2 As 78/2006 — Nejvyšší správní soud

11 A 140/2015- 42 - text 7 pokračování 11A 140/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha ve věci žalobce: S. O. O., nar. X, st. příslušnost Nigerijská federativní republika, bytem X, zastoupen Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.7.2015, č.j. MV-61884-5/SO-2015, t a k t o: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 14.7.2015, č.j. MV-61884-5/SO-2015, s e r u š í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.7.2015, č.j. MV-61884-5/SO-2015, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 4. 3. 2015, č.j. OAM-1428-30/ZR-2012, kterým byl žalobci ukončen přechodný pobyt podle § 87f odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále také jako zákon o pobytu cizinců). Napadené rozhodnutí opírá svůj výrok o skutečnost, že manželství žalobce s občanem Evropské unie zaniklo na základě pravomocného rozsudku soudu o rozvodu manželství. Prvostupňový orgán zahájil řízení o zrušení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na základě podnětu bývalé manželky žalobce, která je občankou České republiky. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1.10.2013, č.j. 46 C 8/2013-44, které nabylo právní moci dne 21.12.201, s tím, že manželství bylo uzavřeno dne 27.6.2009 v Prato, Itálie, přičemž žaloba na rozvod podaná manželkou došla místně nepříslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 5.3.2012. Coby příčinu rozvodu manželka uvedla časté neshody a násilí ze strany žalobce, společné soužití bylo ukončeno v dubnu 2010 a od té doby spolu nevedli domácnost, nebydleli spolu, ani se sexuálně nestýkali. Dále, z manželství se dne 16.1.2010 narodil syn, který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25.10.2011, č.j. 9 P 42/2010-38, svěřen do výchovy matce a žalobci bylo uloženo přispívat na jeho výživu. Prvostupňový orgán proto dospěl k závěru, který byl potvrzen i žalovaným, že manželství žalobce s občanem Evropské unie zaniklo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o rozvodu manželství, čímž byla splněna podmínka podle § 87f odst. 1 ZPC, přičemž před zahájením řízení o rozvodu toto manželství trvalo méně než 3 roky, pročež se neuplatní výjimka podle § 87f odst. 2 písm. c) ZPC. Žalovaný tím vyvrátil námitku žalobce stran toho, že manželství trvalo cca 4,5 roku (od uzavření dne 27.6.2009 do právní moci rozhodnutí o rozvodu dne 21. 12. 2013), a dle žalobce tedy bylo na místě uplatnit výjimku dle § 87f odst. 2 písm. c) ZPC. Žalovaný k žalobcem zdůrazňovaným dopadům rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života poznamenal, že tyto se jeví zcela přiměřenými s ohledem na skutečnost, že žalobcův pobyt na území České republiky již přestal splňovat účel, za kterým mu byl umožněn, tedy manželství s občanem České republiky. Žalovaný doplnil, že žalobce měl pomýšlet o jiném oprávnění k pobytu na území České republiky od okamžiku, kdy manželství dne 21.12.2013 zaniklo. K žalobcově námitce, že bylo porušeno jeho právo garantované v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. právo na respektování soukromého a rodinného života, žalovaný uvedl, že z tohoto nutně nevyplývá právo cizince na vstup a pobyt v zemi, kde pobývá jeho rodinný příslušník, a odkázal rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 78/2006. Žalobce rovněž namítal, že mu nebylo v řízení umožněno uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy, neboť nemluví česky a nechápe smysl, podstatu, význam a účel jednotlivých institutů a úkonů správního řízení, o čemž nebyl správním orgánem přiměřeným způsobem poučen. Následkem toho mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a proto tak učinil až ve svém odvolání. Žalovaný k tomu uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce byl dne 3.2.2015 vyrozuměn prvostupňovým orgánem o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Nato se dne 9.2.2015 žalobce dostavil k prvostupňovému orgánu a v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále také „SŘ“) mu bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce se však s podklady pro vydání rozhodnutí seznámit nechtěl a nevyjádřil se k nim. Žalovaný k tomu podotknul, že si žalobce mohl a měl v souladu s § 16 odst. 3 SŘ obstarat tlumočníka na své náklady, přičemž prvostupňový orgán nebyl povinen žalobci tlumočníka ustanovovat. V souvislosti s otázkou tlumočení ještě žalobce v odvolání dodal, že nesouhlasí s údajem uvedeným v protokolu o jeho výslechu ze dne 14. 