5 A 96/2012

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: DPÚK a.s., se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, IČ: 254 97 961, zastoupen JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ústecký kraj, IČ: 708 921 56, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, IČ:708921456, zastoupen JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2012, č.j. MV-88784-62/ODK-2008 ve znění opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2012 č.j. MV-88784-100/ODK-2008,

takto:

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání výroků II. a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve znění opravného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto o návrhu žalobce o zaplacení částky 248 876 120,07,-Kč s příslušenstvím, in eventum částky 95 186 828,- Kč s příslušenstvím a in eventum částky 343 808 679,07 Kč s příslušenstvím takto:

se podle § 140 odst. 3 správního řádu vylučuje ze společného řízení.

se podle § 141 odst. 7 správního řádu zamítá.

se podle § 141 odst. 7 správního řádu zamítá.

( I.)

Rozsah, v jakém je rozhodnutí žalobou napadeno

Žalobce v žalobě [bod (5)] výslovně uvedl, že žaloba směřuje proti výroku II. a výroku III. žalobou napadeného rozhodnutí, čemuž odpovídá jak obsah žaloby, tak žalobní petit.

( II.)

Používané právní předpisy, soudní judikatura a jejich označení v textu účastníky sporu:

- zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění rozhodném (dále jen „Silniční zákon“)

- zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen“správní řád“).

- Nařízení Rady EHS č. 1191/69 ze dne 26. června 1969, ve znění Nařízení Rady č. 1893/91 z 20. června 1991 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen „Nařízení“, nebo též v napadeném rozhodnutí „Nařízení ES“),

- Nařízení vlády č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje prokazatelná ztráta ve veřejné linkové dopravě a kterým se konkretizuje způsob výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě nad financováním dopravní obslužnosti (dále jen „Nařízení vlády“).

- usnesení Zvláštního senátu, zřízeného při Nejvyšším správním soudu České republiky podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zvláštní senát“; žalobce pod pojem „Rozhodnutí Zvláštního senátu“ řadí usnesení sp.zn. Konf 31/2007, usnesení sp.zn. Konf 6/2008 a usnesení sp.zn. Konf 33/2007),

- rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 24. července 2003 věc C – 280/00 Altmark Trans GmbH a Regierungspräsidium Magdeburg proti Nahverkehrsgesellschaft Altmark GmbH (dále jen „rozsudek ESD ve věci Altmark“)

(III.)

Žaloba

Žalobce v žalobě [bod (8) podbody 1 až 33] popsal podstatný skutkový stav věci tak, že dne 30. 12. 2003 byla právním předchůdcem žalobce a krajským úřadem osoby zúčastněné na řízení uzavřena Smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě podle § 19 odst. 3 Silničního zákona (dále též „Smlouva“). Zánikem právního předchůdce rozdělením dne 26. 11. 2004 přešla na žalobce práva a povinnosti z výše uvedené smlouvy, ve znění jejich dodatků. Žalobci byly nově vydány licence ve veřejném zájmu k provozování veřejné linkové osobní dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti území osoby zúčastněné na řízení, čímž mu svědčily podle § 18 Silničního zákona závazky provozu, přepravy a tarifu ve smyslu čl. 2 Nařízení na 238 autobusových linkách. Platnost licencí byla dle § 13 písm. d) Silničního zákona stanovena do roku 2010, resp. do 30. 12. 2011. Spor nastal při uzavírání Dodatku č. 10 ke Smlouvě, jehož obsahem měla být úprava podmínek zajišťování základní dopravní obslužnosti žalobcem a předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty pro rok 2006. Žalobce dopisy ze dne 15. 11. 2005 a 23. 12. 2005 zaslal osobě zúčastněné na řízení příslušné přílohy k uzavření dodatku a vyzval ji k jeho uzavření. Osoba zúčastněná na řízení však ve vyjádření ze dne 29. 12. 2005 uvedla, že v žalobcem předloženém předběžném odborném odhadu prokazatelné ztráty předpokládaný výkon přesahuje její požadavky a předpokládané výnosy a tržby neodpovídají jejím požadavkům dopravního výkonu. Dotčený odhad proto snížila o cca 133 000 000,-Kč. Žalobce se snažil přimět osobu zúčastněnou na řízení dopisy ze dne 30. 12. 2005, 16. 1. 2006, aby svůj postoj změnila, ale ta setrvala na svých požadavcích a nakonec dne 31. 1. 2006 vypověděla Smlouvu se žalobcem. Po výpovědní dobu (dle osoby zúčastněné na řízení v měsících únor, březen a duben 2006) osoba zúčastněná na řízení žalobci hradila prokazatelnou ztrátu ve výši stanovené právními předpisy, tj. ve výši stanovené žalobcem podle skutečných nákladů a tržeb žalobce. Poté osoba zúčastněná na řízení žalobce dopisem ze dne 8. 3. 2006 upozornila na žalobcovu povinnost dle § 18 Silničního zákona, když dle § 13 písm. d) Silničního zákona, že je po dobu udělení licencí povinen povinen zajišťovat provoz veřejné linkové dopravy, aniž by osoba zúčastněná na řízení byla povinna žalobci hradit prokazatelnou ztrátu. Žalobce za červen, květen a červenec 2006 vyúčtoval osobě zúčastněné na řízení prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním závazků veřejné služby formou provozu veřejné linkové dopravy, tj. zajišťováním základní dopravní obslužnosti území osoby zúčastněné na řízení za měsíc květen 2006. Osoba zúčastněná na řízení žalobci neuhradila ani vyúčtování prokazatelné ztráty ani přiměřené zálohy do doby vyřešení sporů. Dne 4. 8. 2006 osoba zúčastněná na řízení vydala rozhodnutí sp. zn. 5253/DS/06/112905, jímž žalobci uložila povinnost zachovat na linkách (dle licence) provoz určitých spojů do dne 8. 9. 2006 a za zachování provozu přiznala žalobci zálohu na vyrovnání finančních břemen ve výši 16 453 000,-Kč. Žalobce dle tohoto rozhodnutí provoz zachoval a ve velmi omezené míře uskutečňuje provoz na dotčených linkách od 9. 9. 2006 dosud, neboť je přesvědčen, že závazky veřejné smlouvy mu nebyly platně zrušeny a jsou i přes výpověď Smlouvy zachovány. Avšak krajský úřad osoby zúčastněné na řízení dne 31. 7. 2008 pod č.j. 6624/DS/06/130747/08 rozhodl, že žalobci za zachování provozu náleží úhrada finančních břemen v celkové výši 0,- Kč. Následně osoba zúčastněná na řízení vyhlásila tzv. koncesní řízení a uzavřela smlouvy dle § 19 Silničního zákona a udělila licence na provoz totožných linek třetím osobám.

Žalobce spatřoval ve výše uvedeném postupu osoby zúčastněné na řízení nezákonný, svévolný, šikanózní postup v rozporu s účelem příslušných právních předpisů, s úmysly zákonodárce, hmotně i procesně právní logikou a zneužívají právo.

