— Nejvyšší správní soud

5 A 15/2016- 45 - text 11 pokračování 5A 15/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudců Jana Kratochvíla a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: Ing. E.P., zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem Dolní náměstí 1356, Vsetín, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 11. 2015, č. j. MSP-139/20I5-ODSK-OTC/16, t a k t o: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 11. 2015, č. j. MSP-139/20I5-ODSK-OTC/16, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobkyni částku 11 228 Kč do jednoho (1) měsíce od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce, Mgr. Ondřeje Kováře. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, kterým byla s odkazem na § 25 odst. 1, 2 a § 33 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech“), zamítnuta její žádost o poskytnutí peněžité pomoci. Dne 24. 8. 2013 způsobil později odsouzený Y. S. (dále jen „pachatel“) jako řidič osobního automobilu dopravní nehodu, při níž srazil syna žalobkyně, projíždějícího na motocyklu a způsobil mu zranění neslučitelná se životem. Okresní soud v Přerově rozhodl rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 1 T 5/2014-400, že pachatel je vinen tím, že jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, čímž spáchal přečin usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Pachatel byl tímto rozsudkem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odložením výkonu trestu a stanovenou zkušební dobou v trvání 3 let. Dále byl pachateli rozsudkem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let a uložena povinnost mimo jiné k náhradě nemajetkové újmy žalobkyni ve výši 500 000 Kč. Rozsudek okresního soud byl následně jako věcně správný potvrzen i odvolacím soudem (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 5. 2015, č. j. 68 To 87/2015-458), který odvolání pachatele jako nedůvodné zamítl. Po právní moci těchto rozhodnutí trestních soudů pachatel vycestoval z České republiky, aniž by zaplatil žalobkyni jí přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy. A následně také nikterak nereagoval na urgence žalobkyně. Žalobkyně se dne 24. 4. 2015 obrátila na žalovaného s žádostí o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. V žádosti popsala svůj blízký vztah se zemřelým synem, své majetkové a výdělkové poměry a změnu, ke které po smrti jejího syna v této oblasti došlo. Jelikož jí přitom nebyl odsouzeným uhrazen přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, požádala o poskytnutí peněžité pomoci dle § 28 odst. 1 písm. c) zákona o obětech v paušální částce 200 000 Kč. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že společnost AVUS INTERNATIONAL spol. s r.o., uhradila žalobkyni z titulu povinného ručení v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou a smrtí jejího syna částku v celkové výši 279 338 Kč, kdy tato částka představuje jednorázové odškodnění dle § 444 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „tehdy platný občanský zákoník“), ve výši 240 000 Kč a náklady spojené s pohřbem ve výši 4 490 Kč. Dále byly žalobkyni uhrazeny náklady právního zastoupení ve výši 34 848 Kč, které byly zaslány k rukám právního zástupce žalobkyně. K tomu žalovaný vyřkl, že žádostem o poskytnutí peněžité pomoci by v podobných případech mohlo být vyhověno pouze tehdy, pokud by za splnění podmínek stanovených zákonem o obětech bylo zřejmé, že pojišťovna v rozporu se zákonem nevyplatila a není ochotna vyplatit náhradu prokázané škody. Jelikož se ale žalované dostalo odškodnění ze strany jiného povinného subjektu, a to v částce převyšující možnosti poskytnutí peněžité pomoci žalovaným, nebylo možno žalobkyni peněžitou pomoc poskytnout. Takové poskytnutí peněžité pomoci by bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce a základním účelem poskytování této pomoci. Zde se také žalovaný dovolával zásady rovnosti (ve smyslu obětí různých trestných činů) s tím, že peněžitá pomoc je ve své podstatě jakousi (návratnou) dávkou sui generis, která má sloužit k aktuálnímu překlenutí zhoršené sociální situace, aniž by představovala plnění státu namísto pachatele. II. Obsah žaloby Žalobkyně v prvé řadě namítla, že z výroku napadeného rozhodnutí není