— Nejvyšší správní soud

11 Ad 19/2015- 24 - text 7 11 Ad 19/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha ve věci žalobce: D. K., bytem v, zast. Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem v Táboře, Tábor, Tyršova 521, proti žalovanému: náměstkyně ministra obrany, se sídlem Ministerstvo obrany, Praha 6, Tychonova 221/1, o žalobě proti rozhodnutí náměstkyně ministra obrany pro řízení sekce právní Ministerstva obrany ze dne 21.7.2015, č.j. 1217-2/2015-1322, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze dne 17.9.2015, domáhal zrušení rozhodnutí náměstkyně ministra obrany pro řízení Sekce právní Ministerstva obrany ze dne 21.7.2015 č.j. 1217-2/2015-1322, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitelky Odboru pro právní zastupování ze dne 18.3.2015, č.j. 307-00965-12-30-20, jímž byla žalobci přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 72.000,- Kč. 2. Ve správním řízení bylo rozhodováno o nároku žalobce, který jako voják z povolání, utrpěl dne 9.3.2011 v rámci kurzu přežití ve sněhovém záhrabu poškození zdraví, a to periferní obrnu lícního nervu omrznutím obličeje. Dle ustanovení § 115 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, byl úraz hodnocen jako služební úraz s plnou odpovědností České republiky - Ministerstva obrany za vzniklou škodu. O právním základu odpovědnosti České republiky - Ministerstva obrany pravomocně rozhodl velitel Vojenského záchranného útvaru 1825 Tábor rozhodnutím ze dne 17.7.2012, č.j. 56-63/18/2011-1825. Náhrada za ztížení společenského uplatnění byla žalobci určena na základě bodového ohodnocení určeného v lékařském posudku lékařem, a to v souladu s přílohou vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Ztížení společenského uplatnění žalobce znalec ohodnotil jako traumatickou poruchu lícního nervu těžkého stupně v hodnotě 600 bodů. S ohledem na to, že hodnota jednoho bodu dle vyhlášky byla v době posuzování ztížení společenského uplatnění 120,- Kč, přiznal služební orgán žalobci náhradu ve výši 72.000,- Kč. 3. Rozhodnutím ze dne 21.7.2015, č.j. 1217-2/2015-1322, žalovaná odvolání žalobce, v němž mj. namítl, že vyhláška č. 440/2001 Sb. byla zrušena zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto nemůže v současné době regulovat žádné právní vztahy, tedy ani vztahy v oblasti pracovního práva a služebního poměru, zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. K námitkám uplatněným v podaném odvolání žalovaná uvedla, že při posuzování a rozhodování dané věci vycházel odvolací služební orgán ze Stanoviska k postupu při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění při pracovním (služebním) úrazu po 1. lednu 2014 ze dne 2.1.2014 vydaného v té době zástupcem náměstka ministra obrany pro personalistiku – personálním ředitelem Ministerstva obrany, kde se mj. uvádí: „Již při vzniku zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který nahradil uvedený zákon č. 65/1965 Sb., byla přijata zcela nová koncepce odškodňování zaměstnanců za utrpěné úrazy. Zvláštní zákon (zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců) měl zakotvit povinné úrazové pojištění zaměstnanců, ze kterého by pak vznikal při pracovním úrazu nárok zaměstnance na dávky vyplácené orgány úrazového pojištění (shodné s orgány sociálního pojištění). Protože se však počítalo s pozdější účinností tohoto zákona, převzal nový zákoník práce dosavadní právní úpravu odškodňování za pracovní úrazy do svých přechodných ustanovení, konkrétně §§ 365 až 393. Podle § 369 má zaměstnavatel povinnost odškodňovat zaměstnance při utrpění pracovního úrazu mimo jiné i náhradou za bolest a ztížení společenského uplatnění. Podle § 372 zákoníku práce „(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově. (2) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v jednotlivých případech“. K vydání této vyhlášky doposud nedošlo. Od 1.1.2007 tedy tuto oblast pracovněprávních vztahů upravuje přechodné ustanovení nového zákoníku práce, konkrétně § 394 odst. 2: „Do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.