Dále žalobce v žalobě [bod (14)] namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro následující vady:

(i) neprovedení některých žalobcem navrhovaných důkazů s následkem nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; nepřezkoumatelnost pro nedostatečné vypořádání se s námitkami žalobce

(ii) žalovaný věc nesprávně právně a věcně posoudil

ad (i) žalovaný ve správním řízení neprovedl následující žalobcem navrhované důkazy:

- notářský zápis svědecké výpovědi Ing. P. M. [body (16) až (24)], jímž žalobce prokazoval nezákonnost jednání osoby zúčastněné na řízení, které bylo natolik intenzivní, že mělo podstatný vliv pro posouzení zákonnosti postupu osoby zúčastněné na řízení při uzavírání Smlouvy, jejích dodatků a při podání výpovědi ze Smlouvy. Žalobce nesouhlasil s posouzením tohoto důkazu pouze ve vztahu k výpovědi Smlouvy, jak bylo učiněno v rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2009, č.j. MV-69481-76/ODK-2008, jelikož jím prokazoval nezákonnost postupu osoby zúčastněné nejen při podání výpovědi Smlouvy, nýbrž i nezákonnost jejího připraveného postupu v dané věci, jehož cílem bylo nahradit žalobce ve funkci dopravce a zlikvidovat jej po ekonomické stránce. Žalovaným provedené hodnocení daného důkazu měl žalobce za nedostatečné, v rozporu se zásadou legality, což způsobilo nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.

- korespondence mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení před a po odmítnutí uzavření dodatku č. 10 Smlouvy; usnesení rady osoby zúčastněné na řízení související s (ne)uzavření dodatku č. 10 Smlouvy; návrh znění Dodatku č. 10 Smlouvy [žalobní body (25) a (26)], jimiž žalobce prokazoval nezákonné jednání osoby zúčastněné na řízení v době uzavírání dodatku č. 10 Smlouvy. Tímto jednáním osoba zúčastněná na řízení v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu zneužívala své vrchnostenské postavení.

ad (ii) nesprávné právní a věcné posouzení:

Hlavní příčinu sporů [žalobní body (28) až (34)] žalobce spatřoval v odlišném výkladu právních předpisů upravujících zajišťování dopravní obslužnosti, z důvodu překladové chyby v německé verzi Nařízení ES, která se následně promítla do Silničního zákona. Vysvětlil, že Nařízení ES jednoznačně rozlišuje dva způsoby zajištění přiměřených dopravních služeb, a to závazky veřejné služby a smlouvy na veřejné služby. Překladová chyba se promítla do § 19 Silničního zákona, kde je upraven vznik závazku veřejné služby na základě smlouvy, která je v poznámce pod čarou č. 13 označena jako smlouva na veřejné služby dle čl. 14 Nařízení. Na druhé straně však Silniční zákon výslovně upravuje systém závazků veřejné služby.

V souvislosti s výše uvedeným nesprávným výkladem právních předpisů namítal:

- porušení zásady in dubio pro libertate tím, že žalovaný neaplikoval výkladovou variantu právních předpisů, která by co nejméně zasáhla jeho základní práva a svobody [žalobní body (35) až (37), (39) až (41)]. Nesprávným právním výkladem žalovaného došlo k nepřiměřenému zásahu do základního práva žalobce vlastnit majetek, jelikož mu byl upřen nárok na úhradu prokazatelné ztráty, která mu vznikla v souvislosti s provozem veřejné linkové dopravy zahrnuté do dopravní obslužnosti území osoby zúčastněné na řízení.

- porušení zásady legitimního očekávání [žalobní bod (38)] žalobce, aby s ním byla na dobu ztrátového zajišťování základní dopravní obslužnosti uzavřena smlouva resp. dodatky smlouvy, dle § 19 silničního zákona. Přičemž právo na uzavření této smlouvy konstatoval Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 17. 5. 2010, č.j. 44 Co 241/2009 – 562.

Žalobce zásadně nesouhlasil s právními názory žalovaného [žalobní body (42) až (45)] a předestřel [žalobní body (46) až (52)] své právní názory na výklad dotčených právních předpisů. Za základní právní názor, za klíčové pro posouzení sporu mezi ním a osobou zúčastněnou na řízení, považoval výklad vztahu mezi Nařízením ES a českou právní úpravou v rovině hmotněprávní. Dovodil, že hmotněprávní obsah vyrovnání finančních břemen, vzniklých plněním závazků veřejné služby odpovídá hmotněprávnímu obsahu úhrady prokazatelné ztráty. Dále dovodil, že pojem přiměřené dopravní služby uvedený v Nařízení ES je totožný s pojmem základní dopravní obslužnost a ustanovení § 18 Silničního zákona odpovídá definicím v čl. 2 odst. 2 až 5 Nařízení.

Žalobce své právní posouzení shrnul v bodě (53) žaloby tak, že uložení závazků veřejné služby ve smyslu čl. 1 odst. 5 Nařízení ES se promítlo do obsahu § 18 Silničního zákona, když tyto závazky byly konkretizovány rozhodnutím o udělení licencí k provozu ztrátové dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti. Přičemž namísto rozhodnutí o předchozím stanovení částky vyrovnání finančních břemen dle 13 odst. 1 Nařízení ES je mezi dopravcem a krajem uzavírána veřejnoprávní subordinační smlouva dle § 19 Silničního zákona, jejíž povinnou součástí je předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty dle § 19b odst. 3 Silničního zákona.

V žalobních bodech (54) až (57) žalobce provedl srovnání sporných výkladových alternativ účastníků a dospěl k závěru, že jím přijatý výklad je správný, jelikož zachoval maximální aplikovatelnost národních předpisů a nereflektoval doslovné znění Silničního zákona, které je stiženo překladatelskou chybou.

V žalobních bodech (58) až (74) žalobce vyvracel správnost žalovaným zastávaného výkladu, jelikož žalovaný upřednostnil formální hledisko; vycházel z doslovného znění § 19 odst. 3 Silničního zákona; nevzal v úvahu, že uzavřením smlouvy vznikl závazek veřejné služby; přehlédl nadpis § 19 Silničního zákona, který zní: „závazky veřejné služby“. Zdůraznil, že názor žalovaného, že Silniční zákon upravuje systém smluv na veřejné služby, je v rozporu s Nařízením.

Za absurdní a v rozporu s Nařízením ES označil názor žalovaného, že prokazatelnou ztrátu lze považovat za cenu služeb. Upozornil na rozdílnost daňového režimu úhrady prokazatelné ztráty, což je dotace do hospodářského výsledku, a proto je osvobozena od daně z přidané hodnoty, a úhrady ceny služeb, která je předmětem daně z přidané hodnoty. Dovodil, že úhrada prokazatelné ztráty nepředstavuje úhradu ceny služeb.

Žalobce dospěl k závěru, že povinnost osoby zúčastněné na řízení hradit žalobci prokazatelnou ztrátu dle § 19b odst. 2 Silničního zákona byly splněny, neboť prokazatelná ztráta vznikla plněním závazků veřejné služby a žalobce zajišťoval základní dopravní obslužnost formou veřejné vnitrostátní linkové dopravy. Své tvrzení podpořil odkazem na přílohu Smlouvy, tj. Metodický pokyn Ministerstva dopravy spojů č. 50/1998 k uplatnění Vyhlášky č. 50/1998 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné linkové osobní dopravě. Taktéž žalobce poukázal na Vyhlášku PTV (G 15/29-30/2005) novelu metodického pokynu pro zavedení žákovského jízdného v železniční vnitrostátní vnitrostátní dopravě osob a ve veřejné vnitrostátní pravidelné autobusové osobní dopravě, z níž dovodil, že každá přeprava žáků má charakter závazku veřejné služby. Uzavřel, že přeprava cestujících za stanovené sazby je závazkem veřejné služby, čemuž odpovídá povinnost příslušného členského orgánu vyrovnat dopravci finanční břemena dle čl. 10 a násl. Nařízení ES. Konkrétně k žalobou napadenému výroku III. rozhodnutí žalovaného konstatoval, že Vyhláška vyvrací názor žalovaného, že se v případě slev na jízdném nejedná o závazek veřejné služby.

