celních deklarací vydaných mezi 19. 7. 1999 a 16. 1. 2001, avšak dle výpočtové tabulky měl žalobce zboží nakoupené podle těchto deklarací odejmout z produktovodní sítě mezi 14. 5. 1997 a 29. 12. 2000. Žalovaný tedy tvrdí, že zboží bylo odňato celnímu dohledu dva roky předtím, než bylo vůbec uskladněno v celním skladu, což je závěr nemyslný. Druhé napadené rozhodnutí uvádí, že zboží uvedené v deklaracích z 26. 8. 1997 až 17. 12. 1998 bylo ze sítě odňato v období od 1. 3. 1999 do 30. 9. 2000, což ovšem není možné, neboť dle platebních výměrů č. 48/2003 a 45/2003 a souvisejících rozhodnutí žalovaného by žalobce musel v uvedeném období rovněž odnímat celnímu dohledu zboží tehdy deklarované. Téže zboží však nemohlo být celnímu dohledu odňato dvakrát. Totéž se týká třetího napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvádí, že v období od 27. 10. 2000 do 16. 10. 2002 bylo celnímu dohledu odňato zboží deklarované od 18. 1. 1999 do 19. 7. 19999, ačkoliv v době od 27. 10. 2000 do 30. 11. 2000 mělo být odnímáno též zboží uvedené v platebním výměru č. 45/2003. V šestém žalobním bodu žalobce zpochybňuje způsob, jakým žalovaný celní dluh vypočítal. V napadených rozhodnutích totiž není uvedeno datum odnětí zboží celnímu dohledu, jak požadoval správní soud v předchozím kasačním rozsudku ve věci. Je zde pouze datum odpisu z evidence BPCS vedené společností Čepro, a.s., avšak toto datum není datem odnětí celnímu dohledu. Žalobce kromě evidence BPCS vycházel z faktur vystavených společností Slovnaft a výpočet celního dluhu provedl obdobně jako policie v souvisejícím trestním řízení; o této otázce by si však měl správní orgán učinit úsudek sám a neměl by pouze vycházet ze stanoviska znalce či policie. Dle devátého žalobního bodu je schopnost žalobce prokazovat svá tvrzení podstatně omezena, neboť celní úřad v rámci daňové kontroly podle § 16 odst. 7 zákona o správě daní převzal žalobcovy doklady, aniž by o tom vydal potvrzení. Následně tyto doklady bez dalšího předal policii, k čemuž jej ovšem právní úprava neopravňuje. V desátém žalobním bodu žalobce namítá, že byly provedeny dvě paralelní daňové kontroly, z nichž jedna byla ukončena dne 10. 2. 2003 a druhá dne 30. 7. 2003. Později ukončená kontrola byla dle žalobce opakovaná, a tedy nezáko