3 Azs 35/2006 — Nejvyšší správní soud

5 A 156/2013- 51 - text 10 pokračování 5A 156/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobkyně: E. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23/1044, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2013, čj. MK 31495/2013 OPP, sp. zn. MK-S 7858/2013 OPP, t a k t o: I. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 12. 7. 2013, čj. MK 31495/2013 OPP, sp. zn. MK-S 7858/2013 OPP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 19 456,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Meduny, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jakož i rozhodnutí povinného subjektu. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Národního památkového ústavu (dále též „povinný subjekt“ či „NPÚ“) ze dne 28. 5. 2013, čj. NPÚ-310/35522/2013, kterým byla odmítnuta žádost žalobkyně ze dne 13. 5. 2013 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyně současně navrhla soudu, aby povinnému subjektu uložil povinnost požadované informace poskytnout. Žalobkyně nejprve uvedla, že odmítnutí žádosti ve vztahu k první odrážce žádosti o informace je nezákonné a nesprávné. Předcházející řízení je vnitřně rozporné, neboť povinný subjekt si mylně vyložil předmět žádosti žalobkyně, a to již od jejího prvního podání ze dne 8. 2. 2013, v němž žádala o zpřístupnění inventářů majetku schwarzenberské rodiny, tzv. černých knih. Žalobkyni nebylo nutné odkazovat na ústřední seznam kulturních památek (dále též „ústřední seznam“ či „seznam“) ani na potřebu opatřovat si souhlasy vlastníků v něm zapsaných movitých věcí, neboť černé knihy náleží státu a jsou ve správě povinného subjektu. O zpřístupnění černých knih a nahlédnutí do nich mohl povinný subjekt rozhodnout bez ohledu ostatní v něm zapsané vlastníky, neboť toto zpřístupnění bylo v jeho gesci. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobkyně zdůraznila nutnost vyvarovat se přílišného formalismu při posuzování žádosti o informace. Povinný subjekt nesprávně poučil žalobkyni o jejích právech a povinnostech, čímž ji fakticky přinutil vznést nadbytečnou žádost o nahlédnutí do ústředního seznamu movitých kulturních památek. Z úkonů povinného subjektu vyplývá vnitřní rozpor jím podávaných informací, které jsou pro žalobkyni matoucí a nejsou v souladu s principy dobré správy. Nesprávná a vnitřně rozporná jsou především tvrzení povinného subjektu ze dne 7. 8. 20013 (správně 7. 3. 2013 – pozn. soudu) a 15. 4. 2013 vůči tvrzením v rozhodnutí povinného subjektu a doprovodné informaci k němu. Nelze-li v ústředním seznamu oddělit vlastnické struktury majitelů památek, jak tvrdí povinný subjekt, musela by třetí osoba požádat o souhlas všechny v seznamu zapsané subjekty. Dle žalobkyně porušuje povinný subjekt rovné zacházení a zákaz diskriminace, neboť nedůvodně upřednostňuje zájem třetích osob (vědců, badatelů, historiků, studentů) před zájmem žalobkyně, která má naléhavý právní zájem na dohledání a přístupu k inventárnímu seznamu rodového majetku. Smyslem zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ani vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen „prováděcí vyhláška“), nebylo absolutní vyloučení přístupu třetích osob do ústředního seznamu. Žalobkyně zdůraznila, že právní zájem třetí osoby na nahlédnutí do seznamu může být mnohdy závažnější než zájem studentů či vědeckých pracovníků. Žalobkyni měla být poskytnuta součinnost spočívající v nahlédnutí do inventárních seznamů, jelikož jako dědička po JUDr. A. S. a restituentka tyto informace potřebuje k bližší specifikaci a uplatnění svých nároků. Žalobkyně zastává názor, že do seznamu může třetí osoba nahlédnout se souhlasem kteréhokoli vlastníka v něm zapsaného (tedy i samotného povinného subjektu), byť by to mělo znamenat, že se jí tím zpřístupní seznam celý. Vlastníci, kteří vyjadřují souhlas s uvedením v seznamu, tak souhlasí i s tím, že s nimi bude případný nahlížitel seznámen; umožnění nahlédnutí do ústředního seznamu třetí osobě tak není zpracováním dat mimo účel, pro který byla shromážděna a který by vyžadoval zvláštní svolení. Neumožnění nahlédnutí do seznamu z důvodu údajné ochrany osobních dat je tak vyloučeno. Žalobkyně sice žádala výslovně o nahlížení do seznamu, ovšem požadovanou formou poskytnutí informace není povinný subjekt vázán a může zvolit jinou formu například v podobě výpisu informací z požadované evidence. Žalobkyně uzavřela, že povinnému subjektu nic nebránilo žádosti o informace vyhovět. Další skupina námitek směřovala proti vypořádání druhé odrážky žádosti o informace. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že informaci nelze poskytnout proto, že povinný subjekt není právním nástupcem subjektu, který měl inventární seznam provést, nebo že neví, kdo je jeho právním předchůdcem. Dle žalobkyně není Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, který vznikl v roce 1958, prvním subjektem svého druhu a působnosti na území tehdejšího Československa. Kořeny povinného subjektu sahají dále než do roku 1958. Sám povinný na svých internetových stránkách uvádí, že Státní ústav památkové péče a ochrany přírody převzal dokumentační fondy svých odborných předchůdců sahající až do období první republiky. Nepravdivost tvrzení povinného subjektu dokládá i fakt, že povinný subjekt disponuje tzv. černými knihami, které vznikly v roce 1951, tj. sedm let před vznikem jeho údajného jediného právního předchůdce. Neplatí tedy stanovisko povinného subjektu, že informace z doby před rokem 1958 nemůže mít. Povinný subjekt řádně neposoudil žádost žalobkyně a nepokusil se požadovanou informaci dohledat. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že požadované informace jsou povinnému subjektu dostupné, a je proto povinen je poskytnout. Ke třetí a šesté odrážce žalobkyně uvedla, že jejich odmítnutí je nezákonné, neboť odůvodnění povinného subjektu je vnitřně rozporné, neúplné, zavádějící a nepravdivé. Je zjevné, že povinný subjekt požadované informace k dispozici má, a je tedy povinen žalobkyni tyto informace poskytnout. Žalobkyně dodala, že povinností NPÚ je poskytnout informace srozumitelné, pravdivé a úplné. Ke čtvrté odrážce žádosti žalobkyně uvedla, že je zjevné, že NPÚ má požadované a úplné informace k dispozici. Skutečnost, zda NPÚ dokončil seznam všech restitucí, není rozhodná, neboť z toho nelze dovodit, že se jedná o neexistující či novou, resp. nehotovou informaci. K páté odrážce žádosti žalobkyně uvedla, že je přesvědčena o tom, že informace týkající se předávacího protokolu a kopie inventárního seznamu, je informací existující a není způsobilá nijak zasáhnout do práv jiných osob. Odmítnutí poskytnutí této informace nemá zákonný podklad a NPÚ je povinen informaci poskytnout. Žalobkyně shrnula, že správní orgány v předcházejícím řízení porušily základní zásady činnosti správních orgánů podle § 2 odst. 1, § 4 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Odmítnutí žádosti žalobkyně nemá zákonný podklad, je v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím a porušuje ústavně zaručená práva žalobkyně na svobodný přístup k informacím, na rovné zacházení a zákaz diskriminace. Žalobkyně má nárok na informace podle § 4a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku o půdě, (dále jen „zákon o půdě“). Napadené rozhodnutí se jeví jako pokračování úmyslné perzekuce žalobkyně, jejíž úsilí o restituci neoprávněně zabaveného schwarzenberského majetku je od počátku 90. let 20. století mařeno. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl soudu, aby podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že tzv. černé knihy jsou neoficiálním dokumentem, který obsahuje kromě inventáře majetku schwarzenberské rodiny i inventář dalších vlastníků. Jde o svozy z různých jiných nemovitých kulturních památek, přičemž jejich umístění nemusí odpovídat současnému skutečnému inventárnímu stavu. Černé knihy jsou podkladovým dokumentačním materiálem k ústřednímu seznamu kulturních památek, který se člení na nemovité a movité kulturní památky, přičemž do movitých kulturních památek není veřejný přístup. Žalovaný zdůraznil, že existence právního zájmu ani jeho prokázání se podle zákona o svobodném přístupu k informacím nevyžaduje. To však nemůže platit u požadavku na nahlížení do ústředního seznamu, který není informačním systémem pro širokou veřejnost a slouží k ochraně památek, resp. k evidenci pro účely jejich správy. Zákon o svobodném přístupu k informacím počítá s poskytováním dokumentů, nikoli s nahlížením do systé