V žalobních bodech (75) až (216) žalobce reagoval na opačné výkladové názory žalovaného. Předně v bodech (75) až (92) namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřípustně extenzivní a účelové právní posouzení absence základního znaku závazků veřejné služby v dané věci, a to znaku nedobrovolnosti. Vysvětlil, že Nařízení ES neupravuje uložení závazků veřejné služby, pokud obsahuje slovní pojení „uložení závazků veřejné služby“ jedná se toliko o použití obecného pojmu „uložení“ (čl. 1 odst. 5 Nařízení). Dále v Nařízení ES uvedený pojem „rozhodnutí“ ve vztahu k závazkům veřejné služby byl použit výhradně ve spojení se zachováním či zrušením závazků veřejné služby, nikoli v souvislosti s uložením (vznikem) závazků veřejné služby. Znak nedobrovolnosti rozhodně z čl. 1 odst. 5 ve spojení s čl. 2 odst. 1 Nařízení ES nevyplývá, naopak je tento znak v rozporu s čl. 2 odst. 1 Nařízení ES. Rovněž poukázal na neaplikovatelnost znaku nedobrovolnosti, jelikož převzetí povinnosti spojené s vyrovnáním finančních břemen, nelze považovat za nedobrovolné.

V žalobních bodech (125) a (126) se žalobce vymezil proti nesprávnému názoru žalovaného, že obsahová hmotněprávní shoda mezi povinnostmi uloženými dopravcům dle § 18 Silničního zákona se závazky veřejné služby dle čl. 2 Nařízení ES není dostatečně právně významná, aby překonala nesplnění základního znaku závazků veřejné služby, tj. nedobrovolnost převzetí těchto závazků dopravcem.

Namítal [v žalobních bodech (93) až (124)] nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení rozhodnutí o udělení licence a rozhodnutí o uložení závazků veřejné služby. Podotkl, že předmětné licence mu byly uděleny k jeho žádosti a nikoli z moci úřední podle § 19 odst. 2 Silničního zákona, což nemůže jít k jeho tíži. V žalobním bodě (97) žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že dopravce, tj. držitele licence, má možnost zprostit se svých závazků prostřednictvím žádosti o odnětí licence. V rozhodnutí o udělení licence totiž nejsou stanoveny povinnosti odpovídající závazkům provozu, přepravy a tarifu. Zdůraznil, že uložení závazků veřejné služby je realizováno kombinací uložení zákonných povinností a udělení licence, která tyto individualizuje a konkretizuje.

Žalobce v žalobním bodě (106) nesouhlasil s právním názorem žalovaného, že Silniční zákon rozlišuje komerční a nekomerční dopravu, neboť tento výklad nevyplývá ze Silničního zákona. Žalobce z § 18 Silničního zákona, příslušných cenových předpisů a čl. 2 odst. 2 až 5 Nařízení ES dovodil, že licence nepředstavuje pouze udělení administrativního oprávnění, ale s jejím držením jsou spojeny i povinnosti odpovídající závazkům veřejné služby. Konstatoval, že ve vztahu ke ztrátové dopravě zahrnuté do základní dopravní obslužnosti tak plnění zákonných povinností představuje plnění závazků veřejné služby. Poukázal na to, že v dané věci došlo udělením licencí jen k zachování provozu již dříve provozované sítě veřejné linkové dopravy, tedy k zachování již dříve uložených závazků veřejné služby.

Licence vázané dle § 12 odst. 2 Silničního zákona dal žalobce na roveň licencím, jimiž je umožněna základní dopravní obslužnost, jelikož v těchto případech žádosti dopravce odpovídaly veřejnému zájmu na uspokojování přepravních potřeb [viz žalobní bod (116)].

Zásadně nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že udělení licence k provozu veřejné linkové dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti nelze považovat za rozhodnutí o uložení závazku veřejné služby [viz žalobní bod (123)]. Zdůraznil, že rozhodnutí o udělení licence je jednou ze součástí aktu uložení závazků veřejné služby. Závazky veřejné služby dopravci ukládá § 18 Silničního zákona a příslušné cenové právní předpisy, licence obecné zákonné povinnosti individualizuje a konkretizuje. Subordinační veřejnoprávní smlouva dle § 19 Silničního zákona je uzavírána namísto rozhodnutí o předchozím stanovení částky vyrovnání finančních břemen dle čl. 13 odst. 1 Nařízení ES.

V žalobních bodech (127) a (128) žalobce nesouhlasil s právním názorem žalovaného, že s vydáním licence na provoz veřejné linkové dopravy nebyl spojen ani závazek veřejné služby ve formě závazku tarifu. Naopak žalobce zastával názor, že každému provozovateli veřejné linkové dopravy jsou zákonem o cenách a příslušným cenovým výměrem ministerstva financí uloženy závazky tarifu. Uvedl, že poskytováním slev na jízdném určitým kategoriím cestujících je závazkem tarifu. Pod čl. 1 odst. 5 Nařízení ES lze podřadit toliko plošně regulované tarify, jež platí pro všechny cestující.

Zdůraznil v žalobních bodech (130) až (157), že dopravce plnící závazky veřejné služby má nárok na vyrovnání finančních břemen, která v sobě obsahují i přiměřený zisk. Shrnul, že přiměřený zisk je přirozenou součástí vyrovnání finančních břemen, což podpořil výkladem ESD v rozsudku ve věci Altmark ohledně čl. 10, 12, 13 Nařízení ES, neboť ESD zde dospěl k závěru, že při stanovování vyrovnání za plnění závazků veřejné služby je třeba zohlednit i přiměřený zisk.

Konstatoval, že Silniční zákon jako přiměřený zisk označuje část prokazatelné ztráty, která představuje účelově vázaný příspěvek na obnovu prostředků a zařízení nutných pro provoz veřejné linkové dopravy zajišťující dopravní obslužnost plněním závazků veřejné služby. Žalobce přiměřený zisk rozdělil na dvě podkategorie, a to na příspěvek na obnovu vozového parku; příspěvek na obnovu dalších prostředků. Uvedl, že oba příspěvky představují dle čl. 12 Nařízení ES součást vyrovnání finančních břemen na základě poskytování dopravních služeb v přiměřené kvalitě.

V žalobním bodě (146) popřel právní závěry žalovaného, že prokazatelná ztráta nepředstavuje finanční břemena a je cenou ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení. Naopak žalobce dospěl k závěru, že přiměřený zisk dle Silničního zákona a Nařízení vlády ve skutečnosti představuje příspěvek na obnovu prostředků potřebných k zajišťování dopravní obslužnosti (především vozového parku), a který je součástí prokazatelné ztráty. Dovodil tak v bodě (147) žaloby, že smlouva dle § 19 silničního zákona není smlouvou na veřejné služby, nýbrž veřejnoprávní subordinační smlouvou uzavíranou namísto rozhodnutí dle čl. 13 odst. 1 Nařízení, jímž se předem stanoví výše vyrovnání finančních břemen (tj. předběžný odhad prokazatelné ztráty), čímž silniční zákon upravuje systém závazků veřejné služby.