“. Výslovně je tedy zmíněn určitý právní předpis, který měl být podle obecných zásad se zrušením zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, jako prováděcí předpis, také zrušen. Uvedeným ustanovením je zachována jeho platnost a účinnost i za nového zákoníku práce. Protože platný zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, dosud nenabyl účinnosti (v současné době je stanovena na 1.1.2017), důvodnost tohoto přechodového ustanovení dále trvá. Současně s novým občanským zákoníkem nabyl účinnosti i zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Jeho část šedesátá sedmá upravila také zákoník práce. Ve 45 novelizačních bodech uvedla zákoník práce do souladu s principy a konkrétní úpravou v novém občanském zákoníku. Zachovala však zvláštní ustanovení o náhradě škody způsobené v pracovněprávních vztazích, které obsahuje zákoník práce v §§ 248 až 275, tedy autonomní úpravu odlišnou od starého občanského zákoníku, ale i nového občanského zákoníku. Nijak se také nedotkla uvedených přechodných ustanovení a nenastavila v oblasti odškodňování ani žádná jiná pravidla. Dále tedy platí povinnost zaměstnavatele odškodňovat podle § 369 zákoníku práce zaměstnance mimo jiné i náhradou za bolest a ztížení společenského uplatnění a výši stanovovat podle přechodného ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce. Uvedený stav nelze vyložit jinak, než že jde o vůli zákonodárce zachovat současný způsob náhrad při pracovních úrazech poskytovaných ze strany zaměstnavatele i po účinnosti NOZ.“ 4. V rozhodnutí dále žalovaná uvedla, že pro náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění u vojáků z povolání platí zvláštní právní úprava, tj. část sedmá, hlava II. zákona o vojácích, kde v ust. § 119 odst. 1 ve znění účinném do 30.6.2015 bylo uvedeno, že „Náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytují jednorázově za podmínek a ve výši, které stanovuje zvláštní právní předpis.“. Zvláštním právním předpisem měl zákon na mysli vyhlášku o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění vydanou Ministerstvem zdravotnictví pod č. 440/2001 Sb., v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí, podle které, nadále i po 1.1.2014, služební orgány postupují. Přijetím novely zákona o vojácích vyhlášené pod č. 332/2014 Sb., účinné od 1.7.2015, se změnilo i ustanovení § 119 odst. 2, kde je uvedeno, že „Ministerstvo stanoví vyhláškou postup při určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění.“ Žalovaná uzavřela, že služebnímu orgánu I. stupně byl znám takový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro vydání napadeného rozhodnutí. 5. Žalobce v žalobě namítl, že s účinností ode dne 1.1.2014 byla zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ustanovením § 3080, bod 237), nemůže být tedy v daném případě aplikována, přesto však při posuzování ztížení společenského uplatnění žalovaný podle uvedené vyhlášky postupoval. Žalobce vyslovil názor, že by měl být daný případ posouzen podle norem práva občanského, v jejichž rámci byla pro potřeby soudní praxe zpracována Nejvyšším soudem ve spolupráci s dalšími odbornými subjekty „Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví“, jejíž systém vychází z identifikace rozsahu postižení (omezení) z pohledu všech myslitelných stránek lidského života, tj. všech oblastí, v nichž pro trvalé zdravotní následky dochází k omezení či k plnému vyřazení z možnosti se společensky uplatnit. Protiústavní je pak právní výklad uvedený ve společném stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví k postupu při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, neboť mj. zakládá nedůvodně nerovnováhu mezi odškodňováním bolesti a ztížení společenského uplatnění v rámci pracovněprávních vztahů oproti odškodňování v rámci „ostatních“ právních vztahů. 6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že nový občanský zákoník sice zrušil předmětnou vyhlášku, ale zároveň v rámci sjednocování soukromoprávní úpravy s novým občanským zákoníkem provedené zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, byl novelizován též zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, 45 novelizačními body. Novelizací ovšem zůsta