8 As 57/2006 — Nejvyšší správní soud

5 A 20/2013- 47 - text 5 pokračování 5A 20/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobkyně: P. R., proti žalované: 4-Energetická, a.s., se sídlem Táborská 350/32, Praha 4, zast. Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne 14. 11. 2012, zn. 180/12, t a k t o: I. Rozhodnutí ředitele 4-Energetická, a.s., ze dne 14. 11. 2012, zn. 180/12, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. 1. 2013, doplněnou podáním ze dne 11. 4. 2013, 11. 7. 2016 a 25. 8. 2016, žalobkyně brojila proti rozhodnutí označenému v záhlaví tohoto rozsudku, jímž byla její žádost o informace ze dne 23. 10. 2012 odmítnuta s tím, že žalovaná není osobou povinnou k podání informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění rozhodném. Žalobkyně proto navrhla soudu, aby uložil žalované povinnost poskytnout žalobkyni informace v rozsahu její žádosti. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 23. 10. 2012 požádala žalovanou, která je ve 100% vlastnictví městské části Praha 4, o sdělení seznamu oprav, investic a revizí na konkrétních školských objektech včetně jejich cen, které provedla v roce 2009 a 2010 na své náklady, přičemž tyto náklady jsou započítány do ceny tepla pro školská zařízení – ZŠ a MŠ. V dané věci jde o veřejné prostředky, neboť školská zařízení platí za teplo poskytované žalovanou ze svého rozpočtu z prostředků městské části Praha 4. Dne 13. 11. 2012 podala žalobkyně stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace z důvodu jejich neposkytnutí v zákonné lhůtě. Dne 14. 11. 2012 zaslala žalovaná žalobkyni dopis, že není osobou povinnou podávat informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dne 4. 12. 2012 obdržela žalobkyně odpověď od žalované, že její stížnost považuje za neoprávněnou. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobkyně konstatovala, že právnické osoby založené obcemi podléhají režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Vzhledem k tomu, že žalovaná přijímá prostřednictvím školských zařízení prostředky z veřejného rozpočtu a žádost se týká nakládání s těmito prostředky, vztahuje se na ni ustanovení § 9 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. Shora uvedeným jednáním tak byla dle žalobkyně porušena povinnost poskytovat informace dle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že setrvává na svých postojích prezentovaných v písemnostech zaslaných žalobkyni, a navrhla, aby soud podanou žalobu zamítl. V doplnění vyjádření žalovaná označila žalobu za bezpředmětnou a předložila soudu emailovou korespondenci, z níž vyplývá, že řádně spolupracuje s občany a poskytuje jim informace. Ze správního spisu soud zjistil, že podáním, doručeným žalované dne 23. 10. 2012, požádala žalobkyně na základě zákona o svobodném přístupu k informacím žalovanou o poskytnutí informací. Konkrétně žalobkyně žádala o seznam oprav, investic a revizí na konkrétních školských objektech včetně jejich cen, které žalovaná provedla v roce 2009 a 2010 na své náklady, dále žádala o podrobnou kalkulaci cen tepla pro školské objekty na rok 2010, 2011 a 2012 pro jednotlivé cenové lokality podle platných právních předpisů, které se vztahují ke konkrétnímu roku a v neposlední řadě též o informaci kolik žalovaná zaplatila za právní služby za každý rok 2009, 2010 a 2011 jednotlivě. O žádosti žalobkyně rozhodl ředitel žalované přípisem ze dne 14. 11. 2012, zn. 180/12, tak, že ji odmítl; představenstvo žalované se totiž shodlo, že žalovaná není osobou povinnou k podání informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění rozhodném, (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jádrem sporu je v dané věci posouzení, zda je žalovaná tzv. veřejnou institucí, tedy subjektem povinným k poskytování informací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Při posouzení této otázky vycházel soud z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, která se opírá o judikaturu Ústavního soudu. V nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, Ústavní soud uvedl, že současný vývoj prakticky znemožňuje striktní oddělení všech institucí soukromých od všech institucí veřejných a je tak třeba reflektovat, že rozhodující pro kvalifikaci instituce jako veřejné či soukromé je skutečnost, které aspekty převažují. Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, tak dle názoru Ústavního soudu patří: 1) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), 2) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli), 3) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z pohledu, zda dochází k vytváření orgánů státem či nikoli), 4) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce a 5) veřejný nebo soukromý účel instituce. V souvislosti s výkladem shora uvedených hledisek Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67, dovodil, že pojem stát je zapotřebí interpretovat šířeji, tj. podřadit pod něj též územní samosprávné celky a jejich orgány. „V tomto směru vychází z okruhu povinných osob, kterými jsou nejen státní orgány, ale právě i územní samosprávné celky a jejich orgány. Představují-li další kategorii povinných osob veřejné instituce, jedná se o skupinu subjektů odvozujících své postavení do značné míry právě od dvou prvně jmenovaných kategorií (resp. od státu v širším slova smyslu – zvoleném i Nejvyšším správním soudem). Neexistuje přitom důvod, aby toto odvozené postavení bylo shledáno ve vztahu k jedné z těchto kategorií, nikoliv však již k druhé. Restriktivní výklad Nejvyššího správního soudu by ostatně mohl vést k vyloučení dopadu zákona o svobodném přístupu k informacím na nezanedbatelnou část činnosti územních samosprávných celků a jejich orgánů v důsledku prostého zakládání společností soukromého práva.“ Z obchodního rejstříku vyplývá, že žalovaná je akciovou společností, která byla založena zakladatelskou listinou podle § 162 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, bez veřejné nabídky akcií, a to jediným zakladatelem – městskou částí Praha 4. Je tedy zřejmé, že první dva definiční znaky veřejné instituce byly naplněny, neboť žalovaná vznikla v důsledku rozhodnutí obce, přičemž obec byla jejím zřizovatelem. Soud z obchodního rejstříku dále zjistil, že městská část Praha 4 je jediným akcionářem žalované. Díky 100% majetkovému podílu na společnosti je městské části Praha 4 umožněno žalovanou přímo ovládat, jakož i zcela ovlivňovat vytváření orgánů společnosti. V dané věci tak byl splněn třetí znak veřejné instituce, neboť k vytváření orgánů žalované dochází pod výhradním vlivem územního samosprávného celku – městské části Praha 4. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 28. 3. 2013, čj. 9 As 60/2012-62. Čtvrtým pojmovým znakem veřejné instituce je existence státního, resp. obecního dohledu. V této souvislosti proto soud zkoumal míru dohledu, kterou městská část Praha 4 (jakožto územní samosprávný celek) disponuje ve vztahu k činnosti žalované. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67, neinterpretoval dohled jako nutně vrchnostenskou kontrolu, nýbrž jako dohled, jenž může konkrétní subjekt vykonávat ve vztahu k jinému konkrétnímu subjektu, byť i na základě předpisů soukromého práva, např. obchodního zákoníku. Tím, že městská část Praha 4 vlastní 100% majetkový podíl na žalované, může fakticky vykonávat dohled nad její činností v rámci výkonu svých akcionářských práv. Lze proto konstatovat, že rovněž čtvrtý definiční znak veřejné instituce byl naplněn. Posledním hlediskem je pak posouzení, zda je účel žalované soukromý či veřejný. Není sporu o tom, že žalovaná je kapitálovou obchodní společností, jejímž cílem je dosažení zisku; tomu svědčí i předmět jejího podnikání zapsaný v obchodním rejstříku. V dané věci je však třeba přihlédnout k zákonnému rámci, v němž se městská část Praha 4 při založení žalované pohybovala. Podle Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67) „je podstatné, že obec, která je základním územním samosprávným společenstvím občanů (§ 1 zákona o obcích) a veřejnoprávní korporací s vlastním majetkem (§ 2 odst. 1 zákona o obcích) pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občan