Žalobce v bodech (149) až (162) vyvracel právní názor žalovaného, že Nařízení vlády stanoví pouze postup pro výpočet maximální výše přiměřeného zisku, a proto je možné, aby kraj s dopravcem uzavřeli dohodu na nižší výši přiměřeného zisku. Uvedl, že žádné zákonné ustanovení výslovně neupravuje možnost kraje modifikovat výši přiměřeného zisku. Diskriminace žalobce by spočívala v tom, že od roku 2003 vycházel ze skutečné hodnoty investic a ostatní konkurenti znali jeho údaje z veřejně dostupných ekonomických výsledků provozu, čímž mohli uzpůsobit svou vlastní nabídku. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 44 Co 241/2009-562 ze dne 17. 5. 2010, v němž byl konstatován nesprávný úřední postup Jihomoravského kraje, který neuzavřel smlouvu dle § 19 silničního zákona s dopravcem, který měl licence na provoz dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti a tuto smlouvu nesprávně uzavřel s vítězem výběrového řízení.

V žalobních bodech (163) až (216) nesouhlasil s právním závěrem žalovaného, že udělení licence k provozu veřejné linkové dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti nelze považovat za rozhodnutí o uložení závazků veřejné služby. V této souvislosti odkázal na výše uvedené žalobní body, v nichž se zabýval znakem nedobrovolnosti převzetí závazků. Poukázal na to, že zastupitelstvo kraje rozhoduje o rozsahu základní dopravní obslužnosti, čímž určuje která doprava je dopravou ve veřejném zájmu. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 44 Co 241/2009-562 ze dne 17. 5. 2010 považoval za bizardní a zjevně nespravedlivé tvrzení žalovaného, že se žalobce může po skončení smlouvy zbavit svých povinností zajišťovat základní dopravní obslužnost tím, že požádá o odejmutí licence. Zdůraznil, že v souvislosti s plněním úkolů veřejné správy byl nucen investovat značné prostředky, které by v případě požádání odnětí licencí byly v převážné většině zmařeny. Považoval argumentaci Nejvyššího správního soudu v rozsudcích ze dne 30. 1. 2009 č.j. 8 As 21/2008 – 189 a ze dne 16. 2. 2009, č.j. 5 As 40/2008- 50 za nesprávnou, neboť Nejvyšší správní soud nerozlišoval licence na dopravu zahrnutou do základní dopravní obslužnosti a licencemi na jiný typ dopravy. Naopak za závazné názory považoval rozhodnutí zvláštního senátu v usnesení ze dne 21. 5. 2008, Konf 31/2007, neboť se týkají dané věci. Zvláštní senát zde vyjádřil velmi úzkou vazbu rozhodnutí o udělení licence na provoz veřejné linkové dopravy ke smlouvě dle § 19 silničního zákona a institutu závazků veřejné služby. V případě licencí na provoz dopravy, která nepředstavuje zajišťování dopravní obslužnosti, vzniká závazek veřejné služby již udělením licence a zahájením provozu linky. Avšak v případě licence na provoz veřejné linkové dopravy zajišťující základní dopravní obslužnost je třeba považovat za správní rozhodnutí, které ve spojení s § 18 silničního zákona a příslušných cenových předpisů dopravci ukládá ve smyslu čl. 1 odst. 5 Nařízení závazky veřejné služby. Přičemž osoba zúčastněná má povinnost dle § 19 odst. 3 silničního zákona se žalobcem, jakožto držitelem licence na provoz veřejné linkové dopravy zajišťující základní dopravní obslužnost uzavřít smlouvu a taktéž má povinnost dle § 19 odst. 2 silničního zákona hradit dopravci prokazatelnou ztrátu provozem veřejné linkové dopravy zahrnuté do dopravní obslužnosti.

V bodech (208), (209) žaloby nesouhlasil s právním názorem žalovaného, že závazek veřejné služby nevzniká uzavřením smlouvy dle § 19 silničního zákona, resp., že silniční zákon vůbec závazky veřejné služby neupravuje. Upozornil, že tento názor je v rozporu se závěrem Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že z doslovného gramatického výkladu § 19 odst. 3 silničního zákona a poznámky pod čarou č. 13 sice vyplývá, že závazek veřejné služby vzniká uzavřením smlouvy na veřejné služby. Zdůraznil, že tento výklad je v rozporu s evropským právem a je důkazem aplikace shodné překladové chyby nařízení v německém jazyce.

V žalobních bodech (210) až (214) žalobce citoval z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2010 č.j. 44 Co 241/2009 – 562, který dospěl na rozdíl od Nejvyššího správního soudu ke správným, konkrétním a logickým závěrům, že nesprávný úřední postup ze strany kraje spočíval v neuzavření smlouvy dle § 19 silničního zákona s dopravcem, jež byl držitelem příslušných licencí na provoz dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti kraje.

Žalobce v bodech (217) a (218) vytkl žalovanému nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť se nevypořádal s jeho námitkami o neplatnosti výpovědi smlouvy, neplatnosti ustanovení o výpovědi smlouvy a neplatnosti ustanovení o délce trvání smlouvy a ani jeho argumentací o povinnosti osoby zúčastněné na řízení uzavřít s žalobcem smlouvu dle § 19 silničního zákona. Nesouhlasil s pouhým odkazem žalovaného na pravomocná rozhodnutí o neplatnosti výpovědi smlouvy. Konstatoval, že vázanost žalovaného jeho rozhodnutími není absolutní.

V žalobních bodech (219) až (228) žalobce s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2010 č.j. 44 Co 241/2009 – 562 obhajoval své právo legitimního očekávání na uzavření smlouvy dle § 19 silničního zákona. Uvedl, že žalovaný se odvolal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010 , č.j. 8 As 13/2009 – 157, přičemž toto rozhodnutí není se závěry Krajského soudu v rozporu. Žalovaný však žalobcovo právo legitimního očekávání popřel s ohledem na existenci výpovědi smlouvy. Žalobce zdůraznil, že pokud osoba zúčastněná na řízení vypověděla smlouvu, pak po uplynutí této výpovědní lhůty opět vzniklo žalobci právo legitimního očekávání na uzavření nové smlouvy.

V žalobních bodech (229) až (234) žalobce namítal neplatnost, resp. nezákonnost smluvního ustanovení o délce její platnosti, jelikož doba platnosti smlouvy je předurčena v licenci. Konstatoval, že smluvní stranou smlouvy může být toliko držitel licence dle § 12 odst. 3 písm. a) Silničního zákona a povinnost uzavřít dodatek smlouvy na rok 2006 plyne přímo z dodatku č. 7 smlouvy, kde se smluvní strany zavázaly, že pro rok 2006 uzavřou příslušný dodatek. Dovodil tak, že doby platnosti smlouvy a licence musí být shodné.