zjistitelné, podle jakého zákonného ustanovení žalovaný zamítl její žádost. Ve výroku napadeného rozhodnutí je sice uveden odkaz na § 25 odst. 1 a 2 a § 33 zákona o obětech, tato ustanovení však upravují účel peněžité pomoci resp. přechod nároku oběti na stát, nikoli podmínky zamítnutí žádosti žalobkyně. Navíc žalovaný při vydání rozhodnutí zjevně vycházel ze zrušených resp. neúčinných právních norem a důvodových zpráv k nim, ačkoli mu muselo a musí být zřejmé, že zejména v otázce poskytování peněžité pomoci došlo přijetím zákona o obětech k významným změnám oproti dřívější úpravě. Tato procesní pochybení mohou dle žalobkyně vést k nicotnosti napadeného rozhodnutí či jeho nepřezkoumatelnosti pro vnitřní rozpornost výroku nebo také pro nedostatek důvodů. Kromě toho jsou pak podle názoru žalobkyně dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Napadené rozhodnutí spočívá dle žalobkyně na chybné interpretaci právního předpisu, poněvadž žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl tvrzení, které ze zákona o obětech nevyplývají, a vyvodil z nich chybné závěry. Zde žalobkyně nejprve zdůraznila, že pouze zákon stanoví, kdy lze peněžitou pomoc poskytnout a kdy nikoli, takže žalovaný není oprávněn „dotvářet“ podmínky pro poskytování peněžité pomoci výkladem. V této souvislosti (a s ohledem na neposkytnutí pomoci z důvodu, že to bylo již poskytnuto pojišťovnou) žalobkyně uvedla, že situaci, kdy by za pachatele měla škodu nahrazovat jiná osoba (např. pojišťovna), upravuje zákon o obětech pouze ve svém ustanovení § 29 písm. b), z něhož ale závěry vyřčené žalovaným nevyplývají. Za ryze účelovou konstrukci žalobkyně pokládá opakované užití termínu „částka přesahující možnosti poskytnutí peněžité pomoci“, neboť žalovaný nesprávně dovozuje, že částky uvedené v § 28 odst. 1 zákon o obětech představují jakousi hraniční výši případné náhrady škody nebo nemajetkové újmy, při jejímž dosažení anebo překročení ztrácí oběť právo na peněžitou pomoc. Zároveň žalovaný nikterak nezohlednil, že přijetím zákona o obětech byl zcela opuštěn koncept „návratnosti“ poskytnuté peněžité pomoci. Přechod nároku na náhradu škody (či nemajetkové újmy) z oběti na stát dle § 33 zákona o obětech totiž stanoví, že stát po poskytnutí peněžité pomoci v rozsahu poskytnuté pomoci vstoupí do práv obětí při uplatňování nároku na náhradu škody (či nemajetkové újmy) újmy proti pachateli. Navíc žalovaný v napadeném rozhodnutí chybně dle žalobkyně dovodil, že oběť má právo na peněžitou pomoc pouze v případě, že jí nebylo ničeho plněno. K nezákonnosti napadeného rozhodnutí došlo podle názoru žalobkyně rovněž aplikací nesprávného (již neúčinného) právního předpisu na posuzovaný případ. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že žalovaný, který by měl k žalobkyni coby oběti trestného činu přistupovat se zvláštní péčí a který by měl zajistit, že s ní bude zacházeno s ohledem na způsobenou újmu, účelově vytrhnul z kontextu pouze ty části důvodové zprávy zákona o obětech, které se mu „hodily“ k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zde opět žalobkyně připomněla, že z důvodové zprávy k zákonu o obětech, jakož i ze související odborné literatury, je zřejmé, že dotčený zákon opustil princip vracení poskytnuté peněžité pomoci obětí, který nově nahradil (odlišný) princip přechodu nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy z oběti na stát v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. Proto nemůže být ani správné tvrzení žalovaného, že „peněžitá pomoc je ve své podstatě jakousi (návratnou) dávkou sui generis.“ Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobkyně nezákonné také z důvodu zneužití správního uvážení resp. překročení jeho mezí žalovaným. Možnost správního uvážení totiž přichází ve věcech poskytování peněžité pomoci v úvahu pouze v otázce „snížení“ nebo „nepřiznání“ peněžité pomoci podle ustanovení § 29 zákona o obětech, v ostatních případech ale při splnění zákonných podmínek „garantuje“ oběti trestného činu právo na poskytnutí peněžité pomoci, která představuje, resp. by měla představovat, zvýšený zájem státu o oběti trestné činnosti. Proto stát musí podle možností vycházet dotčeným osobám vstříc a nemůže se svévolně od znění zákona odchýlit a