8. 2014, podle kterého si měl obstarat přítomné tlumočníka na vlastní náklady, když tlumočník byl ve skutečnosti vybrán správním orgánem, který rovněž nesl náklady tlumočení. Žalobce taktéž namítal nepřiměřený zásah do svého soukromého a rodinného života, a to s ohledem na svého nezletilého syna, s nímž má velmi dobrý vztah, stýká se s ním, chce se podílet na jeho výchově a řádně platí výživné. K tomu navrhnul důkaz výslechem své současné družky a fotodokumentací a dodal, že argumentace správního orgánu, že účastník řízení se o manželku nestará a nijak ji nepodporuje, je zcela irelevantní a vůbec nemůže obstát. Rozhodnutí prvostupňového orgánu dle žalobce odporuje Úmluvě o právech dítěte, kdy podle čl. 7 odst. 1 této úmluvy má každé dítě právo znát své rodiče a právo na jejich péči, a dále odporuje veřejnému zájmu na tom, aby rodiče mohli vychovávat a stýkat se se svými dětmi. Žalobci bylo na základě dohody rodičů přiznáno právo pravidelného osobního styku s nezletilým, který probíhá výlučně na území České republiky. Žalovaný k tomu však podotknul, že dle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte státy uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Rovněž čl. 10 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte hovoří o tom, že dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky s oběma rodiči. Úmluva o právech dítěte tedy požaduje ochranu pro vyjmenovaná práva dítěte, avšak nikde nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě, přičemž pravidelné osobní kontakty lze zajistit i jinak, než udělením povolení k přechodnému pobytu. Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňového orgánu, je v rozporu se zjištěným (navíc neúplně a nikoliv procesně řádně zjištěným) skutečným stavem věci a zároveň je nepřezkoumatelné, procesně vadné i věcně nesprávné. Dle žalobce nejsou relevantní pasáže věnované chování žalobce k manželce, neboť jednak toto není předmětem řízení a jednak nejsou tato tvrzení nijak prokázána. Žalobce poukázal na špatný psychický stav své bývalé manželky, pročež navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, s čímž se však žalovaný nijak nevypořádal. Iniciátorem rozvodu byla manželka žalobce, on sám se o něj nijak nepřičinil, přičemž žalobce jí uváděné důvody označil za irelevantní a lživé a její tvrzení za zmatená a přehnaná, a to až na hranici křivého obvinění či křivé výpovědi. Žalobce zdůraznil, že žalovaný tvrzení manželky před rozvodovým soudem v rozhodnutí bezdůvodně a bezvýhradně přejal, byla tak porušena zásada nestrannosti garantovaná jak správním řádem, tak Ústavou, resp. LZPS. Dále, ohledně splnění podmínek pro aplikaci § 87f odst. 2 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců žalobce namítl, že žalovaný pominul skutečnost, že řízení u civilního soudu je zahájeno podáním návrhu u věcně a místně příslušného soudu. Z příslušných rozhodnutí naopak jasně vyplývá, že žaloba na rozvod byla podána k nepříslušnému soudu, a není tedy prokázáno, kdy bylo řízení o rozvod skutečně zahájeno, pročež dle žalobce není zjištěn skutečný stav věci. Předmětné ustanovení nemíří na ty případy, kdy je manželství rozvedeno z podnětu občana Evropské unie, ale naopak z podnětu na něj se navazujících osob, aby bylo zabráněno účelovosti manželství, tedy aby se případně cizinci nerozváděli se svými protějšky okamžitě po získání pobytového oprávnění. Tento žalobní bod pak žalobce uzavřel poukazem na přepjatý formalismus postupu správních orgánů, neboť dle jeho názoru manželství trvalo téměř (bez cca tří měsíců) požadované tři roky. Žalobce dále namítl, že v řízení nebyla zkoumána přiměřenost rozhodnutí o ukončení přechodného pobytu ža