V žalobních bodech (235) až (273) namítal neplatnost, resp. nezákonnost výpovědi smlouvy a odmítnutí uzavření Dodatku č. 10 smlouvy. Nejprve zdůraznil, že se žalovaný nezabýval jeho argumenty ohledně neplatnosti výpovědi smlouvy a povinnosti uzavřít Dodatek č. 10 Smlouvy. Odkázal na čl. X odst. 3 Smlouvy, z nějž vyplývá povinnost smluvních stran uzavřít Dodatek ke smlouvě, neboť mezi obsahem smlouvy a rozhodnutím dopravního úřadu vznikl rozpor. Vysvětlil, že výpověď smlouvy byla neplatná, tudíž smlouva nebyla platně ukončena, proto byla zúčastněná osoba povinna uzavřít dodatek ke smlouvě na dobu platností licencí žalobce. Poukázal na to, že výpověď veřejnoprávní smlouvy byla navíc dána bez uvedení jakéhokoli důvodu, což označil za projev libovůle a zneužití vrchnostenského postavení veřejnoprávní strany smlouvy. Uvedl, že § 166 odst. 2 správního řádu je nutno vykládat ve spojení s obecnou zásadou zákazu uplatnění libovůle, tudíž pro subordinační veřejnoprávní smlouvy musí být sjednány i jednoznačné a dostatečně závažné důvody podání výpovědi. Žalobce popsal skutkový stav ode dne 1. 11. 2005 do 3. 3. 2006, tj. proces vyjednávání s osobou zúčastněnou na řízení o uzavření Dodatku č. 10 ke Smlouvě. V bodech (234) až (247) žalobce detailně rozebíral nezákonnost důvodů odmítnutí uzavřít dodatek ze strany osoby zúčastněné na řízení. Uzavřel, že žádné důvody neopravňovaly osobu zúčastněnou na řízení odmítnout uzavřít Dodatek č. 10, proto její jednání označil za projev nepřípustné svévole, zneužití vrchnostenského postavení a porušení zásady legality. Naopak byla povinna se žalobce dodatek uzavřít na celou dobu platnosti jeho licencí, což vyplývá ze Silničního zákona, Nařízení vlády a správního řádu. Jelikož účelem smlouvy bylo zajištění základní dopravní obslužnosti kraje, považoval žalobce neuzavření Dodatku za rozpor s veřejným zájmem na kontinuálním zajištění základní dopravní obslužnosti území dle § 19 odst. 3 Silničního zákona. Upozornil, že vzniklá situace jej velmi poškozuje, neboť vede ke zmaření jeho investic učiněných za účelem plnění úkolů veřejné správy.

V žalobních bodech (274) až (305) se žalobce vyjadřoval k vybraným tvrzením žalovaného. Například podle žalobce žalovaný nesprávně vyložil čl. 1 odst. 1 až 5 nařízení, neboť jak závazky veřejné služby, tak smlouvy na veřejné služby mají rovnocenné postavení. Dále měl žalobce za to, že pouze vlivem výše uvedené překladatelské chyby nebyla licence a povinnosti uvedené v § 18 silničního zákona uvedeny jako nástroj zajišťování dopravní obslužnosti. Považoval rovněž žalovaným přijatý výklad rozhodnutí o udělení licencí dle § 12 odst. 3 písm. a) Silničního zákona za neúplný, jelikož smyslem dotčeného ustanovení je uzavření smlouvy dle § 19 silničního zákona s tím dopravcem, který má uděleny příslušné licence. Tím, že osoba zúčastněná na řízení neakceptovala předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty, který byl žalobce vypracován dle zákona, a prosazovala odhad, který sama určila, porušuje §19b odst. 3 silničního zákona. Zdůraznil, že předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty je obligatorní náležitostí smlouvy dle § 19 silničního zákona, čímž osoba zúčastněná na řízení nebyla oprávněna žalobcem předložený odhad odmítnout. Upozornila na rozhodnutí zvláštního senátu, který dovodil, že smluvní autonomie stran je u veřejnoprávních smluv dle § 19 silničního zákona vyloučena, tudíž je vyloučena smluvní dohoda na výši prokazatelné ztráty.

V žalobních bodech (305) až (316) žalobce namítal nezákonnost výroku o eventuálním nároku na vyrovnání prokazatelné ztráty (finančních břemen) ze závazku tarifu, neboť žalovaný dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že žalobce na něj dle čl. 11 odst. 2 Nařízení ES nemá nárok. Žalobce nesouhlasil s tím, že tarifní závazek lze uložit jen individuálním správním aktem. Poukázal na to, že tarifní závazek dle čl. 2 odst. 5 nařízení je uložen obecnou právní normou, jejíž účinky jsou konkretizovány udělením licence na provoz veřejné linkové dopravy. Výměr Ministerstva financí ve spojení se zákonem o cenách mj. ukládá každému dopravci, který provozuje veřejnou linkovou dopravu, uplatňovat, zejména pro určité kategorie cestujících úředně stanovené či schválené sazby odporující obchodním zájmům podniků. Z čl. 9 ve spojení s čl. 2 odst. 5 Nařízení ES dovodil, že z definice závazku tarifu je vyloučena obecná regulace výše tarifu vůči všem cestujícím, nikoli však opatření, kterým je uloženo všem dopravcům poskytovat služby určitým sociálním skupinám, za tarify, jež odporují ekonomickým zájmům dopravce. Následně žalobce citoval z Výměrů Ministerstva financí ČR ze dne 6. 12. 2005 č. 01/2006 a ze dne 6. 12. 2006 č. 01/2007, v nichž byly upraveny podmínky pro veřejnou vnitrostátní silniční linkovou osobní dopravu. Uzavřel, že kromě obecné cenové regulace, resp. tarifních opatření formou stanovení maximálního věcně usměrňovaného jízdného jsou zde stanoveny i podmínky pro přepravu konkrétních kategorií cestujících, které spočívají v povinnosti dopravce poskytovat těmto kategoriím cestujících přepravní služby za zlevněné jízdné, tedy se jedná o povinnosti odpovídající definici závazku tarifu dle čl. 2 odst. 5 Nařízení ES.

Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí ve výrocích II. a III. zrušil.

(IV.)

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval průběh správního řízení a vyjádřil se k základním žalobním námitkám žalobce. Uvedl, že s navrženým důkazem žalobce, notářským zápise výpovědi Ing. P. M., se v žalobou napadeném rozhodnutí v bodech 137, 138 vypořádal.

Odmítl porušení zásady in dubio pro libertate, když její aplikace ani nepřipadala v úvahu, neboť při výkladu silničního zákona ve spojení s nařízením ES dospěl k jedinému výsledku, tudíž mu nevznikly žádné pochybnosti ohledně správnosti vícero výkladových řešení.

Nesouhlasil s námitkou nesprávného právního posouzení a nesprávné aplikace judikatury.

K tvrzení o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nevypořádání se s argumenty žalobce o neplatnosti výpovědi smlouvy, uvedl, že otázka neplatnosti předmětné výpovědi byla pravomocně rozhodnuta žalovaným dne 10. 8. 2009, č.j. MV-69481-68/ODK-2008, na což v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí odkázal v bodech 137, 206 a 207.

Taktéž k tvrzení žalobce o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nevypořádání se s jeho argumenty o povinnosti osoby zúčastněné na řízení uzavřít se žalobcem novou smlouvu zdůraznil, že tato otázka byla pravomocně rozhodnuta žalovaným dne 1. 3. 2010 pod č.j. MV-4474-31/ODK-2009 tak, že byl zamítnut návrh žalobce, aby osobě zúčastněné na řízení byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o závazku veřejné služby podle § 19 Silničního zákona na celou dobu platnosti licencí. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný na tuto situaci v bodě 112 poukázal.

Zásadně odmítl námitku nevypořádání se s tvrzeními žalobce o neplatnosti některých ustanovení smlouvy, jelikož se jimi podrobně v bodech 205 až 210 žalobou napadeného rozhodnutí zabýval a dospěl k jednoznačnému závěru, že sporovaná smluvní ustanovení jsou platná.

Nesouhlasil s žalobcem tvrzenou nezákonností eventuálního výroku o vyrovnání prokazatelné ztráty. Odkázal na body 216 až 223 v žalobou napadeném rozhodnutí, kde odůvodňoval eventuální petit ve vztahu k Silničnímu zákonu a Nařízení ES. Uzavřel, že smlouvami o úhradě prokazatelné ztráty vzniklé poskytováním žákovského jízdného nedošlo k založení závazku veřejné služby ve smyslu čl. 1 odst. 5 nařízení ES, jelikož se jednalo o smlouvu neveřejné služby dle čl. 1 odst. 4 a čl. 14 nařízení.

Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu zamítl.

(V.)

Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě

Osoba zúčastněná na řízení ve svých podáních ze dne 14. 10. 2014 a ze dne 22. 3. 2017 odmítla žalobní námitky jako účelové a absurdní. Zdůraznila, že žalobce se snaží dovodit povinnost osoby zúčastněné na řízení platit mu prostředky z veřejných rozpočtů po celou dobu platnosti jeho licencí, čímž by měl žalobce zajištěno monopolní postavení dopravce na území kraje a bezrizikové podnikání na úkor osoby zúčastněné na řízení. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010 č.j. 8 As 13/2009-157, ze dne 18. 4. 2012 č.j. 1 As 26/2012 – 53, ze dne 30. 1. 2009 č.j. 8 As 21/2008-189, ze dne 18. 7. 2013 č.j. 1 As 19/2013 - 130 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012 č.j. 7 Ca 292/2009 – 477. K argumentaci žalobce ohledně vzniku závazku veřejné služby na základě udělení licence uvedla, že byla vyvrácena právě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013 č.j. 1 As 19/2013 – 130. Dovodila tak, že pokud vlastníku licence k provozování linkové osobní dopravy automaticky nevzniká závazek veřejné služby, tím spíš nelze přistoupit na názor žalobce, že by udělením licence mělo dojít k uzavření smlouvy o závazku veřejné služby. K výpovědi smlouvy se vyjádřila tak, že byla učiněna v souladu se zákonem a odkázala na výše uvedenou judikaturu. Odmítla neplatnost smluvního ustanovení čl. X Smlouvy jako zcela nepodstatné s ohledem na § 170 správního řádu, když žádná ustanovení této veřejnoprávní smlouvy nebyla v přezkumném řízení dle § 165 správního řádu zrušena, tudíž jsou považována za zákonná a vymahatelná. Zdůraznila, že neměla povinnost po výpovědi smlouvy uzavřít se žalobcem novou smlouvu o závazku veřejné služby, jelikož záleží na volném uvážení osoby zúčastněné na řízení, s kým smlouvu uzavře. Konstatovala, že není povinna žalobci kompenzovat ztrátu vzniklou uplatňováním žákovského jízdného, jelikož povinnost uplatňovat slevy na žákovském jízdném je obecnou povinností dopravce dle cenové politiky státu ve vztahu k přepravním sazbám, a nejedná se o individuální závazek žalobce založený rozhodnutím o uložení závazku tarifu ve smyslu nařízení. Poukázala na to, že žalobce nežádal úhradu na základě smluv ze dne 30. 12. 2005 a 7. 3. 2007 uzavřených s osobou zúčastněnou o úhradě ztráty vzniklé poskytováním žákovského jízdného, nýbrž požadoval plnění dle čl. 11 nařízení za plnění tarifního závazku dle čl. 2 odst. 5 nařízení.

Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby soud žalobu zamítl.

(VI.)

Jednání před soudem

Na ústním jednání konaném dne 5. 4. 2017 soud nejprve zamítl návrh žalobce ze dne 21. 3. 2017 na spojení řízení v dané věci s řízením o žalobcově žalobě doručené zdejšímu soudu dne 21. 3. 2017. Právní zástupkyně žalobce návrh na spojení věcí odůvodnila zásadou ekonomie soudního řízení, jelikož žaloba podaná k soudu dne 21. 3. 2017 se týkala příslušenství jistiny, která je předmětem daného řízení. Soud se však s návrhem právní zástupkyně žalobce neztotožnil, jelikož žaloba podaná k soudu čtrnáct dnů přede dnem konání ústního jednání nebyla způsobilá k projednání.

Dále soud usnesením nepřipustil návrhy žalobce na provedení dokazování, a to notářským zápisem svědecké výpovědi Ing. P. M.; korespondencí účastníků před a po uzavření Dodatku č. 10 Smlouvy; usnesení rady osoby zúčastněné na řízení ohledně neuzavření Dodatku č. 10 Smlouvy; návrhy znění Dodatku č. 10 Smlouvy, jimiž měl žalobce v úmyslu prokázat neplatnost výpovědi ze Smlouvy a okolností uzavírání Dodatku č. 10 Smlouvy. Soud výše uvedené listiny neprovedl k důkazu pro nadbytečnost, jelikož ve věci určení neplatnosti výpovědi ze Smlouvy již bylo rozhodnuto žalovaným v řízení pod č.j. MV-69481-76/ODK-2008.

Právní zástupkyně žalobce setrvala na svém procesním stanovisku a zdůraznila, že žalobce, v postavení dopravce působil na území kraje přes čtyřicet let, proto je pro něj nepřípustné nést nyní business riziko v dopravě a závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 18. července 2013, č.j. 1 As 19/2013 – 130, považuje za absurdní a zcela nepřijatelné. Shrnula, že základním právem žalobce, kterému byla udělena licence k provozování linek osobní přepravy zařazených do základní dopravní obslužnosti území, je právo na poskytnutí náhrady za tuto dopravu.

Žalobce sám se na jednání vyjádřil tak, že soudy v dané věci nereflektují specifičnost problému a postupují zcela mimo rámec rozumného uspořádání vztahů.

Žalovaný rovněž setrval na svém procesním stanovisku a plně odkázal na vyjádření založená v soudním spise.

Osoba zúčastněná na řízení taktéž setrvala na svém procesním stanovisku a zdůraznila, že nároky žalobce v dané věci nemají ani smluvní ani jiný právní základ. Poukázala na to, že veškeré závazky vůči žalobci vyplývající ze smluv o úhradě prokazatelné ztráty vzniklé provozováním žákovského jízdného mu již byly uhrazeny. Touto žalobou tak žalobce nárokuje dvojnásobné navýšení žákovského jízdného bez právního důvodu.

(VII.)

Skutkový stav ve věci

Ze spisového materiálu, který byl zaslán soudu žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující skutečnosti:

Dne 30. 12. 2003 uzavřela osoba zúčastněná na řízení a ČSAD Bus Ústí nad Labem (právní předchůdce žalobce) smlouvu o závazku veřejné služby dle § 19 silničního zákona (dále jen „Smlouva“). Smlouva byla dle čl. VII uzavřena na dobu určitou, proto byly ke Smlouvě uzavřeny Dodatky č. 1 až 9, jimiž byla prodlužována doba platnosti Smlouvy.

Dne 30. 12. 2005 a dne 7. 3. 2007 uzavřeli osoba zúčastněná na řízení a žalobce smlouvy o úhradě prokazatelné ztráty vzniklé poskytováním žákovského jízdného.

Dne 2. 5. 2005 Krajský úřad Ústeckého kraje udělil žalobci licenci na provozování veřejné linkové osobní dopravy vnitrostátní na konkrétní lince, s dobou platnosti od 27. 2. 2005 do 31. 5. 2010.

Dne 31. 1. 2006 pod zn. 12849/DS/05/143251 vypověděla osoba zúčastněná na řízení Smlouvu, v níž žalobce zároveň upozornila, že je povinen udržovat provoz na linkách po dobu platnosti licence.

Dne 4. 8. 2006 vydala osoba zúčastněná na řízení rozhodnutí dle § 14 odst. 5 Nařízení Rady č. 1191/69, kterým nařídila žalobci zachovat na určitých linkách provoz až do 8. 9. 2006.

Žalobce podal k Okresnímu soudu Ústí nad Labem žalobu ze dne 16. 6. 2008, kterou rozšířil podáními ze dne 8. 11. 2010 a ze dne 30. 12. 2011, a o níž bylo na základě rozhodnutí kompetenčního senátu Nejvyšším správním soudem dne 27. 9. 2011, č.j. Komp 2/2011 - 90 rozhodnuto orgánem příslušným k vedení řízení, tj. žalovaným, žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 4. 2012, č.j. MV-88784-62/ODK-2008, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 3. 8. 2012 č.j. MV-88784-100/ODK-2008.

Jelikož žalobce v žalobě napadl toliko výroky II. a III. žalobou napadeného rozhodnutí, soud se zejména zabýval těmi částmi rozhodnutí, které se k daným výtokům vztahují. V části VIII. napadeného rozhodnutí se žalovaný vypořádal s návrhy na provedení důkazů. V bodě 137 rozhodnutí vysvětlil, že skutkové zjišťování zaměřil na obsah a trvání právních vztahů mezi žalobcem a osobou zúčastněnou, tj. na existenci a obsah smluv o závazku veřejné služby, resp. o hrazení ztráty vzniklé poskytováním žákovského jízdného. Konstatoval, že neprováděl dokazování k určení neplatnosti výpovědi smlouvy, neboť tato otázka byla pravomocně posouzena v rámci sporného řízení vedeného pod sp. zn. MV-69481/ODK-2008. Taktéž neprováděl dokazování k určení přesné výše poptávaných plnění, jelikož dospěl k závěru, že jak základní nárok, tak první eventuální nárok nejsou co do podstaty důvodné, tudíž měl jejich přesné zjišťování za irelevantní. Konkrétně v bodě 138 rozhodnutí uvedl, že neprovedl důkaz notářským zápisem N 290/2007, NZ 288/2007, osvědčujícím výpověď Ing. P. M.; dopisem vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Ústeckého kraje zastupiteli Ústeckého kraje J. K. ze dne 20. 2. 2009; zápisem ze zasedání zastupitelstva Ústeckého kraje ze dne 25. 3. 2009; návrhem Dodatku č. 10 Smlouvy ze dne 30. 1. 2006; dopisem žalobce ze dne 3. 3. 2006; dopisem krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 25. 5. 2005, jelikož jimi žalobce měl v úmyslu prokázat neplatnost výpovědi Smlouvy.

Výroky II. a III. rozhodnutí byly odůvodněny s odkazem na rozhodnutí kompetenčního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2011, č.j. Komp 2/2011 - 90 tak, že podmínkou vzniku nároků žalobce na úhradu prokazatelné ztráty a na vyrovnání ztráty vzniklé plněním tarifního závazku je existence Smlouvy dle § 19 odst. 1, 3 ve spojení s § 19b odst. 2 a 3 silničního zákona. Žalovaný velmi podrobně odůvodnil nedůvodnost žalobcem požadovaných nároků s odkazy na příslušné právní předpisy a judikaturu v části X. rozhodnutí. Přičemž v části X.2, H) své právní závěry shrnul a k požadavku žalobce na úhradu prokazatelné ztráty zdůraznil, že by na něj žalobce měl nárok pouze tehdy, pokud by byla pro příslušné linky a spoje podle § 19 silničního zákona uzavřena smlouva dle § 19 silničního zákona. Jelikož smlouva o závazku veřejné služby ze dne 30. 12. 2003 byla osobou zúčastněnou na řízení platně vypovězena, konstatoval, že právní vztah založený Smlouvou tak nejpozději ke dni 31. 5. 2006 zanikl. Za situace, kdy nebyla uzavřena nová smlouva, dovodil, že žalobce nemá nárok na úhradu prokazatelné ztráty za období od 1. 6. 2006. K názoru žalobce o trvání Smlouvy s ohledem na princip legitimního očekávání s ohledem na dobu platnosti žalobci udělených licencí, uvedl, že existence licence, byť by se vztahovala na linky zahrnuté do rozsahu základní dopravní obslužnosti, nezakládá žalobci nárok na jakoukoli náhradu vzniklé ztráty či na vyrovnání finančního břemene. Měl za to, že rozhodnutím o licenci nevznikl závazek veřejné služby, a proto nelze dovodit zákonnou povinnost, aby smlouva o závazku veřejné služby dle § 19 silničního zákona byla uzavřena na celou dobu platnosti licence.

K oprávněnosti prvého eventuálního nároku (výrok pod bodem III. rozhodnutí) konstatoval, že smlouvy o poskytování žákovského jízdného přímý nárok na úhradu ve výši vyrovnání finančního břemene ve výši odpovídající Nařízení ES nezakládaly, neboť obsahovaly vlastní kalkulaci úhrady prokazatelné ztráty a nikoli odkaz na Nařízení ES. Upozornil, že žalobce netvrdil, že by mu nebylo plněno dle předmětných smluv, nýbrž požaduje plnění na základě tarifního závazku podle Nařízení ES. Žalobce sice souhlasí s tím, že uzavřené smlouvy mu založily nárok na úhradu prokazatelné ztráty (vyrovnání tarifního závazku), ale výši tohoto vyrovnání již nárokuje dle Nařízení ES a nikoli dle smluv. Uvedl, že čl. 2 odst. 5 Nařízení ES obsahuje dva pododstavce, z nichž vyplývá, že usměrňovaná cena jízdného je příkladem přepravní sazby, která je uplatňována za účelem regulace přepravního trhu, jež se vztahuje na všechny dotčené dopravce, čímž je pojmově vyloučeno, aby se jednalo o tarifní závazek uložený žalobci. Nad to uvedl, že cenový výměr nelze považovat za rozhodnutí o uložení konkrétního závazku konkrétnímu dopravci. Jedná se totiž o normativní a nikoli individuální správní akt, z nějž by vyplývaly konkrétní povinnosti a práva jmenovitě označené osobě. Uzavřel, že žalobce poskytováním žákovského jízdného v souladu s cenovými předpisy neplnil tarifní závazek dle čl. 2 odst. 5 Nařízení ES, tudíž mu nevznikl nárok na úhradu prokazatelné ztráty ve výši vyrovnání finančního břemene podle čl. 11 Nařízení ES.

(VIII.)

Posouzení věci Městským soudem

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 s.ř.s.).

Žaloba není důvodná.

Soud konstatuje, že žalobcem uplatněné žalobní námitky mají jednak procesní charakter, kdy žalobce vytýká žalovanému neprovedení jím navržených důkazů, z čehož dovozuje nezjištění náležitého skutkového stavu věci, a dále žalobce namítá nesprávné právní posouzení oprávněnosti jeho nároků na úhradu prokazatelné ztráty vzniklé provozováním veřejné linkové dopravy a poskytováním slevy na žákovském jízdném při provozování veřejné linkové dopravy za rozhodné období.

Soud se nejprve zabýval výrokem II. žalobou žalobou napadeného rozhodnutí zamítnutého nároku žalobce na úhradu prokazatelné ztráty vzniklé provozováním veřejné linkové dopravy od 1. 6. 2006. Žalobce tento nárok dovozoval z plnění závazků veřejné služby, což činil provozováním sítě veřejné linkové dopravy zahrnuté do základní dopravní obslužnosti území zúčastněné osoby, a za tuto činnost si nárokoval vzniklou prokazatelnou ztrátu dle § 19 odst. 2 silničního zákona.

Podle § 18 písm. a) Silničního zákona dopravce ve veřejné linkové dopravě je povinen zahájit provoz na lince ke dni, který je stanoven v licenci, a provoz linky udržovat po dobu platnosti licence.

Podle § 19 odst. 1 Silničního zákona, ve znění k 30. 6. 2010, závazek poskytovat veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou s dopravcem uzavírá kraj.

Podle § 19 odst. 2 Silničního zákona, ve znění k 30. 6. 2010, v případě ,že závazkem veřejné služby podle odstavce 3 vzniká dopravci povinnost provozovat veřejnou linkovou dopravu, na kterou nemá licenci, zahájí příslušný dopravní úřad řízení o udělení licence bez návrhu dopravce.

Podle § 19 odst. 3 Silničního zákona, ve znění k 30. 6. 2010, závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje.

Podle § 19 b odst. 1 Silničního zákona, ve znění k 30. 6. 2010, prokazatelnou ztrátu ve veřejné linkové dopravě tvoří rozdíl mezi součtem ekonomicky oprávněných nákladů vynaložených dopravcem na plnění závazků veřejné služby a přiměřeného zisku vztahujícího se k těmto nákladům a mezi tržbami a výnosy dosaženými dopravcem při plnění závazků veřejné služby.

Podle § 19 b odst. 2 Silničního zákona, ve znění k 30. 6. 2010, povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby je dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Kraj uhradí prokazatelnou ztrátu nejvýše ve výši tohoto předběžného odborného odhadu zvýšeného pouze o nepředvídatelné prokazatelné náklady.

Soud nejprve uvádí, že Nařízení ES rozeznává dva způsoby, jakými je veřejná služba v dopravě zajišťována. Jde jednak o smlouvu na veřejné služby, jako dvoustranný úkon mezi orgánem členského státu a dopravním podnikem (čl. 1 odst. 4 a čl. 14), a jednak o „závazek veřejné služby“, který je dopravnímu podniku uložen rozhodnutím orgánu členského státu (čl. 1 odst. 5 a oddíl II až IV). I když zákon o silniční dopravě používá v souvislosti se smlouvou pojem závazek veřejné služby, tato určitá formulační nepřesnost nemůže mít za následek to, že by na vztah vzniklý mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení měla být použita ta část Nařízení ES, která upravuje uložení závazku veřejné služby rozhodnutím příslušného orgánu členského státu a vyrovnání souvisejících finančních břemen. Na daný případ je třeba aplikovat úpravu obsaženou v Silničním zákoně, ve znění platném v rozhodném období, tedy i ustanovení § 19b o prokazatelné ztrátě. Soud odkazuje v této souvislosti i na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013 č.j. 1 As 19/2013-130 a v rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012 č.j. 7 Ca 292/2009-477 a ze dne 21. 4. 2015 č.j. 5A 256/2010-209, ve kterých je uvedená problematika podrobně rozvedena a které plně dopadají i na danou věc.

Žalobce považoval za hlavní příčinu sporů mezi účastníky nesprávný výklad institutů zajištění dopravních služeb závazky veřejné služby a smlouvy na veřejné služby dle Nařízení ES a dle Silničního zákona. Za příčinu výkladových nejasností označil překladovou chybu v německé verzi Nařízení ES. Soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 As 19/2013-130 a další judikaturu (rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 13/2009 – 157, ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 26/2012 - 53, publikovaný pod č. 2656/2012 Sb. NSS, a ze dne 26. 6. 2013, č. j. 1 Afs 7/2009 – 753), kde se soud zabýval vztahem právní úpravy Nařízení ES, regulujícího vztahy tzv. veřejné služby k vnitrostátní úpravě v zákoně o silniční dopravě a žalobcem namítané výkladové nesrovnalosti odstranil, když jednoznačně konstatoval následující: „ Citované nařízení rozeznává dva nástroje, jimiž je veřejná služba v dopravě zajišťována. Zaprvé jde o „smlouvu na veřejné služby“, jako dvoustranný úkon mezi orgánem členského státu a příslušným dopravním podnikem (čl. 1 odst. 4 a čl. 14). Za druhé se jedná o „závazek veřejné služby“, který je dopravnímu podniku uložen rozhodnutím orgánu členského státu (čl. 1 odst. 5 a oddíl IIaž IV). Tyto nástroje přitom nelze směšovat (srov. rozsudek Tribunálu ze dne 16. března 2004 ve věci T-157/04 Danske, Recueil, s. II-00917)“. Nejvyšší správní soud dovodil a pro žalobce již závazně vyslovil, že: „Silniční zákon v rozhodném znění reguloval zjevně širší oblast vztahů než nařízení č. 1191/69, avšak v § 19 – 19c se výslovně zabýval otázkou veřejné služby v dopravě (v současné době je celá tato problematika ze silničního zákona vyňata a zpracována v samostatném zákoně č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů). Silniční zákon přitom upravoval pouze jeden nástroj zajištění veřejné služby v dopravě, a to „smlouvu o závazku veřejné služby“ jako dvoustranný právní úkon mezi dopravcem a krajem. Ačkoliv název této smlouvy nasvědčuje smísení obou nástrojů uvedených v nařízení č. 1191/69, obsahově jí bezpochyby odpovídá pouze „smlouva na veřejné služby“.„Smlouva o závazku veřejné služby“, jak ji poněkud nešťastně nazývá zákon o silniční dopravě, je smlouvou na veřejné služby (public service contract) ve smyslu článku 14, nikoli závazkem veřejné služby (public service obligation) ve smyslu článku 2, vznikajícím na základě jednostranného uložení povinností ze strany veřejné moci. Nástroj spočívající v jednostranném uložení závazku veřejné služby rozhodnutím dopravního nebo jiného úřadu tedy silniční zákon v rozhodné době neobsahoval. K jednostrannému uložení závazku veřejné služby tak mohlo dojít pouze na základě nařízení č. 1191/69, a to autoritativním rozhodnutím orgánu členského státu.“

Nejvyšší správní soud za autoritativní rozhodnutí členského státu ve smyslu uvedeného Nařízení ES nepovažoval rozhodnutí o udělení licence k provozování veřejné linkové dopravy, neboť toto rozhodnutí nemá se vznikem závazku veřejné služby nic společného. Rozhodnutí o udělení licence, ostatně jako jiné typy licence dle právního řádu České republiky je ve veřejném právu koncipováno jako povolení k určité činnosti a svým významem znamená obecně udělení oprávnění k určité činnosti při existenci určitého veřejného zájmu a splnění požadovaných, zpravidla kvalifikačních předpokladů. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku v bodech [34], [35] konkrétně zabýval licencí dle zákona o silniční dopravě, když uvedl, že: „Silniční zákon vymezuje řízení o předmětné licenci v § 10 až 16, a to včetně obsahových náležitostí žádosti a licence samotné. Žádost o licenci představuje svobodné rozhodnutí žadatele